Autorské okénko #1

5. prosince 2015 v 13:37 | Rachel. |  Autorské okénko
Aloha,
jsem tu s novou rubrikou s názvem "Autorské okénko". Jedná se o rubriku, kterou jsem založila na základě předmětu, který mám ve škole. Jmenuje se to autorské čtení a píšeme na něj vždy texty, které čteme a mě osobně přijde trochu smutné, že tyhle texty jsou jen tak ledabyle uložené v mém počítači. No a tak jsem dostala nápad je vystavovat na blogu a třeba i díky tomu si poslechnout nějaké vaše příběhy, co se vám staly nebo co ve vás texty vyvolaly a tak.


Dnes se tedy podíváme do supermarketů.




Nervózně poklepávám nohou, zatímco trčím zaseknutá ve frontě u pokladny penny marketu. Jímají se mě mdloby, když sleduji, kolik lidí stojí přede mnou. Napadne mě otočit se a zjistit, kolik lidí je na tom ještě hůř. Škodolibě se ušklíbnu a potěšena vlastní nepřejícností, si povzdechnu. Už zase nestíhají. Klasika.

"To nemůžou otevřít další pokladnu?" zaslechnu za sebou naštvaný hlas postarší ženy, která stejně jako všichni ostatní nesnáší čekání, ale jako jediná si nemůže svou nevrlost nechat pro sebe. Vrátím se pohledem k prodavačkám a poslouchám pípání pokladen, které oznamuje jejich tempo. A pak si vzpomenu, že jsem tam taky sedávala. V červeném trikotu, s myšlenkami na zdvořilé chování, správné markování a kontrolování fronty. Sledovala jsem otrávené výrazy lidí, kteří se vydali do krámu pro potraviny a stěžovali si, jak je všechno drahé, kolik je všude lidí a podobně. Jako bych to snad já nevěděla. Možná by je to překvapilo, ale i pokladní je jen člověk. Jí, pije a využívá toaletu.

"Je to strašné. Mají čekat, že kolem páté tady bude tolik lidí. Vždyť jdeme z práce." Přidává se k ní další a já si povzdechnu nad těmi rádoby chytrými ženami, které jsem vždycky tolik nesnášela. Mohla bych se na ně otočit a konečně něco říct na obranu pracovníků, kteří jsou v tom všem nevině a správně se nesmí se zákazníky hádat, ale zastavím se. Nestojí to za to. A už vůbec ne mě.
"Takhle je to každý den." Postěžuje si první a obě ženy se pouští do hovoru, který z větší části ignoruji. Jak teď lituji, že jsem si na uši nedala sluchátka a nenechala se obklopit oblíbenou hudbou.

"175 korun," pozvedne pohled prodavačka od displeje k zákaznici. Chybělo jí tam slovíčko prosím. Slovíčko, za které většina z nás dostávala vynadáno, a někteří stálí zaměstnanci dokonce přišli o prémie. Jaká nespravedlnost.
"To za našich mladých let," zaslechnu zlomek rozhovoru postarších žen, které hovoří až příliš hlasitě. Vždycky jsem nad těmito ženami protáčela oči a v okamžiku, kdy po mě chtěly doslova nemožné, jako třeba znát ceny veškerého sortimentu, jsem měla sto chutí zpoza kasy vyskočit jako dravá šelma a roztrhat je na kusu. Ale místo toho jsem vždy nasadila neutrální výraz a místo fráze naval prachy, jsem je slušně poprosila o příslušnou částku.

Jen kdyby věděly, jak jsem je pak proklínala a zbožňovala zákazníky, kteří se mnou občas soucítili. Ano, i tací se našli. Měla jsem se na zákazníky usmívat, ale copak jsem se mohla usmívat na chlápka, co na mě pomalu křičel, že je na regále jiná cena? Vyváděl, jakoby ho těch pět korun zabilo. No, tak si holt odpustí jednu, možná dvě cigaretky. Ruku na srdce, kdo z vás by to čekal od muže? A co bylo nejhorší? Nemohla jsem mu to vrátit. Jen jsem se poníženě omlouvala za chybu, kterou způsobil někdo jiný.

"A ani to zboží neumějí doplnit. Minule jsem si tu byla odpoledne koupit kuřata a už nebyla. No chápete to?" stěžuje si jedna z žen dál a já si vybavím další vzpomínku. Tentokrát se mi koutky úst roztáhnou do úsměvu. Důchodci netrpělivě stepující před dveřmi těsně před otevírací dobou a jejich závody mezi regály za akčním zbožím mě nejednou pobavili. Jen si to představte. Sotva se drží košíku a každý kolemjdoucí vykazující větší rychlost než oni sami je úhlavní nepřítel, který by mohl pokazit chtěné odlehčení jejich peněženky. A samozřejmě to nemůžou koupit jen sobě, ale i pro Mařenku a pro Pepíčka, ať se mají děti a vnoučátka dobře. Protože za tu cenu? No nekup to.

"Dobrý den," usměji se na prodavačku, když na mě dojde řada, podávám jí zákaznickou kartu a snažím se zboží co nejrychleji naskládat do tašky, abych se zdržela jen na nezbytně nutnou dobu. Moc dobře si ještě vzpomínám, jak mě rychlost některých zákazníků rozčilovala. Obzvláště těch schopných. Kolikrát jsem měla sto chutí, jim nákup do tašek přímo naházet, protože mi brzdili frontu. Hrozný brzdy. A nakonec to stejně svádí na zaměstnance.

"Nashledanou," loučím se s pracovnicí, která vypadá, že je myšlenkami někde na Hawaii a zákazníky vnímá jen na půl ucha. Předtím než opouštím prostory supermarketu, pohledem přeletím frontu a otrávené výrazy čekajících zákazníků. Nikdy nemůžeme vyhovět všem. A to, že si uvědomujeme, jak to funguje, ničemu nepomůže.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama