Justin Bieber's Believe

25. dubna 2014 v 15:14 | Rachel. |  Recenze

Jak už název článku napovídá, tak jsem se rozhodla napsat recenzi na film Justina Biebera s názvem Believe a podělit se o vlastní dojmy, kterých je požehnaně.

Je to sotva pár minut, co jsem vypnula VLC media player a začala přemýšlet, co všechno jsem si z, v pořadí druhého, filmu o Justinovi Bieberovi vlastně odnesla. Už když jsem se o jeho filmu dozvěděla, byla jsem plně rozhodnutá se na něj podívat, i když mě to rozpálilo do běla. Přišlo mi zbytečné o nějakém umělci točit další film, když už jeden má a nemůžu říct, že jsem změnila názor, ale jsem ráda, že podobný snímek vyšel.

Už po prvních několika minutách jsem věděla, že je to jeden z těch filmů, které mě donutí se opět cítit jako že dokážu všechno, co si zamanu. V okamžiku, kdy na sobě budu tvrdě pracovat, můžu dokázat cokoliv. Chtěla bych pomáhat lidem, vzbuzovat v nich naději, dát jim chuť k životu, kterou z jakéhokoliv důvodu postrádají. A právě teď věřím, že to jednou dokážu.
Tentokrát jsem se na film nedívala z hlediska ztvárnění, protože rozdíl mezi Believe a Never Say Never je prostě na první pohled znatelný a zatímco Never Say Never vypráví o tom, jak se dostal Justin na vrchol, v Believe se vlastně ukazuje veškerá jeho práce a tlak, který podstupuje. Musím říct, že nikdo z nás stoprocentně neví, jestli je všechno ve filmu pravda, ale i tak smekám neviditelný klobouk a strkám do kapsy každou zpochybňující myšlenku, kterou jsem kdy jen měla. Justinova hudba se mi líbí, i když v poslední době jsem se s ním ve vkusu nesešla, ale album Believe jsem si oblíbila. A upřímně se mi nechce věřit, že všechno ve filmu je prostě nahrané. Tomu nevěřím, protože, i když jsem nechtěla, při vzpomínce na malou Avalannu jsem se neubránila myšlence, že má neuvěřitelně velké srdce.

Je mi jasné, že ho průšvihy provází napříč životem a koho ne? Samozřejmě ho nechci omlouvat. Nejsem tu od toho, abych odsuzovala, či snad omlouvala chování kohokoliv, ale kdo z nás může říct, že by se zachoval jinak? Kolik z nás si dokáže stoupnout před zrcadlo, podívat se do vlastní tváře, racionálně o všem popřemýšlet a s čistým svědomím říct, že on/ona by byl/a lepší popstar? Upřímně mě unavuje svět, ve kterém jedni lidé soudí ostatní. A uvědomuji si, že se tomu ani já neubráním a občas řeknu/ udělám něco, čeho později lituji. To jsem ale trochu odskočila. Zpět k filmu.

Udělalo to na mě dojem. Už od chvíle, kdy jsem začala Justina poslouchat, jsem věděla, že se chci někdy v životě zúčastnit jeho koncertu, protože.. wau.. to je show. Skvělí tanečníci, obrovské pódium a jeden neskutečně nadaný umělec. (To prostě nikdo nepopře. Ano, existují na světě i další talentovaní lidé, ale tenhle kluk měl holt štěstí. My s tím nic neuděláme.) Už jenom to, že mám blízko k tanci i k hudbě, i když se ani jednomu nevěnuji tolik, kolik bych si přála, mě nutí před ním smeknout.

Když jsem se před několika minutami dívala na hodnocení filmu na ČSFD ( odkaz zde ), tak jsem nebyla překvapená označením 62. nejhorší film, jelikož podobné snímky nejsou filmy, které mají oslnit zpracováním. Nikdo od nich nechce, aby se vyrovnaly takovým filmovým perlám jako je Gran Torino. Účelem je dostat fanoušky zase o kousek blíž k jejim vzorům a dovolit lidem, kteří nevěří novinářům každé slovo, najít vlastní obrázek/názor. Na což v dnešním uspěchaném světě má málokdo čas.

Když se ještě vrátím k životu kolem Justina, musím se přiznat, že ke konci, kdy se fanoušci snažili dostat do auta, jsem byla dost vyděšená. Já osobně chápu, že každý člověk ho chce potkat, vyfotit se s ním, spřátelit se s ním a vědět, že není jen nicotná moucha na něčím předním skle, ale podívejte se na to racionálně. Tohle hraničí opravdu s šílenstvím a to nemluvím jen o Justinovi, ale i třeba o One direction. Páni, jak z jejich fanynek mám nahnáno a to se řadím mezi jednu z nich. Já jsem však dostatečně stará na to, abych věděla, kdy se můžu smát, blbnout s přáteli, zpívat a bláznit po klucích a kdy ne. Nebo spíš. Neexistuje žádné pravidlo, ale pokud se pokusím vžít do jejich kůže, chápu, že to nemusí být zrovna příjemný. (Možná jste nepochytili, co jsem tím chtěla říct, ale to je jedno.) A novináři tomu všemu taky moc nepomáhají.

Přemýšlím, jestli jsem už vyčerpala veškeré myšlenky a jsem si jistá, že mám na jazyku ještě minimálně jednu. Měla jsem období, kdy jsem Justinovi fandila, ale nikdy jsem se o něj nezajímala tolik jako o One direction. To oni se stali umělcem, ke kterému vzhlížím a Justin je v mých očích pořád jakási otázka. Doufám, že zůstane nohama alespoň z části na zemi a bude šťastný, protože to si za to, co všehno pro své fanoušky udělal, zaslouží. Protože všechno je to o fanoušcích. Bez nich by nikdy nikdo nic neznamenal.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama