HAPPY ENDING vs. SAD ENDING

9. ledna 2015 v 18:26 | Rachel. |  Nepovídej!
Lidé, co mě znají (alespoň tedy z povídkového světa), dobře vědí, že jsem velmi silný zastánce happy endů, ale čeho se člověk dočká v mých příbězích? I to bude předmětem dnešního článku.


Na první pohled relativně jednoduchá otázka, na kterou ale nedokážu s jistotou odpovědět. Je to jistě kvůli tomu, že se často ocitám nejen v roli čtenáře, ale i autora, který svým postavám vdechuje život a propůjčuje vlastní myšlenky. Takže jsem se rozhodla o krok ustoupit a podívat se na to jak z pohledu čtenáře, tak autora.

Jako čtenář v případě, kdy se sžiju s hlavními hrdiny, toužím po tom, aby zvítězili a dosáhli všeho, po čem touží. Já osobně jsem zastáncem toho, že každý sám si je svého vlastního štěstí strůjcem a tak se na to dívám i v knihách, popřípadě povídkách. Každý z nás si jistě uvědomuje, že na světě není všechno v pořádku a často utíká ke knihám a smyšleným příběhům, aby trochu uklidnil sám sebe. To byl i jeden z mých důvodů. Alespoň dříve.

Pokaždé, když jsem se cítila pod psa, začetla jsem se do knížky nebo příběhu s velmi osobitým a odvážným hrdinou, který mi dodal odvahu a ukázal mi, že to může být i lepší a že to můžu zvládnout. A víte, co je na tom všem nejlepší? Nevěděla jsem, jestli je příběh inspirovaný skutečnou událostí nebo je zcela vymyšlený. Nepátrala jsem po tom, bylo mi to jedno. Takže pokud bych měla mluvit za sebe, jako čtenáře, přeju si vždy happy end. Neříkám, že povídky se smutným koncem nečtu, čtu a pokud mají i srozumitelný konec, patří mezi mé oblíbené, ale proč si alespoň ve smyšleném světě nedopřát víc happy endů? Proč alespoň v povídkovém světě si to neudělat trochu jednoduší, hm? Teď si tak trochu protiřečím, chápu, ale přijde mi, že to nedokážu pořádně vysvětlit. Věřím tomu, že svět je takový, jaký si ho uděláme, ale s některými věcmi se už nic dělat nedá. Neříkám, že to vzdávám, ale snažím se na to dívat realisticky. A tím se pomalu dostávám k pozici autora.

Jako autor mnoha povídek, které mají pokaždé jiný konec (smutný i veselý), se na smysl povídek dívám trochu jinak. Svou tvorbou se snažím lidem spíše předat myšlenku. (Neříkám, že jí jako čtenář v díle nehledám, ale občas, a to obzvláště v povídkách, žádná není.) Snažím se, a to obzvláště v poslední době, nepoukazovat na to, jak příběh skončí, ale jak probíhal. Nejsem si jistá, zda dokáže každý tuhle zprávu zachytit, ale to už je věc druhá. Většinou se o konec, ať už jakýkoliv, postarají postavy, které se postupně vyvíjejí, a žijí uvnitř mě.


Pokud, alespoň jednou za celou dobu co píšu, se objevil byť jen jediný člověk, který něco podobného zachytil jsem šťastná. Protože právě o tom by měla každá pořádná story být. Nejde o konec, ale o průběh. O tom, co postavy zjistí, protože právě postavy jsou autorovými ústy, jež promlouvají ke čtenářům. Jako autor amatér si myslím, že to je něco, co si spousta lidí neuvědomuje a nepřipouští. Knihy tu byly odjakživa, aby vyprávěly příběhy lidí, z jejichž chyb jsme se měli poučit, či jejichž vědomosti jsme měli zpracovat a šířit dál.

V dnešní době už nastupuje trend elektroniky. Všechno se zrychluje a knihy, obecně i čtení, jsou brány jen jako ztráta času. Já sama nemám na knihy tolik času, kolik bych si přála a povídkám se věnuji také čím dál méně. Spíše je píšu, než že čtu. Na jednu stranu mě to hrozně mrzí, ale na tu druhou vím, že se k některým povídkám do budoucna určitě, až si budu chtít ukrátit dlouhou chvíli, dostanu. Takže rozhodnutí pro mě jako autora je spíše nejednoznačné. Pokud má příběh silnou dějovou linii, pěkně vypracované postavy a srozumitelný konec, získal si tím mé srdce a nezáleží, jestli na konci pláču štěstím nebo smutkem.

A jak vnímáte knihy a povídky vy?
Píšete nebo jenom čtete?
A které typy konců preferujete?

Tell me!!!

Rachel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama