Jak jsem znovu vstoupila na půdu bývalé ZŠ

24. ledna 2016 v 10:46 | Rachel. |  Nepovídej!
Pěknou neděli,

vzhledem k tomu, že momentálně jsem uprostřed závěru bakalářského studia a pracuji na své bakalářské práci, zavítala jsem na základní školu, kterou jsem navštěvovala dlouhých devět let. No a proč bych o svých pocitech nenapsala článek, že? Rozhodla jsem se tedy s vámi podělit o několik myšlenek, které se mi honily hlavou.
Možná ty pocity znáte, možná vás brzy čekají a možná jste to všechno prožívali jinak. A já budu jen ráda, pokud se se mnou o svá slova podělíte.

Užijte si článek, zbytek dne a načerpejte spoustu energie do nového týdne.
Rachel.



Sedím před sborovnou, ředitelnou a sekretariátem v jednom a čekám na paní zástupkyni ředitele. Konečně jsem se odhodlala kvůli bakalářce vydat do škol a požádat je o laskavost. Chci u nich totiž rozdávat dotazníky. Sedím a vím, že nejspíš budu čekat dlouho. Proč? Protože paní zástupkyně vyrazila s prvňáčky na tělocvik.

Cítím se zvláštně. Poznávám chodby, kterými jsem kdysi procházela, a připadají mi tak jiné. Veselejší? Barevnější? Možná. Upřímně si tím nejsem zrovna jistá. Tolik vzpomínek protkaných těmito zdmi. Tváře, které jsem vídala na chodbách a za katedrou.

Kolem prochází zástup nadšených prvňáčků, kteří mě horlivě zdraví. Jsou tak milí. Vyrážejí na tělocvik. Skoro bych i ráda šla s nimi. Podívat se do velké tělocvičny, kde jsem toho tolik zažila. Lehce zapamatovatelné turnaje ve vybíjené nebo oblíbený skok do výšky, či snad dokonce první hodiny volejbalu (pokud se tomu tak dá říkat).

Skoro mám sto chutí se zvednout a dojít se podívat o dvě patra výš do nejvzdálenější třídy. Do mojí bývalé třídy. Rozbité umyvadlo, medvídci na stropě a salám na židli. Nezapomenutelné okamžiky, které mi probleskují hlavou. A ani zdaleka se zde nezastavují.

Zklamaně vydechuji, když mi dochází, že už zde potkám spíše méně učitelů, kteří mě a můj ročník pamatují. Vždyť už je to téměř 7 let, co jsem odsud odešla. Většina z nich, včetně mojí třídní učitelky, odešla do důchodu. I když na tu se mi nejednou podařilo narazit na ulici. A koho dalšího mám uchovaného ve vzpomínkách?! Mého zatvrzelého učitele chemie. Vousatý pán s brýlemi na nose, výškově nevýraznou a spíše zavalitější postavou a s plešatícím temenem. Rázný, neústupný, ale i tak dobrák.
Když se na to dívám zpětně, jsem mu neskutečně vděčná. Za všechno, co mě naučil. A že nešlo jen o znalosti z oblasti chemie. Zrovna jeho bych šla ráda pozdravit a poděkovat mu.

***
Teď už sedím doma o několik dní později a psychicky se připravuji na druhou návštěvu. Dokonce se i plánuje sraz s mými spolužáky. Nevím, co si o tom myslet. Už dávno nejsem ta přehnaně rozkazující osoba, kterou jsem bývala kdysi. Je zvláštní pocit čelit lidem, kteří mě znali devět let. Devět let plných toho nejlepšího i nejhoršího. Devět let plných chyb, které jsme dělali během dospívání. Dokážou je pochopit nebo se setkám s výčitkami, jenž sama k sobě chovám. Stále jsem si nedokázala odpustit.

A pak jsou tu i lidé, jež pamatuji a které bych nerada viděla, i když nevím proč. Možná kvůli tomu, že se nerada vracím do minulosti, která se zrovna nevyznačuje mnoha pozitivy. Bojím se soudu lidí, u kterých by mi na tom nemělo záležet. A je vůbec možné se zbavit těch předsudků a vzpomínek? To už mi asi nezbývá nic jiného než to zjistit. A jsem schopná já se před ně postavit a nesoudit je podle předešlých zkušeností? Zvládnu něco, co od nich sama žádám?

Přemýšlím, jestli není příliš sobecké nechtít se s těmi lidmi potkat. Nebo spíš abych to lépe vysvětlila. Není to o tom, že bych je nerada viděla, spíš si nejsem jistá, zda mě zajímá jejich život. A hlavně nevím, jestli chci mluvit o tom, jak se mám. Proč by to měl být problém? Možná proto, že momentálně nejsem spokojená s tím, jak se mi podařilo na víc jak rok absolutně zamrznout. Pořád jsem jen mluvila o tom, co chci a i když se mi občas podařilo sebe samotnou překonat, nejednalo se o něco, co by přebylo ostatní selhání. Možná je na čase, abych prvně začala něco dělat, srovnala se s tím vším sama, našla tu správnou cestu a až pak se mohla podívat na lidi z mé minulosti a upřímně jim říct, jak se cítím a ukázat jim, kým jsem se stala.



Je na čase začít od sebe. Naplnit sliby, které jsem sama před sebou učinila. To sama sobě dlužím. To si zasloužím. Stejně jako všichni ostatní. Tentokrát se mi to podaří.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama