Autorské okénko #5

21. prosince 2015 v 12:00 | Rachel. |  Autorské okénko
Tak je zase pondělí a s ním teď už pravidelná dodávka autorského okénka.


Pamatujete si na dny, kdy Zayn Malik oznámil odchod z One direction?
Ano? Ne?
Takhle jsem na ty dny vzpomínala já.




Zaslechli jsme tu několik různých příběhů a některé se týkali i autorů samotných. Nechali jsme si číst o jejich odvaze a tom, jak změnili svůj život. Neplánuji je přímo následovat, alespoň prozatím ne, ale je tu něco, o co bych se ráda podělila a tohle se zdá jako dobrá příležitost.

Už od základní školy jsem si jako správný hudební negramot jela čistě v tom zlatém středním proudu popu. Zbožňovala jsem songy o třech nebo pěti akordech a bylo mi šumák, že je to všechno skoro stejný. Prostě jsem se ponořila do hudby, která vyplňovala ticho kolem. Zesilovala jsem rádio při každém příchodu domů a můj bůh byl v té době Michael Jackson. Jaká pak to byla zdrcující rána, když ten frajer natáhl bačkory. No zklamání jak blázen, protože o jeho koncertě si můžu nechat leda tak zdát, zatímco on si někde v tom ráji peče u ohně buřty s nějakými dalšími hudebními machry. Ale ani to mě od popu neodradilo a já se vydala na gympl. Tam jsem si prožila několik měsíců trvající fázi Justina Biebera, u kterého jsem si zprvu, stejně jako ostatní myslela, že je to holka. Skvěle tancující a zpívající holka. Teď už si to nemyslím.

Ale co se nestalo. Jednou takhle na konci školního roku jsem byla zasažena šípem lásky, který mě přivál k strašně moc oblíbenému boybandu. Jestli si myslíte, že to byli One direction, máte pravdu. Jedná se o pět idiotů zhruba v mém věku, co se obléká tak, že by si člověk myslel, že nemají ani na jídlo, vypadají jako, že neumí ani do pěti počítat, holky je milují a zbytek světa by je nejraději poslal do pekel. Ale většina jejich písniček byla chytlavá. A tak vlastně začíná i můj dnešní příběh.

Ani nevím jak, ale stala jsem se jejich fanouškem a pronikla do světa, o kterém se mi ani nesnilo. Určitě to zahrnuje spoustu stalkingu nebo spíše kyberstalkingu a času stráveného čtením všeho možného, co člověk na netu najde. Nebo tak to alespoň bylo zprvu, když jsem doháněla čas působení skupiny, který jsem minula. Ale časem se pro mě, stejně jako pro ostatní, stala tahle skupina něčím, co mě drželo nad vodou. I když se ti kluci zdáli spíše více nereální, než skuteční, byli tu vždycky a zvedali sebevědomí každé dívce na planetě, která byla ochotná poslouchat. Byli mým únikem od reality. A spíše než hudebním vzorem se pro mě stali vzorem po stránce osobnostní, jestli se to tak dá nazvat. To, co dělali pro fanoušky a lidi kolem a jak vystupovali. Byli pro mě někým, kým jsem taky mohla být. Někým, kým jsem chtěla být. Uvědomovala jsem si, že to mohla být iluze, ale na tom nezáleželo. Pravdu se nedozvím.

Díky klukům a kvůli tomu, že jsem pronikla do fandomu, jsem poznala spoustu skvělých lidí, ale zároveň zjistila, jak moc je na tom tenhle svět špatně. Mladé dívky, kterým není ani patnáct a už se sebepoškozují, mají nízké sebevědomí, špatné zázemí a jediný, kdo je drží při životě, jsou One direction. A to i na úkor toho, že je okolí nenávidí. Teprve tehdy jsem pochopila, jak moc jim tihle běžní interpreti svými příběhy a hudbou pomáhají. A taky jsem zjistila, jak moc velkou sílu má takováto masa lidí.

Directioners, jak se označují fanoušci, je pěkně divoký fandom. Nebudu říkat, že ne. Možná jste někdo na rozpolceného Directionera narazil a dostal se pod tlak absolutně umíněné dívky, nedej bože chlapce, kteří své milé brání hlava nehlava. Kromě toho, že tyhle holky jsou schopné hejtit snad úplně každou zástupkyni něžného pohlaví, která se vedle jakéhokoliv člena skupiny objeví, občas klukům fakt nedají spát a jsou jako osiny v zadku, má tento fandom i světlé stránky a mnohem klidnější členy. Třeba mě.

Jejich schopnost podporovat kluky a síla, když se spojí, mě dostávala do kolen. Schopnost trhnout rekordy ve sledovanosti na youtube během 24 hodin? Hračka. Nebo alespoň dřív tomu tak bylo. Než přišla Miley Cyrus se svojí demoliční koulí a Nicki Minaj s Anakondou. A ne, opravdu se nejedná o hada. Heslem Directioners se tak stalo cituji: "refresh not replay". Kam se na nás hrabalo Belieberské "Believe" a "Never say never". A celkově. Dívky, které se cítily samy, najednou měly přátele. Byla jsem na několika srazech fanoušků, kde jsem se vždycky umístila mezi top pěti nejstaršími, ne-li jsem přebírala rovnou stříbrnou medaili. Zlato mi vždycky přebrala kamarádka. Naštěstí. Dokonce a to fakt nekecám, jsem čuchla i k fanfiction. Nebo řekněme, že jsem se vrátila k psaní povídek. Potkala jsem zde komunitu skvělých lidí a s některými z nich se stále setkávám, načež všechno má své ale.

Časem mi ten stalking začal vadit a mě už nezajímalo, kde a co Harold snídá, s kým zase údajně randí Niall nebo kdo se tentokrát snažil ukrást Liamovi trenky. Stránky, které informovaly o podobných hovadinách, jsem si odhlásila a sledovala pouze stránky oficiální. Konečně jsem se cítila na to, že bych mohla začít žít svůj vlastní život a možná si i rozšířit hudební obzory. Nikdy pro mě ale svůj význam neztratili, jen jsem jim a sobě dopřávala vzduch. Občas jsem si poslechla jejich hudbu, napsala o nich povídku a dál se věnovala každodenním činnostem.

Ale 25.3.2015 bylo na facebooku, popřípadě twitteru, oznámeno něco, o čem se už hodně dlouho ve fandomu spekulovalo. Na klucích je vidět únava a vyčerpání, protože si jen stěží mohl někdo nevšimnout toho, jak se na nich dobře vydělává. Vždyť už mají já nevím kolik parfémů, tašky, trička, ponožky nebo snad i vlastní kolekci šminek. Tomu říkám značka. Už jen zbývá je natisknout na pánské spodní prádlo. A tak se ve středu objevilo oficiální oznámení, že Zayn ze skupiny odchází a že z pěti se stávají čtyři. Okamžitá reakce na sebe nenechala dlouho čekat a já se raději, co nejrychleji vzdala sociálních sítí. Nejen, že mě samotné to připomíná, že mě toto oznámení vzalo asi víc, než mělo nebo by většina včetně mě očekávala, ale některé názory a zlé pohnutky nemám chuť ani číst. A hlavně už všichni tak nějak víme, že se rozběhl koloběh událostí, které jsme už nějaký ten pátek předpokládali a očekávali. One direction po naplnění smlouvy čeká pauza a nikdo neví, zda se ti čtyři ještě v kompletním složení vrátí. Teď už jen všichni čekají na to, až to bude oficiální.

Upřímně se bojím, co to provede s celým fandomem. Zahlédla jsem podporu ostatních fandomů, například Jcats nebo TWfamily, ale i tak nevím, zda to někteří ustojí. Vždyť kluci jsou pro ně celý svět. Každý si uvědomuje, že One direction byť jen bez jediného člena není to pravé ořechové a že Zayn pro nás všechny do skupiny patřit prostě bude. Ať už se rozhodl žít normální život nebo ne. Ne, každý si chce připustit, že by se to všechno, co má, mohlo prostě rozpadnout.


No, to by možná k tématu Míša a hudba stačilo. Přeci jen tuším, že ostatní jsou hudebně trochu někde jinde a to i já. Ale já jsem zas trochu mimo. Dala jsem se totiž na K-pop, eventuelně J-pop, ale o tom zase asi radši někdy jindy. Anebo vůbec.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama