Cesta za snem - 1.puzzle

25. července 2015 v 11:47 | Rachel. |  Cesta za snem

Protože jsem se konečně rozhodla jít si za svými sny, ale není to zrovna nejjednoduší, rozhodla jsem se občas sepsat vlastní myšlenky, které budu sdílet zde na blogu. Rozhodla jsem se každou svojí etapu zapisovat formou puzzlí a postupně tak skládat mozaiku, která snad dá na konci celistvý obrázek. Hlavním účelem tohoto je dodat odvahu nejen sobě, ale i jiným, co se třeba snaží jít si za svými sny a klopýtají stejně jako já. Takže pevnou vůli a hodně zdaru. :))




Jak těžké je vlastně uskutečnit vlastní sen? Každý mluví o tom, že je potřeba se hnout vpřed, ale nikdo už nemluví o tom, kolik lidí to vlastně vůbec nezvládne. Cítím, jak se celé mé tělo snaží všechno obejít. Hledá jednoduší cestu, ale ta neexistuje. A jak by taky mohla? Jak bychom si mohli vážit něčeho, čeho jsme dosáhli bez námahy. Jsem unavená z toho, jak málo se od minulých prázdnin změnilo. Jsem plná podobných ideálů, s tím rozdílem, že už mám v nohách jeden zásadní přešlap. Nebo spíše přešlapů rovnou několik. Nechci zažít další zklamání, ale samotným nic neděláním, jsem pro sebe samotnou neskutečným zklamáním. Každý den, kdy nesplním, co jsem si zavdala, je pro mě kardinální prohrou.

Je pro mě každý den obtížné najít sílu a vůli jít dál. Začít další den a znovu zjišťovat, zda se mi tentokrát podaří udělat onen kýžený a tolik potřebný krok. Veškeré tyhle myšlenky mě utvrzují v tom, že tohle je ten bod, kde se většinou lidé vzdají. Ztratí vůli, chuť a stávají se z nich lidé bez jiskry. Pouze obyčejní lidé, kteří žijí proto, že musí. Ale tímhle člověkem já rozhodně nechci být. Netoužím být osobou, která dělá jen to, co se od ní očekává nebo snad tvorem, který pokračuje ve stopách ostatních. Jak obtížné je vystoupit z řady a začít žít trochu jinak? Bez podpory, s vlnou odrazovačů.


Ztratila jsem něco, co jsem na sobě milovala. Ztratila jsem něco, co mě drželo nad vodou. Pocit a myšlenku. Až teď si uvědomuji, že pro mě byla celým světem. Podporou, kterou jsem tolik potřebovala. Nadějí, která ve mně plápolala jako stále slabší plamínek. Chybí mi noci, kdy jsem ležela a věděla, že to všechno zvládnu. Teď už se držím jen silou mysli. Neustále přesvědčuji sama sebe a hledám polohu, která mi vyhovuje. Věřím, že v okamžiku, kdy najdu sebe, bude mnohem lepší i následovat cestu.

Ale jak je vlastně těžké si narovinu přiznat dobré i špatné vlastnosti?! To je teprve oříšek. Nahlas říct, připustit a začít milovat. Neztratit zásady, neztratit sama sebe, milovat sama sebe. Je to dlouhá pouť, na kterou se vydávám. Balím batoh, ale stále se pro nějaké zapomenuté věci vracím. Stále se vymlouvám a zdržuji. Peru se sama se sebou. S tím, co bych měla, s tím, co chci a s tím, čeho nakonec nebudu litovat. Jsem plná rozporuplných emocí a jsem jen zvědavá, kam mě zavedou. Zda budou nakonec překonatelnou překážkou nebo jen stěží odstranitelným balvanem nebo snad příliš strmou skálou, či propastí.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama