Light in the darkness - 10.díl

15. dubna 2014 v 8:00 | Rachel. |  Light in the darkness

Povídka už je přesunutá na wattpadu, takže je možné, že budu psát hlavně tam a pak na 1D-ff blog.
Díky moc.
Pac a pusu




Sidney většinu dne strávila civěním na televizi, ale to ji přestalo během čekání na pana neznámého bavit, takže všechno vypnula a posadila se k oknu. Zády se opřela o jeden z nosných sloupů, který rozděloval okenní tabule a zděnou část, hlavu si položila na sklo a přemýšlela nad tím, jestli by se měla bát. Z nějakého důvodu necítila strach, což ji samotnou znepokojovalo. Možná ještě pořád na ni působila jistá dezorientace, anebo jí už všechno bylo ukradený. Po noci, kterou si pamatovala, pochybovala, že by ji někdo hledal. Liam ji z nějakého neznámého důvodu nenáviděl a Nialla od sebe odehnala, takže se o ni ve finále musel postarat někdo cizí. Hlavu přesunula na nosný sloup, mírně ji zaklonila a zavřela oči. Cítila se značně zoufale. Dokonce ani nevěděla, jaký je den a kolik času uplynulo od osudného večera.

Během vteřiny se až nepřirozeným tichem rozlehlo cinknutí výtahu. Sidney sebou nepříjemně cukla a vyděšeně zírala na zamčené dveře. Byl tady. Najednou se všechen, předtím potlačovaný a neexistující, strach vydral na povrch a naprosto ji paralyzoval. Nedokázala se pohnout a jen tupě zírala, jak se všechno zpomaleně odehrává. Začínala se potit a ztěžka polkla, zatímco oči měla ukotvené k otvírajícím se dveřím. Přála si, aby mohla utéct a schovat se do jedné z odemčených skříní, kde by na nějaký malý okamžik našla bezpečí, ale tělo jí nic takového nedovolilo. Bezcitně a bez zájmu ji nechalo napospas vlastnímu strachu bez možnosti pohybu.

Napjatě sledovala vysokou mužskou postavu, jež vešla a měla přes rameno přehozenou obrovskou cestovní tašku, kterou Sidney po několika okamžicích poznala. V hlavě jí to šrotovalo takovou rychlostí, že ani nestíhala chytat jednotlivé myšlenky. A když konečně sebrala odvahu pozvednout pohled a podívat se mu do tváře, tak ztratila slova úplně. Stál před ní Liamův kudrnatý kamarád, kterého jí tu noc v baru představil Niall jako Harryho. Uvědomění a jeden z dalších útržků vzpomínek jí zaplavil mysl, ale i tak si nebyla jistá jeho skutečností. Měla během dlouhého spánku několik podivných snů, tudíž nedokázala odhadnout, co se stalo a co ne. Vše vypadalo příliš realisticky.

Harry se zastavil uprostřed chůze, když si všiml vyděšeného pohledu, který na něj Sidney vrhala. Překvapení se jí jednoznačně promítalo na tváři, zatímco nehybně posedávala u okna.
"Proč sedíš na zemi?" zeptal se jí, když se vzpamatoval a konečně vkročil do bytu.
"Já," začala Sidney, ale nějak nedokázala dát dohromady souvislou větu. Zatřásla mírně hlavou a odkašlala si.
"Přijde mi to tak pohodlnější." Odpověděla teď už normálně a Harry beze slova přikývnul. Nevěděl, co má říct. Čekal, že ho, jakmile vkročí do dveří, zahrne všemožnými otázkami, ale jeho osoba ji zaskočila takovým způsobem, že zapomněla na všechny otázky, které si během dne kladla. Takže se žádná nežádoucí zpověď nekonala. Sidney dál seděla u okna a snažila se vzpamatovat z prvotního šoku a hlavně zjistit, na co přesně se chce zeptat. Měla na něj tolik otázek a ty se netýkaly jen noci v baru, ale i každého jejich předešlého setkání.

Harry odnesl tašku do ložnice, kde ji položil ke stěně a odešel do kuchyně, která byla od obývacího pokoje oddělena dlouhým odkládacím pultem. Harry tedy, zatímco z ledničky a skříněk vytahoval všemožné potraviny, mohl sledovat neobvykle tichou Sidney.
"Máš hlad?" prolomil ticho a zastavil se uprostřed činnosti.
"Ani ne," odpověděla tiše a zakroutila hlavou. Snažila se držet si od něj odstup. Pořád přeci jenom nevěděla, co si o něm má pořádně myslet. Jednou na ni mířil zbraní, podruhé k ní byl snad i milý a pak ji zase propaloval vyčítavým pohledem. Přišlo jí příliš složité uzavřít vůči jeho osobě nějaké stanovisko, vzhledem k tomu, že jej ani neznala.

Bytem se rozléhaly zvuky vycházející z kuchyně, jak se Harry snažil připravit večeři. Téměř nikdy nevařil, neměl na to čas, ale pro tentokrát udělal výjimku. K vaření se přiklonil taky z důvodu, že sám sebe dostatečně zaměstnával a odkládal tak rozhovor se Sidney. Obvykle mu nedělalo sebemenší problém na někoho něco vybalit, ale teď šlo o mnohem víc. Šlo o něj, o jeho podřízené, o nevinné lidi a o Sidney. Pomalu ale jistě začínal chápat svého otce, který jej učil, jak se pohybovat ve vysokých kruzích, jak jednat s lidmi a jak vybruslit z obtížných situací. Všichni se k jeho otci chovali s respektem a obdivuhodnou loajalitou. Harry všeho, po otcově příkladu, dosáhl a to nejen díky tomu, že tak byl vychováván, ale díky fyzickým předpokladům. Jeho vysoké IQ a vnímavost ke všemu kolem mu oproti ostatním dávala výhodnou pozici.

Když byly špagety hotové, naservíroval je na talíře a odnesl ke stolu, kde je položil naproti sobě.
"Nandal jsem ti trochu špaget. Měla bys něco sníst." Promluvil k Sidney, když se posadil za stůl a zamlčel fakt, že je nejspíš neskutečně hladová. Už jenom podle potravin, které chyběly, dokázal určit, kolik toho snědla. Sidney překvapeně pozvedla hlavu a podívala se na Harryho, který se už pustil do jídla. Očima vyhledala talíř, který pro ni připravil, a snažila se to pochopit. Byl tak jiný. Odvrátila pohled a vrátila se do původní polohy snažíc se ignorovat kručení v žaludku. Měla hlad. Od rána téměř nic nejedla, ale nedokázala s jistotou říct, jestli vůbec bude schopná cokoliv pozřít. Po několika minutách se přeci jenom zvedla a přisedla si naproti Harrymu, který ani nepozvedl hlavu. Věnoval jídlu až přehnanou pozornost.

"Netipovala bych tě na někoho, kdo umí vařit." Řekla potom, co snědla první sousto.
"Neumím, tohle je jediné jídlo, které jsem schopný uvařit." Namítl, když polknul rozžvýkané špagety.
"Aha," pronesla tiše a opět se stáhla do vlastní bubliny. Nevěděla, o čem si s ním má povídat. Bála se, že ve chvíli, kdy se začne vyptávat, jí nic nepoví.
"Jak dlouho už tu u tebe jsem?" Zeptala se roztřeseným hlasem, když potlačila svoje ustrašený já, které ji namlouvalo, aby jen poslušně seděla a jedla.
"40 hodin," odpověděl a vyvedl Sidney svou přesností trochu z míry.
"A kdy budu moct jít domů?" Pozvedla obličej a podívala se mu do očí. Upřeně si ji prohlížel a pečlivě zvažoval odpověď.
"Upřímně? Nejsem si jistý, jestli máš zrovna v tuto chvíli kam jít." Sidney klesla ramena pod tíhou slov. Cítila se zničená. Neměla nic.
"Mluvil jsi s Liamem." Konstatovala hořkou skutečnost a zabraňovala slzám ukázat světu, jak moc je zraněná.
Mezi dvojicí se rozprostřelo ticho. Harry trpělivě vyčkával, až Sidney vstřebá nemilou informaci a možnost, která se v případě, že Liam nepřijde k rozumu, stane skutečností.
"Ale proč? Nerozumím tomu." Vyptávala se hlasem, z kterého Harry jasně pochopil, že se nejspíš, co nejdřív rozbrečí.
"Je toho hodně, co nevíš." Začal zlehka Harry, když ho přerušil telefon. Podíval se na obrazovku a neochotně hovor přijal. Sidney jej zvědavě pozorovala a Harry jí pohled oplácel.
"Uklidni se. Je v pořádku." Zavrčel do telefonu a duhovky mu trochu ztmavly. Jeho nálada se pozvolna měnila.
"Mluví z tebe paranoia. Nic jsem jí neudělal." Sidney dokázala s jistotou říct, že mluví o ní, ale nedokázala odhadnout, kdo je na druhém konci.
"Bože," protočil oči a podal Sidney telefon. Ta jej zdráhavě přijala a přiložila si ho k uchu. Harry ji neustále propaloval pohledem, až se cítila, jakoby viděl skrze ni.

"Nialle, ahoj," promluvila překvapeně a vidličkou se pomalu začala vrtat v jídle jen proto, aby se nemusela dívat na Harryho.
"Nic mi není." Odpověděla klidně ve snaze Nialla přesvědčit o pravdivosti vlastních slov. Nechtěla se pohádat i s ním. Přišel jí jako smyslů zbavený. Horlivý, roztěkaný, zmatený.
"Ne, s ním jsem nemluvila." Zakroutila vehementně hlavou a na sucho polkla. Nechtěla myslet na Liama i přesto, že jí mysl zaměstnával příliš často.
"Mě přišel docela přesvědčivej." Povzdechla si Sidney a na pár chvil zavřela víčka. Niall se o ni strachoval, až to s tou starostlivostí přeháněl. Podobná gesta by čekala od Liama.
"Ne, já ty odpovědi potřebuji. Je mi to líto."
"Já vím, neboj." Řekla, když se střetla pohledem s Harrym, který ji upřeně a beze studu pozoroval. Hltal každé její slovo a velmi dobře si dokázal domyslet, jaký typ rozhovoru mezi nimi probíhá.
"Ahoj," rozloučila se a ukončila hovor. Nijak Nialla nepotěšila, ale pokusila se alespoň trochu uklidnit. Harry měl být jeho kamarád a i tak to vypadalo, jakoby mu nedůvěřoval.

"Takže chceš odpovědi," shrnul Harry a donutil Sidney opět pozvednout pohled.
"Můžeš mi je dát?" zeptala se přímo. Pomalu nacházela střípky sebejistoty, které jí ukradl strach.
"Nevím, jestli ti můžu dát všechny. Na některé otázky si budeš muset odpovědět sama a hlavně bude na tobě, jakou si vybereš stranu. Dozvíš se věci, které ví jen hrstka lidí a ty mezi ně patříš jen díky tomu, kdo jsi." Snažil se Harry pozvolna Sidney připravovat. Neplánoval to na ni vychrlit hned, spíše se rozhodl, že ji nejprve naťukne a všechno jí sdělí až druhý den.
"Souvisí to s Liamem?"
"Ne, tak docela. Jde o tvoje rodiče. Myslím biologické rodiče." Řekl Harry a Sidney se z tváře vytratila barva. Tohle pro ni byla neuzavřená kapitola v životě. Většina dětí chce vědět, proč je rodiče dali k adopci a přáli se s nimi setkat. Sidney nebyla výjimkou. Nějaký čas po nich pátrala, ale jakoby se po nich slehla zem. Nikdo nic nevěděl.

"Ty víš, kdo byli mí biologičtí rodiče?" vykoktala ze sebe Sidney a dodala: "Jak?"
"Vím, kdo je tvůj biologický otec." Promluvil jasně a Sidney se zadrhl dech. Najednou nevěděla, jak by měla reagovat. Bála se zeptat na jeho jméno, místo bydliště i důvod, proč ji nechal odejít. Očima těkala po místnosti a hledala nějaký záchytný bod, který by ji zachránil od pocitu bezmoci. Pohledem ukotvila na Harrym, který se právě zvedl od stolu, vzal do ruky talíř a pomalu ho odnášel do kuchyně. Chtěl jí dát prostor a nevědomky, tak odkryl pravou ruku.
"Ty krvácíš." Řekla téměř neslyšně s notnou dávkou zděšení Sidney a pozorovala obrovský zakrvácený flek na pravém předloktí mikiny. Harry položil talíř, vyhrnul si rukáv a všiml si, že většina obvazu byla nasáklá krví. Pořád v ruce pociťoval bolest, ale zvykl si na ni, takže mu nepřipadala nijak důležitá. Beze slova vytáhl z kuchyňské linky lékárničku a začal se nemotorně ošetřovat. Z toho, jak celé zranění vypadalo po rozvázání rychle zavázaného obvazu, se dalo s určitostí říct, že neplnil správnou funkci a potyčka s Liamem mu taky moc nepomohla.

Sidney chvíli sledovala, jak se Harry snaží ošetřit, následně se zvedla a přešla k němu.
"Pomůžu ti. Dvě ruce jsou lepší, jak jedna." Pokusila se o úsměv, který působil neupřímně. Nebylo to však kvůli nechuti Harrymu pomoct, ale kvůli myšlenkám, které jí zaplavovaly mysl.
"Dobře," přikývl Harry a volnou rukou se opřel o pracovní desku. Sidney odstřihla kus obvazu, namočila jej a očistila Harrymu řeznou ránu.
"Máš to rozštěpený. Nejlepší by bylo zajet k doktorovi a zašít to." Zamračila se na předloktí, když poodhalila profil rány.
"Nepotřebuji k doktorovi. Jen mi to zavaž." Zakroutil hlavou Harry a zatnul zuby, když jeho ruku pročísla náhlá vlna bolesti.
"Fajn. Rána není nijak hluboká, takže by snad neměla hrozit nějaká větší ztráta krve. Něco s tím udělám." Zareagovala na Harryho námitku a bez dalších otázek se dala do práce. Musela ránu po celé její délce zamašličkovat, aby se tkáň mohla lépe a rychleji uzdravovat. Nahradila tím totiž jednotlivé stehy.

Kousek po kousku ustřihávala bezpolštářkovou náplast, smotávala ji do mašliček a slepovala ránu do jediné linie. Harry sledoval její soustředěný obličej a snažil se zůstat nehybný i přesto, že jej ruka nepříjemně štípala. Pokaždé, když se Sidney dotkla jeho horké pokožky, tak jím projel elektrický výboj způsobený ledovým dotekem. Oba dva si ani neuvědomovali, že během ošetřování každý z nich změnil postavení těla. Uvolnili se. Už dávno mezi nimi vznikl vztah, aniž by si to uvědomili. Poprvé, když na ni namířil zbraň a vzpomněl si, že ji už někde viděl. Poprvé, když zahlédla jeho uhrančivé oči. Už tehdy je k sobě něco táhlo. Neviditelná síla, kterou ani jeden z nich nedokázal vysvětlit ani si ji plně uvědomit.

"Ještě chvilku se nehýbej. Ránu jsem ti trochu zpevnila, ale není to nic extra. Bylo by fajn, kdybys ji měl v klidu." Odložila náplast a v lékárničce vylovila vhodný obvaz, kterým pevně stáhla ránu, aby zabránila dalšímu nechtěnému krvácení.
"Víc asi pro tebe neudělám." Podívala se na hotový obvaz a zvedla k Harrymu pohled.
"Díky," řekl, když se jí podíval do očí. Moc dobře věděl, kde se to naučila. Ještě, když studovala v Boodway, tak chodívala vypomáhat na jednu z místních soukromých klinik.
Sidney nervózně uhnula pohledem a začala uklízet nepořádek, který na kuchyňské desce nadělala. A to vše jen proto, aby se zaměstnala. Hlava jí mínila každou chvíli explodovat. Všechno kolem znělo a dokonce i vypadalo šíleně.

Všechno uklidila a pak přešla k oknu. Potřebovala uklidnit vnitřní boj, který jí pomalu ale jistě ničil. Harryho blízkost jí nepomáhala. Všechno ještě víc umocňovala. Její nepatrná a zdánlivá chvilka klidu, když ošetřovala poraněné předloktí, zmizela. Znovu ji zaplavil pocit, který z ní dělal chodícího šílence. Otočila se na Harryho, který si jí pečlivě prohlížel. Chtěl jí dát prostor. Nechtěl cokoliv uspěchat, protože ji potřeboval na vlastní straně. Přál si, aby věděla to co on a hlavně, aby to všechno dokázala unést a zvládla žít s pravdou, která v mnoha případech na lidech zanechávala hluboké rány, jež se ne vždy zahojí.

Nakonec se beze slova sebrala a zalezla do ložnice. Jen, co za sebou zabouchla dveře, opřela se o ně, zavřela oči a sjela po nich až na zem. Zoufalství ji přemohlo a promítlo se do slz, které jí pomalu kanuly po tváři. Pravdu o otci měla na dosah.
"Proč teď?" zašeptala zoufale a tváře si zakryla dlaněmi, aby tak alespoň na nepatrný okamžik utišila přicházející vzlyky. Harry seděl v obývacím pokoji na gauči a sledoval dveře, zpoza kterých vycházel tlumený pláč. Začínal zvažovat možnosti, že Sidney pravdu neunese. Pomalu pracoval se situací, že místo toho, aby ji zatáhl do dění, udělá něco, co už od začátku odsuzoval. Pokud pro ni, ale skrývání znamenalo cestu menší bolesti, rozhodl se pro výjimku. Nakonec zatřásl hlavou a vydal se na balkón, kde mohl uniknout zoufalému nářku. Opřel se o zábradlí a zadíval se na město, které měl skoro jako na dlani. Ztěžka vydechl a pohrával si se skleničkou v levé ruce. Prohlížel si zlatavou tekutinu, kterou si po dlouhé době a zvažoval, jestli s ní svlaží hrdlo. Dlouho se vyhýbal alkoholu a nebyl si jistý, zda je právě teď na tom tak špatně, aby znovu podlehl. Nešlo o to, že by měl nějaké dlouhodobější problémy s alkoholem, spíše pak ztrácel kontrolu sám nad sebou a danou situací, což absolutně nenáviděl. Postavil skleničku několik centimetrů od sebe na zábradlí a vrátil se dovnitř plně odhodlán lákavému vábení odolat.

O několik hodin později se Sidney přesunula na postel a netečně pozorovala bílý strop. Harry se ve vedlejším pokoji už nepohyboval a jí došly slzy. Prodírala se vzpomínkami mimo prostor a čas způsobem, který se zdál až k neuvěření. Nedokázala říct, kolik času uplynulo a kolik jí zbývá. Hleděla do jednoho místa a sledovala před očima míhající se obrazce a tváře. Nemohla se zbavit obličeje postaršího muže, který ji jako malou navštěvoval ve snech. Nikdy si nepamatovala, že by jej kdy viděla a časem i sny o něm zmizely. Obvykle spolu s ním sedávala na zahradě od obrovského domu spolu s dalšími lidmi, jejichž tváře nedokázala rozluštit, protože ji příliš osvětlovaly paprsky slunce. Podvědomě se přikláněla k tomu, že vídala tvář biologického otce.

Netušila, že by ji mohla zpráva o otci tolik rozrušit. Možná to bylo i tím, že někde v hloubi duše věděla, že Harry pro ni nemá žádné pozitivní zprávy. A způsobem, jakým se na ni díval. Všechno bylo špatně. Přišla si rozbitá. Každé rozhodnutí, které za posledních několik let udělala, vedlo jen k tomu, že lidé kolem ní trpěli. Alespoň tak se cítila. Už dávno chtěla činit ta správná rozhodnutí, ale pořád chybovala. Bytem se rozlehlo hlasité bouchnutí dveří, které Sidney probralo z transu. Posadila se na posteli a vylezla z ložnice, aby se podívala, co způsobilo onen hluk. Našla však jen prázdnou místnost.
"Harry?" zavolala do útrob bytu, které se pomalu začaly plnit světlem, jak se venku rozednívalo. Došla k lince, na které ležel vzkaz, vzala jej do ruky a přečetla ho.

Všechno, co potřebuješ vědět, je na stole. Projdi si to. Vrátím se večer a zodpovím ti případné dotazy. H.

Sidney pohledem zalétla k obvykle uklizenému stolu, který pokrývaly různé složky, obálky a hlavně hora papírů. Zhluboka se nadechla a podívala se na hodiny, které neukazovaly ani šest ráno. Přešla ke dřezu, ve kterém si obličej opláchla vlažnou vodou a opět se podívala na stůl. Nechtěla dál utíkat a ani to neměla v plánu. Mohla se dál trápit nebo se konečně dozvědět obávanou pravdu. Zhluboka se nadechla, pravou rukou si pročísla vlasy a došla ke gauči, na který se posadila, aby mohla vzít do rukou první složku nesoucí její jméno.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama