Autorské okénko #3

7. prosince 2015 v 12:00 | Rachel. |  Autorské okénko
Další díl z autorského okénka.


Tentokrát jsem se rozhodla představit mojí babičku, která nepatří zrovna k těm obvyklým.
Tak co? Jaká bude ta vaše?




Je středa podvečer a i když vím, že mi do další hodiny chybí 14 dní, v hlavě se mě stále drží jedno téma, které bych možná ráda trochu popíchla a doplnila o svoje zkušenosti. Jestli zrovna přemýšlíte, o co se jedná, narážím tu na babičky a jejich, dle zmínek většiny, nepopiratelnou oporu celé rodiny. Ale i výjimky existují. A moje babička je toho jen dalším důkazem.

Zatímco si většina lidí pod slovem babička vybaví milou postarší paní, která vám při každé návštěvě nacpe samé dobroty a hlavně jídlo, protože zřejmě vypadáte špatně, i když vám opravdu nic nechybí, možná spíš kolikrát přebývá, já si představím přísnou blonďatou otrávenou paní ze supermarketu. Nebo tak tomu alespoň bylo dřív. Za dob, kdy jsem byla ještě malé škvrně, které bylo neuvěřitelně mlsné a od svojí babičky poslouchalo jen, že je rozmazlené, že po sobě neumí uklízet a že s hlavou v knížce nikam nedojde. Pochvala od babičky bylo něco, co jsem slyšela snad jednou za život a když jsem od ní dostala nějakou sladkost, o kterou jsem si neřekla, nejprve jsem se přesvědčila, zda se mi to nezdá a pak jsem skákala radostí až ke stropu.

Co řekla babička, bylo svaté a neboj bože, když měla přijet na návštěvu. To byl barák vzhůru nohama. Ale přísnou babičku skvěle vybalancoval až příliš hodný děda, který to s babičkou vydržel až skoro nezdravě dlouho. A nutno dodat, že jsou stále spolu. I když pravda je, že babička nám trošičku zestárla a bratranec se sestřenicí, které teď babča občas hlídá, to nemají ani zdaleka tak těžké jako já s bráchou. Vstávají si, kdy chtějí a hlavně, a to jsem se dozvěděla úplnou náhodou, chodí babičce na sladkosti. To je generace. Když mi to s rošťáckým úsměvem zmínil bratránek poprvé, chytila jsem se za srdce a málem se sesunula k zemi. To my si na sladké nedovolili snad ani v přítomnosti babičky pomyslet.

To byla těžká rána pro mou hrdost a moje už nenavratitelné dětství. Dělám si srandu. Spíš si tak občas říkám, že mám větší respekt jak obě babičky a že jsem se postupem času i něco naučila a odhalila jedno z tajemství mojí babičky. On jí totiž člověk nesmí brát tak vážně. Kolikrát to stačí odkývat slovy "Joo, babi," a myslet si svoje. Takhle to dělá děda a funguje to. Nehádat se s ní o blbostech, protože ona má vždycky pravdu. A to si pak z ní člověk i občas docela dobře vystřelí. Měli byste vidět, jak se čertí, když s dědou plánujeme, jak ji přihlásíme do pořadu Prostřeno. To je sranda, když místnost naplní hora námitek, jak by všechno snědla a ani nepípla a byla ráda, že dostala najíst, což s naší babi zrovna moc dohromady nejde.

Ale největší sranda je s mojí babičkou, když se naleje a že jí často stačí fakt málo. To je pak vysmátá jak lečo a všechny kolem zbožňuje. To se najednou z přísného generála stane ochočené kotě, které srší vtipem. Najednou jí nevadí, že brácha, s kterým tříská puberta jako snad s každým, má neustále nos zabořený v telefonu a píše si s kdoví kolikátou Terezkou. No, alespoň se mu to neplete. Má v tom systém.


Ale abych se ještě naposledy vrátila ke svojí babičce, které letos táhne na krásných 62 let, takže ještě relativně mladice. Možná, že se s věkem trochu uklidnila, možná jsem vyrostla a nic víc už si z toho nedělám anebo obojí. Tím vším jsem ale chtěla hlavně říct jedno. Vy sice máte milé babičky, ale já mám milého dědu. Heč.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama