Autorské okénko #4

14. prosince 2015 v 12:00 | Rachel. |  Autorské okénko
Ahoj!
Myslím, že vzhledem k množství textů a spoustou plánů budu vydávat seriál autorské okénko jednou týdně. Ta počáteční nálož byla, abych to tu trochu rozjela a nalákala vás všechny. Tak snad to vyšlo.


Čtvrtý text je víc abstraktní a každý si pod ním nejspíš představí něco jiného.
Koukněte a dejte mi vědět, co vám vyvstanulo na mysli.
Rachel.



Opatrně zvedám střípky zrcadla. Obracím je v dlani a marně hledám odraz vlastní tváře. Nevidím nic. Jen kapky dopadající na hladký povrch, nepravidelně stékající a vytvářející všemožná rozcestí. Nerozumím a možná jsem ani nikdy nerozuměla. Zvednu pohled k obloze, která pláče. Jakoby vyjadřovala pocity, na které jsem příliš prázdná. Jako skořápka bez bílku se žloutkem. Jsem příliš unavená. Podlomí se mi nohy a já upadám do překrásně zelené trávy. Teď už jsem ten šepot slyšela. Šepot, který kdysi býval hlasem, ale vytratil se do neznáma.

Kapky deště vyhrávají melodii, která by ve mně vyvolala smutek, pokud bych jej byla schopna. Opatrně nahlédnu do otevřené dlaně a podívám se na květ hortenzie. Další prchavá myšlenka toho, co by mělo být a není. Toho, co odchází a co se vůbec neobjeví. Lístky květu se pohnout díky pohlazení větru.


Přestalo pršet. Ležím a hledím k šedavé obloze. Mluvím, ale neslyším a tak neposlouchám. Myšlenky se ztrácí stejně jako moje tělo. Pomalu se rozpadá na drobné kousíčky, které se ladně vznáší ve větru. Nemohu vstát. Pohled otáčím ke květině. Stále zůstává. Barva kůže vybledá, kouzlo ztrácí na intenzitě. Vzpomínka prchavá napadne mě. Už vím. Chápu. Oči zavírám, ale stále ji vidím. Oděnou v pestrobarevných barvách tak, jak jsem ji opustila. Protože právě ona zná mé jméno a zná mou tvář.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama