Autorské okénko #8

11. ledna 2016 v 12:00 | Rachel. |  Autorské okénko

Měli jste někdy plyšového kamaráda?
Ano?
Pak jste tu správně, protože právě dnes vás nechám nahlédnout pod pokličku života mého nejlepšího přítele.




14. listopadu 2015
Deník Míši
Zápis první

Můj příběh začíná asi tak před pěti lety během vánočních svátků. Jeden by si řekl, nejlepší čas na sbližování a nová přátelství, nicméně buďme trochu střízliví. Protože právě tehdy začal můj těžký život nejlepšího přítele. Mé prokletí.

Ale zase, aby vše nevypadalo tak černě. Občas se mám i dobře. Třeba, když mě můj nejlepší přítel, vlastně spíš přítelkyně, s těžkým srdcem nechá o samotě doma. Jejda, jak já děkuji všem svatým za ty úžasné chvilky ticha, kdy můžu zírat do zdi a válet se v posteli. Prostě něco, čeho si bezpodmínečně cením, protože takových chvil je k mé smůle míň a míň.

Už jen okamžik, kdy vidím její obličej, jakmile se vrátí domů, mě láká k tomu, abych protočil panenky. Rád bych se i zhluboka nadechl, ale to mi jaksi moje tělesná konstrukce nedovolí. I když to je možná dobře, protože to už bych byl za tu dobu nespočetněkrát na cestě na druhý břeh. Nedokážu ani spočítat kolikrát si ze mě udělala polštář nebo mě snad tiskla v drtivém objetí při sledování seriálů. A já stejně mlčel. Prý ideální přítel. Ty vole, kdybych mohl, tak jí normálně všechny ty dramata zakážu. Vždyť se na to ani nedá koukat. Už několikrát mi z toho málem upadly korálky. Nehledě na to, že jsem si několikrát připadal zmoklý jako slepice potom, co tak ustavičně bulela kvůli nějaké hovadině. Jéžiš, no tak se praštil do hlavy a je v kómatu. Jsem si stoprocentně jistý, že to stejně do konce poslední epizody rozchodí.

Tím to ale všechno zdaleka nekončí. Že její dlouhé a otravné vlasy mě lechtají úplně na všech tělesných partiích, bych možná ještě zvládl, dá se na to zvyknout, ale ten uslintaný obličej, na který se musím každé ráno dívat. To už je opravdu jen pro otrlé nátury, přátelé. A věřte mi, že mít tu možnost, tak se na té mašli, co ji mám permanentně obvázanou kolem krku, oběsím. A špunty do uší mi taky docela chybí. Ty hovadiny, co tak často povídá ze spaní? To nedokáže sklapnout? Ne, ani v noci nemám klid. A to ani tehdy, když moje křehké tělíčko válcuje její obří hlava. Haló, potřebuji jeřáb!

A víte co je na tom všem nejhorší?
Není to fakt, že ji musím poslouchat si stěžovat, přehnaně se chválit nebo i zpívat. Upřímně, vysoké tóny fakt neumí. To si myslí, že je nějaká superstar? Možná by jí to mohl někdo říct. Já na to jaksi nemám kapacitu.
Nejhorší je, když mi věnuje až přehnanou pozornost. To mě pak nutí neustále pohybovat hlavou, horními a dolními končetinami a jako vrchol mě minule donutila tancovat makarenu. Zlatý trénink kardiopulmonální resuscitace, naštěstí bez umělého dýchání.
A jako třešničku na dortu mě občas dokonce vyhazuje do vzduchu, přičemž si vlastně se mnou pinká o strop, šišlá na mě, jak jsem skvělej, krásnej a bezva kámoš, což jako ruku na srdce fakt jsem, ale dost často se i různě šklebí. Věřte mi, kdybych mohl, zvracel bych plyš.


Výzva autora pod čarou: Neberte na lehkou váhu oběť vašich plyšových společníků!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Bianca Bianca | Web | 11. ledna 2016 v 17:27 | Reagovat

Pekné :) ♥ mimochodom mne povedali že kľudne si raz môžem doniesť černocha, alebo hocikoho iného, že je to len na mne. :)

2 Rachel. Rachel. | E-mail | Web | 12. ledna 2016 v 7:35 | Reagovat

[1]: Tak to máš štěstí :)) i když já si myslím, že u nás by to nakonec taky zas takový problém nebyl.. Nikdy by mi ho moc nerozmlouval, ale asi by s tím bojovali :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama