Nepovídej!

Oblíbená videa z youtube

16. února 2016 v 13:37 | Rachel.
Už nevím kdy, ale jednou jsem takhle projížděla youtube a stará videa, která se mi líbila.
No a co mě nenapadlo.
Napsat článek, kde bych si připomněla trochu z mojí minulosti, ať už bližší nebo vzdálenější.
Takže dneska vám představím 6 vybraných videí, které mi padly do oka.

NUMBER 1:
Není to tak dávno, co jsem narazila na pěknou editaci volejbalového videa. Jako člověk, který nějaké drobné zkušeností s editací má, jsem daný kousek opravdu ocenila. Nehledě na to, že k tomu všemu se volejbalu sama věnuji.


NUMBER 2:
Video, které mě vždycky pobaví. Skupina SISTAR je v Koreji opravdu populární a choreografie na song Touch my body o to víc. A člověk se opravdu nemůže nesmát, když se dané pohyby snaží tančit muži. To totiž pak vypadají, jakoby je zastihl epileptický záchvat.


NUMBER 3:
A protože mám ráda tanec a kreativní lidi, narazila jsem kdysi dávno na taneční choreografii na pisničku Don't od Eda Sheerana.

Jak jsem znovu vstoupila na půdu bývalé ZŠ

24. ledna 2016 v 10:46 | Rachel.
Pěknou neděli,

vzhledem k tomu, že momentálně jsem uprostřed závěru bakalářského studia a pracuji na své bakalářské práci, zavítala jsem na základní školu, kterou jsem navštěvovala dlouhých devět let. No a proč bych o svých pocitech nenapsala článek, že? Rozhodla jsem se tedy s vámi podělit o několik myšlenek, které se mi honily hlavou.
Možná ty pocity znáte, možná vás brzy čekají a možná jste to všechno prožívali jinak. A já budu jen ráda, pokud se se mnou o svá slova podělíte.

Užijte si článek, zbytek dne a načerpejte spoustu energie do nového týdne.
Rachel.

VOLBA

15. června 2015 v 20:51 | Rachel.
A co teď?!
Každý z nás jistě někdy zažil pocit, že se musel na okamžik zastavit a popřemýšlet, co chce vlastně dělat v budoucnosti a co udělat pro to, aby se mu všechny sny splnili. Já to období zažila již několikrát, ale v tuto chvilí trvá snad nejdéle v mém dosavadním životě. Přeci jen už je mi 21 let a člověk nad vším přemýšlí jinak. Pár věcí už ozkoušel a tuší, co může od světa čekat a já se konečně rozhodla.

Momentálně sbírám odvahu na krok, který se hodlám udělat. Už mě nebaví žít parodii na můj vlastní život. Chci ho žít podle sebe a ne podle očekávání a dle standardů, které naplňovali jiní. Chci žít tak, abych se na smrtelné posteli mohla podívat zpět na svůj život a říct: "Dala jsi do toho všechno. Můžeš spokojeně odejít."

A to je pro mě to nejdůležitější a hlavně je to můj největší sen. Žít tak, abych byla šťastná a hlavně chci dělat to, co mě baví. A to v mém případě není zrovna jednoduché. Jsem všestranný člověk a od každého umím trochu. Mrzí mě, že není něco, v čem bych jednoznačně vynikala, protože to jen ztěžuje mou volbu finálního zaměření. A tak jsem se rozhodla si napsat na papír, co všechno bych ráda dělala a všechny věci jsem seřadila dle toho, co mi dávají a co mi berou. Některých věcí jsem donucena se na nějakou dobu vzdát a sama nevím, zda se k nim někdy vrátím, ale to je moje cena za to, že chci na sobě tvrdě dřít.

Je mi líto, že tímto vlastně lehce pozměňuji směr tohoto blogu, který měl být zaměřen jen na mou autorskou tvorbu. Ta se ale v tuto chvíli blíži k pauze, která zřejmě bude trvat několik let. Tento blog bude sloužit k tomu, abych skrze něj prezentovala změny, kterými si momentálně procházím a spolu s vámi sledovala progres, který jsem sama sobě připravila.

Víc konkrétní asi nebudu. Chtěla bych to všechno nechat jako překvapení pro vás a hlavně pro sebe. Vidím teď sama sebe v určitém světle a jsem sama na sebe zvědavá, zda to dokážu dotáhnout tak daleko.

Takže už mi nezbývá než mi popřát příjemné léto, které se kalupem blíží, pěkné známky ve škole, popřípadě u zkoušek, hodně štěstí a radosti. Prostě Vám přeji jen to nejlepší.

Uvidíme se na podzim

Rachel.

TAG: 20 things

10. dubna 2015 v 11:22 | Rachel.
Ahojky,
nedávno mě Sidney uvrtala do TAGu na wattpadu, který je zaměřen na vyjmenování 20 věcí, co na sobě člověk má rád a co na sobě rád nemá. Vzhledem k tomu, že se mi kvůli tomu na wattpadu nechce nic dalšího zakládat a mám tu blog, na který můžu podobnou blbostí přispět, rozhodla jsem se, že to sem konečně hodím.

Nejsem si ani jistá, zda jsem ten TAG splnila správně nebo jestli jsem se moc rozpovídala nebo zda tam něco nemám víckrát, ale zhruba takhle to asi vidím.

20 věcí, které mám na sobě ráda:
1. Moji mamku, kterou i přes občasné neshody neskutečně uctívám.
2. Neskutečnou všestrannost - nikdy jsem nebyla na něco úplný lempl.
3. Přirozenou inteligenci - poslední dobou mi teda spíše přijde, že hloupnu, ale studuji (a zatím úspěšně) vysokou, to snad není jen o štěstí, ne?
4. Svoje vlasy, i když o ně relativně málo pečuji, nikdy bych je nevyměnila a hlavně svou barvu, která na sluníčku porazí jakoukoliv "casting cream glos" (bo jak se tomu nadává).
5. Slušné vystupování a vychování - hlavně tedy pokud jde o jednání s autoritou.
6. Schopnost nebo spíše potřebu dotahovat věci do konce.
7. Svoje přátele, kteří se smějí mým rádoby vtipným historkám a komentářům.
8. Schopnost vnímat svět v souvislostech a možnost tomu všemu porozumět.
9. Občas mívám pocit, že všechno dokážu a to je něco neuvěřitelně skvělého.
10. Schopnost vykecat se z dost prekérních situací.
11. Střízlivost v jistých situacích, ale i stále udržitelný a potřebný optimismus.
12. Měho dědu, který je pro mě neskutečným vzorem a celkově je hrozně důležitý (a s ním vlastně celou moji rodinu z matčiny strany).
13. Angažovanost ve více projektech najednou.
14. Humor, který je tak černý, že si kolikrát nevidím ani na špičku nosu.
15. Dodržování pravidla fair-play.
16. Občasnou posedlost pořádkem.
17. Svůj úsměv a to i přesto, že moje zuby opravdu nejsou dokonalé.
18. Schopnost (odhodlání) se nevzdat.
19. Smysl pro poctivost.

20 věcí, které na sobě nemám tolik ráda (obdobně jako Sid se snažím brát sama sebe takovou jaká jsem a i ty negativa akceptovat):
1. Všestrannost - je pak strašně těžké rozhodnout se, v čem člověk vyniká a čím by se měl více zabývat.
2. Potřebu zavděčit se cizím lidem - často pomáám ostatním, pokud to nejsou nějací vyčůránci a mám ze sebe pocit, že jen tak si udělám přátele (nebo jak to pořádně vysvětlit).
3. Smysl pro zodpovědnost a následný pocit provinilosti, když mi někdo vynadá nebo se mnou vyjádří nespokojenost, popřípadě zklamání.
4. Smysl pro dokončování věcí, protože občas to člověku hrozně svazuje ruce.
5. Pokrytectví a až přílišný nezájem o životy druhých lidí.
6. Neskutečná sebelítost.
7. Slabá vůle a neustálé omluvy (nebo spíše výmluvy).
8. Schopnost nevázat se moc k jistýmu lidem a už kyž se pro mě stanou důležití, sotva je dokážu nechat jít.
9. Schopnost měnit náady skoro tak rychle jako se mění počasí.
10. Svoji nevymáchanou hubu, o které nevím, kdy ji zavřít a kolikrát (dost často) melu hrozný sračky.
11. To, že potřebuji lidi opravovat, pokud něco neřeknou správně.
12. Menstruaci, ale buďme upřímní, kdo ji měl rád, že ano?! =D
13. Angažovanost ve více projektech najednou.
14. Silné řeči, které ne vždy jsem schopna dodržet.
15. Humor, který mi nejednou způsobil problémy.
16. (Moje) temné já, které sice máme všichni, ale já ho držím neskutečně moc pod kontrolou.
17. Většina nepříjemných zlozvyků.
18. Občasnou posedlost pořádkem.
19. Pocit provinilosti a to ho mám skoro pořád, mi neříkejte, že nejsem rozbitá, přece nemůžu dělat jednu chybu za druhou.
20. Smysl pro poctivost.

No, možná jste si všimli, že většinu věcí, kterou na sobě mám ráda považuji zhruba stejnou měrou za negativní. Přijde mi to jako příjemná rovnováha. Berte to taky tak trochu s nadsázkou, protože i já jsem se snažila se nad to lehce povznést. Zjistila jsem, že mi občas dělá docela problém se nad určitými věcmu povznést, ale na tom už dneska nesejde.
Tak to je ode mě vše. Nominovat dál nikoho nebudu, protože by mě to stálo nějaké to přemýšlení a na to teď nemám kapacitu.
Krásný den přeji
Rachel.

HAPPY ENDING vs. SAD ENDING

9. ledna 2015 v 18:26 | Rachel.
Lidé, co mě znají (alespoň tedy z povídkového světa), dobře vědí, že jsem velmi silný zastánce happy endů, ale čeho se člověk dočká v mých příbězích? I to bude předmětem dnešního článku.


Na první pohled relativně jednoduchá otázka, na kterou ale nedokážu s jistotou odpovědět. Je to jistě kvůli tomu, že se často ocitám nejen v roli čtenáře, ale i autora, který svým postavám vdechuje život a propůjčuje vlastní myšlenky. Takže jsem se rozhodla o krok ustoupit a podívat se na to jak z pohledu čtenáře, tak autora.

Jako čtenář v případě, kdy se sžiju s hlavními hrdiny, toužím po tom, aby zvítězili a dosáhli všeho, po čem touží. Já osobně jsem zastáncem toho, že každý sám si je svého vlastního štěstí strůjcem a tak se na to dívám i v knihách, popřípadě povídkách. Každý z nás si jistě uvědomuje, že na světě není všechno v pořádku a často utíká ke knihám a smyšleným příběhům, aby trochu uklidnil sám sebe. To byl i jeden z mých důvodů. Alespoň dříve.

Pokaždé, když jsem se cítila pod psa, začetla jsem se do knížky nebo příběhu s velmi osobitým a odvážným hrdinou, který mi dodal odvahu a ukázal mi, že to může být i lepší a že to můžu zvládnout. A víte, co je na tom všem nejlepší? Nevěděla jsem, jestli je příběh inspirovaný skutečnou událostí nebo je zcela vymyšlený. Nepátrala jsem po tom, bylo mi to jedno. Takže pokud bych měla mluvit za sebe, jako čtenáře, přeju si vždy happy end. Neříkám, že povídky se smutným koncem nečtu, čtu a pokud mají i srozumitelný konec, patří mezi mé oblíbené, ale proč si alespoň ve smyšleném světě nedopřát víc happy endů? Proč alespoň v povídkovém světě si to neudělat trochu jednoduší, hm? Teď si tak trochu protiřečím, chápu, ale přijde mi, že to nedokážu pořádně vysvětlit. Věřím tomu, že svět je takový, jaký si ho uděláme, ale s některými věcmi se už nic dělat nedá. Neříkám, že to vzdávám, ale snažím se na to dívat realisticky. A tím se pomalu dostávám k pozici autora.

Jako autor mnoha povídek, které mají pokaždé jiný konec (smutný i veselý), se na smysl povídek dívám trochu jinak. Svou tvorbou se snažím lidem spíše předat myšlenku. (Neříkám, že jí jako čtenář v díle nehledám, ale občas, a to obzvláště v povídkách, žádná není.) Snažím se, a to obzvláště v poslední době, nepoukazovat na to, jak příběh skončí, ale jak probíhal. Nejsem si jistá, zda dokáže každý tuhle zprávu zachytit, ale to už je věc druhá. Většinou se o konec, ať už jakýkoliv, postarají postavy, které se postupně vyvíjejí, a žijí uvnitř mě.


Pokud, alespoň jednou za celou dobu co píšu, se objevil byť jen jediný člověk, který něco podobného zachytil jsem šťastná. Protože právě o tom by měla každá pořádná story být. Nejde o konec, ale o průběh. O tom, co postavy zjistí, protože právě postavy jsou autorovými ústy, jež promlouvají ke čtenářům. Jako autor amatér si myslím, že to je něco, co si spousta lidí neuvědomuje a nepřipouští. Knihy tu byly odjakživa, aby vyprávěly příběhy lidí, z jejichž chyb jsme se měli poučit, či jejichž vědomosti jsme měli zpracovat a šířit dál.

V dnešní době už nastupuje trend elektroniky. Všechno se zrychluje a knihy, obecně i čtení, jsou brány jen jako ztráta času. Já sama nemám na knihy tolik času, kolik bych si přála a povídkám se věnuji také čím dál méně. Spíše je píšu, než že čtu. Na jednu stranu mě to hrozně mrzí, ale na tu druhou vím, že se k některým povídkám do budoucna určitě, až si budu chtít ukrátit dlouhou chvíli, dostanu. Takže rozhodnutí pro mě jako autora je spíše nejednoznačné. Pokud má příběh silnou dějovou linii, pěkně vypracované postavy a srozumitelný konec, získal si tím mé srdce a nezáleží, jestli na konci pláču štěstím nebo smutkem.

A jak vnímáte knihy a povídky vy?
Píšete nebo jenom čtete?
A které typy konců preferujete?

Tell me!!!

Rachel.

Maybe it's time to change the rules...

31. prosince 2014 v 11:12 | Rachel.
Čauky mňauky,

už několikrát mi na mail přišla zpráva, že pokud se nepřihlásím na blog, zruší ho a já se byla nucena zamyslet nad tím, jestli to chci opravdu vzdát. Jestli chci úplně pohřbít smysl, s kterým jsem tenhle blog zakládala. A pak jsem si uvědomila, že by to byla škoda. Sama moc dobře vím, že mám málo času, ale zas na druhou stranu si říkám, že jej mám dost na to, abych sledovala seriály a filmy, tak proč bych si nemohla najít čas na tenhle blog a na všechno ostatní, co ráda dělám. :))
Jeden článek týdně bych snad zvládnout mohla, ne? A že se mám sakra o co dělit :D Jsem plná zážitků, dojmů a chtěla bych je nějak ventilovat, takže snad se mi v nejbližší době podaří hned něco zplácat, abych to tu zas trochu oživila a třeba sem i někdo zavítá.. :D Přinejhorším si to tu budu pročítat sama.. Haha..

Užijte si Silvestr, moc nezdělejte a přeji Vám všem to nejlepší do nového roku.. :))

Rachel.

Probuzení z hibernace

18. června 2014 v 20:21 | Rachel.
Čauky mňauky!!
Právě jsem se probrala z jarního spánku, který bych označila za školní povinnosti, jež mě jaksi donutily se na několik týdnů ne-li měsíců odmlčet. A teď tu tak sedím, za sebou většinu zkoušek, další tři na dohled a před sebou papíry s průvodcovskými texty, které se musím do zítřka naučit.. Prostě nemeškám. Znáte to.. Hodně jsem v posledních dnech přemýšlela a tak nějak jsem se rozhodla uchýlit k lehce sobecké části sebe sama. Mám prostě zase moc plánů, ale tentokrát jsem opravdu odhodlaná to zvládnout a řekla bych, že jsem našla i dokonalý vzor. To je ale na trochu delší vyprávění, o tom zas jindy.

Jde o to, že bych chtěla do konce prázdnin dopsat LITD a možná ještě jednu povídku (protože jsme to promýšleli se Sid a zní to fakt zajímavě), která mi leží v hlavě a pak to s psaním zabalit. Je možné, že občas něco sesmolím, ale zabírá to příliš mnoho času. Nechci říct, že by mě to otravovalo, spíš už jsem nějak ztratila ten prvotní záměr, s kterým jsem povídky začínala psát. Našla jsem jiné priority, v kterých bych se ráda zlepšovala. Mé oči a srde se upírá k hudbě, kde bych se chtěla, doufejme v následujících několika letech, angažovat a snažit se zlepšit, možná i něco dokázat? Ale pokud to chci zvládnout, musím na sobě makat tak, jak jsem doposud nemakala. Musím přestat fňukat a konečně se hecnout, protože je krásné, když zjistíte, že si plníte vlastní sny.

To ale neznamená, že blog zruším. To vůbec. Nemám šajn, jestli sem někdo bude chodit, ale budu ho používat na oznamování mých vlastních názorů, možná do budoucnosti budou nějaká videa, fotky, či snad články o tom, jak si vedu a do budoucna snad i nový layout, pokud si ho vymyslím a někdo bude ochotný mi jej zpatlat.. :D To ale předbíhám.. Uvidíme, co se z na první pohled prázdninového shonu nakonec vyklube..

Mějte se krásně a snad vám moc nechybím. Pokud jo, můžete si mě najít na twitteru a podobných sociální sítích.. (Odkazy jsou v menu)
Páčko ;)
Rachel.

PS: Něco z mého součsného hudebního vkusu.. :) Do budoucnosti bych o této jihokorejské skupině s názvem SHINee napsala článek, takže doufejme, že to vyjde.. Popřípadě mi můžete napsat, co na ně říkáte ;)

When I hate GOODBYE

26. dubna 2014 v 22:44 | Rachel.
Pár slov, protože je potřebuji někam napsat.. Pár slov, protože tíží mě se ptát..

----


Ahoj, měj se krásně.
Čau, uvidíme se později. Jen prázdná slova a bouchnutí dveří. Jednou, dvakrát. Pořád dokola. Odcházejí a já zůstávám sama. V tichosti bytů, ve kterých bych se měla cítit jako doma. Každý odchází za něčím, jen já zůstávám. Čekám, dokud mě únava nedonutí jít spát a ráno mě neprobudí budík, abych mohla vyjít ven, mezi lidi, pozdravit se s nimi a zasmát se s nimi těsně předtím, než z našich úst zazní další nudná fráze.
Zase zítra. Nenávidím ta slova.
Užij si to tu. Zní z jejích rtů a i přesto, že to možná myslí upřímně, obě víme, že mě žádné dobrodružství nečeká. Posedávám a přemýšlím. Snažím se soustředit, ale jediné, co vnímám, je potřeba s někým si promluvit. Sednout si, dát si čaj a prostě mluvit. Říct jedno ze svých mouder, které každému je úplně k ničemu, ale ona by si jej ráda poslechla. Viděla by v něm stejný hluboký smysl jako já. Ale nemáme čas. Předstíráme, že nám na druzích nezáleží tolik, jak tomu je ve skutečnosti. Zavalujeme se prací jen proto, abychom se vyhnuli faktu, že každý se někam vrací. Kromě mě. Už je to tu opět. Kroutím hlavou a říkám si, abych byla silná, ale už to musím říct.


Sedící uprostřed bytu plného ticha se cítím jako prázdná skořápka. Poslední dobou trávím spoustu času ve společnosti mrtvolného ticha doplněného o oblíbenou hudbu a začínám chápat, co na samotě tolik lidí nenávidí. Pravda však není taková, že nemám ráda samotu. Ve skutečnosti jsem zklamaná z toho, že odcházejí. Jeden po druhém a já to všechno držím v sobě. Nechci je zatěžovat. Nechci mluvit, a tak mlčím. A poslouchám. Plna nevyřčených myšlenek, tichých pocitů a spousty snů.
Půjdu spát, protože spánek mě bez sebemenších námitek vítá s otevřenou náručí. Čeká na mou společnost a já se jen tiše modlím za bezesnou noc. Alespoň pro jednou si od všeho odpočinout před dalším náročným dnem. Na chvilku zapomenout, než se mých tváří dotknout paprsky slunce oznamující nový den plný stejné prázdnoty.
Každé oslovení, znamená loučení. Některá však v sobě ukrývají jisté kouzlo. Tichý příslib, že neodchází a zůstává s vámi. Plně myšlenkami oddán. Proto mlčím. Beze slova vstávám a vzdaluji se okolního světa, s kterým jsem jen bláhově spojená.
Měla bych říct sbohem, ale tolik jej nenávidím.

Bláznivý den aneb žeru bonbóny

6. dubna 2014 v 21:18 | Rachel.

Zdravím všechny příznivce gumových bonbónů a hlavně bonbónů Mixle Pixle, kterými se momentálně velmi vydatně živím. Dívám se na balíček a mám tam poslední tři bonbóny, z čehož je mi trochu smutno a taky trochu těžko, pač jsem teď dlouho nejedla moc sladkého a sežrat celý balíček je na mě v tuto chvíli krapet moc.. :D
Ale zpět k tomuhle článku, který nebude dávat pražádný smysl a je to sračka největšího kalibru, ale když se na to podíváte z druhého úhlu pohledu, tak je to vlastně geniální. Kdo kdy napsal nějaký článek o bonbónech, hm? Lidé píšou o kosmetice, hadrech, lifestylu a podobných věcech, ale kdo kdy něco napsal třeba o tom, jak jsou nějaké bonbóny dobré? Já osobně jsem teda na žádný takový článek nenarazila.

Takže, co k tomu říct. V posledních dnech, možná spíš měsících, naše rodina objevila kouzlo bonbónů Mixle Pixle a pokaždé, když přijedu na víkend domů, je najdu ležet ve skříni. A ony se na mě pokaždé tak hezky dívají a říkají "sněz mě!" A kdo by odolal, že? Nikdo. Prostě celý tenhle balíček bonbónů je pro milovníky sladkého pěkné nebezpečí. Jelikož je tam namícháno několik druhů bonbónů, takže nesníte půlku balíčku a nezabalíte to s tím, že jste přežraní, protože jste snědli pár pěnových zmrzlin, nějaké to gumové auto a zajedli jste to gumovým budíkem s náplní. No není to senzace?? Je to žravá a sladká pochoutka dostupná snad v každém obchodě. A krom toho, že si na bonbónech pochutnáte, tak si můžete trochu zkrátit dlouhou chvilku a smát se například ztvárnění želvy, protože panečku to je něco :D (holt jsem člověk, který se směje hodně věcem.. stává se)

Tak fajn. Dost tlachání o tom jaké jsou to dokonalé bonbóny a tom, že jsem tragéd a nemám to v hlavě v pořádku, ale občas člověk potřebuje trošku něco šílenýho a já jsem dneska na šílenou vlnu úplně jakože naladěna. Takže pokud jste příznivci sladkého a máte nějaké ty oblíbené bonbóny tak se nezdráhejte a pište komentář ;) Pojďte rozjet nevídanou diskusi.. To je výzva ne? :)
Rachel.

ZOH 2014 - Krasobruslení

9. února 2014 v 20:22 | Rachel.
Všichni od pátku žijí olympiádou v Sochi a já osobně nejsem výjimkou. Posedávám u televize, vzhledem k tomu, že ji jinak spíše nezapínám, a fandím českým sportovcům. Nepropásla jsem naše dva medailové úspěchy a mám z nich velkou radost. Vlastně si znovu uvědomuji, že sportovci jsou něco, na co můžeme být v ČR pyšní. A i celková ta atmosféra kolem olympiády se mi neskutečně líbí. To jak všichni společně fandí a tak je opravdu bombastické. Opravdu moc.

Ale abych se dostala k pointě celého tohohle článku, tak jsem se dneska ocitla u vyysílání krasobruslení družstev. Pochytila jsem pointu průběhu bojů, ale tenhle článek jsem nespustila ani tak kvůli tomu, že rusko vyhrálo zlato, ale kvůli dvě ruským reprezentantům, kteří mě vyloženě dostali. Konkrétně mluvím o mladičké patnáctileté dívence Julii Lipnické, která mi vyrazila dech a stala jednou z nejmladších vítězek zlaté medaile v historii. A další osobností, žijící legendou krasobruslení, je jednatřicetiletý Rus, Jevgenij Pljuščenko. Sama si pamatuji dny, kdy jsem jej sledovala na světových pohárech a různých mistrovstvích a už ani nevím, jak dlouho mu fandím. Co jsem tak pochytila od moderátorů dnes při přenosu, tak zřejmě tento muž brzy ukončí kariéru, neboť je na krasobruslení poměrně starý. Jo, zdá se vám to taky směšné? :D Mě hrozně, ale sportovci holt končí brzy.

A proto jsem si dneska našla video z exhibice jednoho mistrovství světa, kde se na bruslích předvedl právě Jevgenij a toto jeho vystoupení mi naždy utkvělo v paměti. Jeho výběr hudby padl na písničku Toma Jonese Sex bomb a dodnes si ji nedokážu spojit s ničím jiným.


Jeho nepopiratelný humor a charisma udělalo z tohoto představení úžasnou show. Co si myslíte vy? A sledujete olympiádu? Podělte se o svoje názory, ráda si je přečtu.
Rachel.

Made my day

17. ledna 2014 v 12:53 | Rachel.
Ahoj!!
Ozývám se uprostřed zkouškového, protože mám fakt ukrutnou krizi.. Jsem nasraná sama na sebe, protože jsem si prostě šla napsat pedagogiku a napsala jsem to hůř, jak předtím a to mě sere nejvíc. Mohla jsem se na to vybodnout a prostě se učit na jiné předměty. Prostě děs.. Myslím, že jsem se dneska dostala na hranici pomyslného klidu a právě se mě zmocnila fakt krize.. Celý svět mě sere a každej je blbej a prostě... grrrr..

No a tak jsem se rozhodla zvednout si trochu náladu a dostala jsem se k jednomu videu, kde jeden youtuber, Steve Kardynal, natočil parodii na videoklip Wrecking Ball od Miley Cyrus. Možná jste tohle video již viděli, protože poměrně rychle obletělo svět a je opravdu vtipné. Ve videoklipu si můžete všimnout i reakcí lidí, kteří video viděli a podle mého názoru by to bez nich snad ani tak vtipné nebylo. Rozhodně stojí za zkouknutí ;)


Video Wrecking Ball, ale samozřejmě nebylo jediným Stevovým počinem. Na jeho kanále si můžete najít dokonce obdobnou parodii na písničku All I want to Christmas od Mariah Carey a Call me maybe od Carly Rae Jepsen. (Kliknutím na název songu se dostanete na zmiňovaná videa.) Věřte mi, že vaše tváře nezůstanou bez úsměvu.

A aby těch reakcí nebylo málo, tak jsem si všimla, že jeden youtube kanál, který natáčí všemožný videa s reakcí teenagerů právě na podobné parodie nebo dokonce i originální videoklipy, si pro svůj poslední počin vybral video právě Steva. Opravdu jsem se nasmála nad jejich reakcemi a názory. Video nabízí dokonce i anglické titulky, které jsem já osobně vřele přivítala :D


Doufám, že jsem vám videi alespoň na chvilku vykouzlila úsměv na tváři. Já se jdu momentálně zahrabat do peřin s nějakou pořádnou dávkou zmrzliny, nějakým seriálem a tunou sladkostí, které jsem si nakoupila a pak půjdu pořádně uklízet, abych si vybila vlastní frustraci.

A co vy? Máte nějaká vtipná videa, která vás přivedou do nálady po špatném dni nebo snad nějaké rady a tipy na zlepšení nálady?? Nebojte se o ně podělit.. Jsem ochotná vyzkoušet cokoliv :D ;)

Doufám, že se máte líp a vaše dny nejsou tak hektické ;) Mějte fajnový víkend
Rachel.

Zase jednou

11. ledna 2014 v 14:24 | Rachel.
Čauky,
zase vás po několika dnech zdravím. Mám za sebou zápočtový týden, který byl více než náročný a právě teď mi začíná zkouškové. Ale ve čtvrtek jsem měla chvilku volna a tak jsem se vrhl na zkompletování povídky Známý, neznámý a v pátek jsem si ji nechala vytisknout a svázat. Jestli si ještě pamatujete, tak jsem v novinkách pro letošní rok zmínila, že bych tuto povídku nejraději přepsala a právě teď na to pracuji. Během včerejšího a dnešního dne jsem k tomu sedla a už mám půlku za sebou. Připomínám si příběh, přepisuji věty, které mi moc nesedí a snažím se dopsat to, co mi chybí. Asi budu brzy potřebovat nějakého konzultanta. Hlásí se někdo? :)

Užívejte si víkend a nenechte se rozhodit končícím se pololetím.
Mějte se krásně.
Rachel.

Že by Ježíšek?!

20. prosince 2013 v 22:15 | Rachel.


Nazdárek!!
Tak nám dneškem začaly vánoční prázdniny a já to shledávám narozdíl od jiných velmi otravným faktorem. Letos pro mě Vánoce znamenají spíše mraky restů, učení a podobně. Vím, že většina lidí se těší na dárky, které dostane, či snad ty, co daruje, ale u mě je to v obou případech bída. Na dárky, které mám dostat si nestěžuji, sama jsem si je vybrala, ale jaksi postrádám časy, kdy jsem se na Štědrý večer těšila. No a dárky, které letos daruji jsou the worst ever. Trust me.. -_- Rozhodně nesmím opomenout tu pravou vánoční atmošku, kdy se sejde celá rodina, ale tady taky pokulháváme. Ano, potřebuji si postěžovat, neskutečně mě to deptá a za politování budu vděčná. I'm joking ;) :D Opravdu nehodlám tohle tady jako hrotit. :D
Říkala jsem si, že když už budu mít více toho volného času, což znamená opět skoro žádný, tak bych mohla zase na nějakou chvilku rozhejbat blog a připravit si pro vás, mé budoucí čtenáře, nějaká ta překvapení. Ano, mám hlavu plnou nápadů na všemožné projekty kraviny a tak dále, ale všechno postupně. Takže k tomu v nejbližší době sednu a uvidíme. Třeba se mi to všechno podaří geniálně vymyslet a blog zažije pár změn. Přiznejme si totiž, že trocha té organizace by neškodila. Ujasnit k čemu slouží a podobně. You know. ;)
Teď momentálně zápasím se Sony Vegasem a s Photoshopem a snažím se nad těmi dvěma programy získat kontrolu, ale úspěšně mi nakopávají prdel. Já jsem však vytrvalá a jistě se brzy dočkáte nějakého toho produktu z mojí vlastní výroby. Prostě to rozjedeme.. Juhuuu.. :D
Hmm.. Doufám, že tyhle žvásty plné naděje nebudou jen planými výstřely do tmy a fakt se mi podaří téhle mé volnočasové aktivitě dát nějaký směr, protože upřímně řečeno mám v hlavě tolik kydů a nemám je kde ventilovat :D Sice si tady občas přijdu jako člověk se samomluvou, but who cares?!
No, takže na závěr mého rychlého příspěvku, zatímco tu jen tak proletím, bych všem chtěla popřát krásné svátky, bohatého Ježíška a hlavně, co nejméně stresu. Pořádně si to užijte, hoďte se do klidu a mějte se fajn. Já se totiž budu snažit dohnat, co jsem nestihla. Holt člověk jako já nedokáže chvilku posedět v klidu.
Mějte se fajne
Rachel.

PS: Pár songů pro nalazení trochu vánoční atmošky ala amerikano :D ;) - below ;)

Dneska znovu

17. listopadu 2013 v 9:48 | Rachel.
Zdarec!!
Jistě jste si všimli, že jsem se to tu rozhodla rozhýbat. No, je víkend a já se snažím, aby na blogu bylo, co číst a strašně ráda bych se blogu věnovala častěji, ale přes týden mám co dělat, abych stíhala i jíst, takže sorry, ale blog jde stranou.. No ale to neznamená, že nepřipravuji nějaké články, ankety a možná i nějaké projekty, ale to sakra předbíhám. :D Ráda bych totiž do budoucna tenhle blog využila pro více účelů. Hlavně pro mé bláznivé nápady. No ale nejdřív, než se dám do nějakých projektů, ke kterým potřebuji lidi, tak to tu musí trošku rozhýbat. Takže na co se můžete do budoucna těšit??

Připravuji článek na nové album Miley Cyrus - Bangerz.
Dále mám spadeno na nové album One direction - Midnight Memories, které vyjde 25.11.
Pak se můžete těšit na další trailery z mojí výrobny a možná i nějakou tu povídku.
Dál připravuji článek s mými oblíbenými hudebními legendami.

No je toho dost, takže je určitě na co se těšit.
Já osobně se těším jako malá holka, ale času je holt nedostatek. Takže pro dnešek nejspíš končím.
Bye bye

Že by pátek?!

8. listopadu 2013 v 13:53 | Rachel.
Ano! Jistě všichni zaregistrovali, že je konečně pátek a začíná víkend a já se konečně dostala k tomuhle blogu a můžu jej zase trochu oprášit a něco sem přidat. Mám za sebou poměrně náročný týden a upřímně to bylo docela k ničemu. Spala jsem minimálně a zítra musím do práce, takže zase nic neudělám a hlavně se nevyspím. Takže se hodím o víkendu krapet do pohody a možná to tu na několik okamžiků obživne. Jupííí :)
A na co se můžete těšit?? :) Na jednu filmovou a možná i hudební recenzi :) A možná později i na jednu z povídek, kterou se rozhodnu uvěřejňovat :)

For the first time

2. listopadu 2013 v 22:53 | Rachel.

Sakra, ví někdo, jak se tohle ovládá?? Kde je to zatracený tlačítko?? Už píšu?? No vypadá to, že jo, so.. Ehm, ehm..

Zdravím! :D
No, vypadá to, že jsem si založila blog a absolutně vůbec s ním neumím. To bude zase jednou srandy kopec. Řekla bych, že se ode mě asi očekávají nějaká slova na uvítanou. Takže jak začít. Možná.
VÍTEJTE!
Kruci, to ale vůbec nezavání originalitou, who cares. Stejně tohle všechno vzniklo z jednoho jediného důvodu a to proto, že bych velmi ráda někde ventilovala svoje připomínky, svoji práci ve volném čase a prostě tak nějak všechno, co dělám. Sociální sítě jsou mi málo, takže jsme se rozhodla realizovat i jiným směrem. Takže to by byl účel téhle podívné zbloudilosti, tedy absolutně nesmyslného nápadu. Jakobych měla dost času na to, sedět za pc a psát nějaký srajdy, ale někde to vysílat musím, ne? A když jsem zjisitila, že blogy jsou teďka IN, tak jsem se rozhodla držet basu. Upřímně netuším, jak mě dlouho podobná ptákovina bude držet a jak moc se u toho natrápím, ale tak uvidíme. Třeba tu s vámi, potenciálními a imaginárními čtenáři, zkysnu na věky věků. I když to raději ne. Jednou taky musím umřít, ale do toho daleko.
Strašně ráda bych věděla, co za hlody tu mám ještě psát, ale to se určitě rozjede. I hope :D, takže teď to zapíchnu, rozloučím se, zatím vlastně sama se sebou a do budoucna možná s nějakým návštěvníkem? Pokud to teda někdo někdy najde. Muhaha. Nevadí.
Myslím, že odletím čeknout, jak tenhle článek vypadá a dyžtak se pokusím zase nějaká ta písmenka vypotit.
Čao ;)
 
 

Reklama