Autorské okénko #6

28. prosince 2015 v 12:00 | Rachel. |  Autorské okénko

Šestka je číslo textu, který nenápadně odhalí to, jak vidím svět.
Nechcete se taky podělit o vlastní myšlenky?
Pokud ano, napište mi komentář.



A sedím tu zas. Jako vždy s dostatkem pozornosti, která může v průběhu mého čísla kolísat. Tentokrát se ale jedná o mou stoprocentní volbu. Jistě vidím spoustu nových tváří a s některými starými známými si vyměním pozdravy. Skoro jako bych najednou řekla: "Jsem doma." A s tím vším přichází první text a jeho náplň.

Chtěla jsem zkusit něco nového a tak jsem přemýšlela, co by mi tak mohlo sednout. Vtipná říkanka? Haha. Mým vtipům se obvykle smějí jen moji přátelé, kteří mě už dobře znají, takže mám jisté podezření, že to s tím dostatkem nebo přebytkem humoru nebude tak horký. Asi se smějí hlavně mě. Ale tak třeba díky mě budou žít déle. To bych se pak mohla považovat za pilulku proti stárnutí. Taky dobrý. Báseň? Tak to je ještě větší průšvih. By mi uši upadly kdybych něco podobného měla číst. Načež by pak všichni zjistili, že moje maličkost není tak dokonalá, jak se prezentuji a to by mi už vůbec nepomohlo. Snižování ega je zakázáno. Nějaká kritika s notnou dávkou nadsázky? No, penny market jsem zdrbla hned při první příležitosti a seniory se mi trápit nechce. Přeci jen bych mohla být dobře vychovaná, že? Tak jasně, že jo. Zdravit umím, občas se na ně i usměju a nohy jim nepodrážím, takže je všechno v cajku.

A tak ve směsi těch super nápadů, jsem vymyslela jednu úchvatnou věc. Něco pro mě dost originální a zároveň přiměřeně nudné na to, abyste si mohli na pár minut prodloužit spaní, když už se tu scházíme takhle brzy.

Takže velké napětí. Slyšíte to? Ne? Nechápu, jak můžete přeslechnout bubny, které dodávají situaci na dramatičnosti. Takže… Dneska vás nechám nahlédnout do mojí hlavy.

"Cože? Dělá si prdel?" Pokud vás něco podobného napadlo, tak se předem omlouvám, ale zas takové sado to nebude. Žádné řezání ani pitvání. Jen jsem se rozhodla, že bych lidem, místo představování sebe samotné, mohla ukázat, jak se občas dívám na svět. Obvykle totiž moc nemluvím o tom, co si myslím. Nebo spíš, abyste mě nepochopili špatně, upřímná jsem dost, to jako ne, že ne, ale jen občas filtruji, co říkám. Teda pokud nemám hladinku alkoholu pro mě až nezdravě vysoko. To jsem prý pak údajně schopná vyblejt i to co nevím. Ups.

Tak kde začít? Budík a ranní rutina. Byste normálně nevěřili, jak otravnou ženskou mám v hlavě. Každé ráno při zaznění budíku se v pečlivě nažehleném kostýmku opírá o stůl, kouká na mě skrze brýle a okamžitě na mě začne chrlit, co všechno musím udělat. Kolikrát mi ani neřekne 'Dobré ráno'?! Asi by jí to hodně ublížilo. Po pár minutách jejího ustavičného žvanění jsem schopná se zvednout a utišit jí pomocí hudby. To pak najednou obrátí o stoosmdesát stupňů. Začne se vlnit do rytmu jako želé a občas si i zpívá. Čemuž samozřejmě neodolám a při cestě na MHD si neodpustím bezhlesné zpívání textu nebo snad i nějaký ten taneční krok mezi chůzí.

Magor. Výrazy lidí, které míjím, hovoří jasně, ale mě je to fuk. Já se usmívám. Teda alespoň do chvíle, než mi někdo velmi drze zasedne oblíbené místo v autobuse a je mu úplně jedno, že na něj v duchu řvu z plných plic. Evidentně jede na jiné vlně. Asi budu muset přeladit kanál. Nicméně. Když je jeden z těch úspěšnějších dní, tak sedím a pozoruji už tak důvěrně známou cestu, která mě vždy překvapí.

Kolik z vás kdy zvedlo hlavu k obloze jen proto, aby se podívalo na koruny stromů nebo snad ocenilo precizní architekturu dosti staré stavby? Teď zvedám hlavu denně a raduji se, že nestuduji architekturu nebo něco podobného. Stačí mi, že mi stromy okamžitě naskakují s druhovými i rodovými jmény a občas si můj mozeček zamachruje latinou. Trapák. Ale tak to by se možná ještě dalo, kdybych pak neměla potřebu přemýšlet, co za stromy jsou ty, které nepoznávám. Už mi chybí jenom určovací klíč, který bych vytáhla z brašny pokaždé, když bych něco nevěděla. A že by to s přibývajícím časem bylo dost často.

Ach jo. Poznamenaná studentka vysoké školy. Jindy zase zkoumám výrazy lidí a přijde mi líto, že se nikdo z nich neusmívá. Tak jako chápu, že na některé jedince není zrovna super pohled, ale člověka samotného to lépe naladí do dalšího dne. Nicméně udržení si v tomto stavu nějakou hladinu normality je taky samo o sobě dost náročné. Já jsem toho živým příkladem.

Občas chodím parky a přemýšlím, jaké by to bylo, kdybych dokázala ovládat vítr. Nechala bych například létat listy stromů. Anebo občas zabrouzdám i hlouběji do fantazie a představuji si svět naruby. Nebylo by fajn mít Zemi placatou a občas se podívat, jak si žijí s hlavou dole? No a co třeba zelená obloha? Zelená uklidňuje ne? To bychom se všichni měli super a všude by byla láska a tak. A samozřejmě z hlediska vyhnutí se diskriminace modré by chlorofyl nebyl zelený ale modrý. Pro biology úplné bájo. Nebo si to představte. Létající auta. To je sakra vynález. Nic moc provoz, přece jen máme na výšku pár kilometrů rezervu. No neber to. Ten létající trolejbus by za to určitě stál. Ale rozhodně tedy nehlasuji pro jednorožce a duhu. To je hnus velebnosti.

Čas od času si potom vyprávím příběhy. Jako teď posledních několik dní, kdy jsem ustavičně přemýšlela, co bych ráda sdělila. Nebo spíš, co přečtu a nebudu se za to stydět. Někdy si i říkám, že by mě bavilo se procházet a slyšet svůj hlas, jak vypráví příběh. Tak jak to bývá v těch filmech. Nějaká hluboká myšlenka, uvedení do děje, chvilka napětí, snaha zaujmout diváka. A jako velké finále se z toho stejně vyklube patřičný brak. Nic nenaděláš.

Občas mě ale napadají i vážná témata. Jako například, co si dám k jídlu nebo se po cestě do školy prohlížím na lanovce ve výlohách. Samozřejmě s dostatečnou dávkou zadostiučinění oceňuji svůj módní nevkus a velmi pečlivě oceňuji, že se na mě po ránu alespoň někdo usměje. Protože se to zdá jako nadlidský výkon. Jsem borec.

Dobře, tak se trochu uklidníme. Ale na mou obranu, zrcadlo přede mnou ještě neuteklo. I když ono asi ví, že bych si potom vyplakala oči a musela se konečně objednat k tomu očnímu zubaři, který by mě pak horko těžko dával dohromady a ještě by mi tvrdil, jak hrozně zdravá jsem. To bych mu pak možná taky doporučila nějaké vyšetření a silné okulare.

A co to zakončit večerem? To pak normálně pořádám uvnitř hlavy meeting, kdy sama se sebou diskutuji a přemlouvám se k nějakému tomu heroickému výkonu. Polovina osazenstva vždycky nezaujatě pozoruje obrazovku projektoru, na které se promítají přírodní krajiny, a ta druhá polovina se překřikuje, jako bych to měla zapotřebí.

Občas se mi je dokonce podaří utišit. A to se děje většinou jen během volejbalu, kdy všichni napjatě sedí a buď jen tiše povzbuzují, nebo kritizují. Hlavně jsou obě strany hrozně chytré, ale že by třeba s koordinací pohybů trochu pomohli?! Nee, to se jim nechce, to je moc práce. Sobci.

Takže takhle já si žiju ve vlastní hlavě. No a občas mám v mém skromném příbytku zvaném mozkovna až moc skřítků, kteří klevetí o zbytečnostech a tak se mi nějakým záhadným způsobem čas od času podaří je ignorovat. Možná bych za to mohla dostat nobelovku, ne? Dobře, dobře, diplom stačí. Ale chci ho s obrázkem. Děkuji.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama