Duben 2014

LITD končí..

30. dubna 2014 v 14:53 | Rachel. |  Light in the darkness

Ahoj, ahoj.. Omlouvám se za tak poměrně tragický název článku, ale je to tak.. Povídka Light in the darkness končí a to tady na mém blogu.. Přijde mi to hrozně otravné házet to na milion míst a tak jsem se tuto povídku rozhodla přidat na wattpad, kde ji budu i nadále posílat ;) ODKAZ ZDE
Takže pokud si ji budete chtít přečíst, zavítejte tam ;) Ráda se s vámi spojím a přečtu si vaše reakce.. Díky za přízeň..
Rachel.

When I hate GOODBYE

26. dubna 2014 v 22:44 | Rachel. |  Nepovídej!
Pár slov, protože je potřebuji někam napsat.. Pár slov, protože tíží mě se ptát..

----


Ahoj, měj se krásně.
Čau, uvidíme se později. Jen prázdná slova a bouchnutí dveří. Jednou, dvakrát. Pořád dokola. Odcházejí a já zůstávám sama. V tichosti bytů, ve kterých bych se měla cítit jako doma. Každý odchází za něčím, jen já zůstávám. Čekám, dokud mě únava nedonutí jít spát a ráno mě neprobudí budík, abych mohla vyjít ven, mezi lidi, pozdravit se s nimi a zasmát se s nimi těsně předtím, než z našich úst zazní další nudná fráze.
Zase zítra. Nenávidím ta slova.
Užij si to tu. Zní z jejích rtů a i přesto, že to možná myslí upřímně, obě víme, že mě žádné dobrodružství nečeká. Posedávám a přemýšlím. Snažím se soustředit, ale jediné, co vnímám, je potřeba s někým si promluvit. Sednout si, dát si čaj a prostě mluvit. Říct jedno ze svých mouder, které každému je úplně k ničemu, ale ona by si jej ráda poslechla. Viděla by v něm stejný hluboký smysl jako já. Ale nemáme čas. Předstíráme, že nám na druzích nezáleží tolik, jak tomu je ve skutečnosti. Zavalujeme se prací jen proto, abychom se vyhnuli faktu, že každý se někam vrací. Kromě mě. Už je to tu opět. Kroutím hlavou a říkám si, abych byla silná, ale už to musím říct.


Sedící uprostřed bytu plného ticha se cítím jako prázdná skořápka. Poslední dobou trávím spoustu času ve společnosti mrtvolného ticha doplněného o oblíbenou hudbu a začínám chápat, co na samotě tolik lidí nenávidí. Pravda však není taková, že nemám ráda samotu. Ve skutečnosti jsem zklamaná z toho, že odcházejí. Jeden po druhém a já to všechno držím v sobě. Nechci je zatěžovat. Nechci mluvit, a tak mlčím. A poslouchám. Plna nevyřčených myšlenek, tichých pocitů a spousty snů.
Půjdu spát, protože spánek mě bez sebemenších námitek vítá s otevřenou náručí. Čeká na mou společnost a já se jen tiše modlím za bezesnou noc. Alespoň pro jednou si od všeho odpočinout před dalším náročným dnem. Na chvilku zapomenout, než se mých tváří dotknout paprsky slunce oznamující nový den plný stejné prázdnoty.
Každé oslovení, znamená loučení. Některá však v sobě ukrývají jisté kouzlo. Tichý příslib, že neodchází a zůstává s vámi. Plně myšlenkami oddán. Proto mlčím. Beze slova vstávám a vzdaluji se okolního světa, s kterým jsem jen bláhově spojená.
Měla bych říct sbohem, ale tolik jej nenávidím.

Justin Bieber's Believe

25. dubna 2014 v 15:14 | Rachel. |  Recenze

Jak už název článku napovídá, tak jsem se rozhodla napsat recenzi na film Justina Biebera s názvem Believe a podělit se o vlastní dojmy, kterých je požehnaně.

Je to sotva pár minut, co jsem vypnula VLC media player a začala přemýšlet, co všechno jsem si z, v pořadí druhého, filmu o Justinovi Bieberovi vlastně odnesla. Už když jsem se o jeho filmu dozvěděla, byla jsem plně rozhodnutá se na něj podívat, i když mě to rozpálilo do běla. Přišlo mi zbytečné o nějakém umělci točit další film, když už jeden má a nemůžu říct, že jsem změnila názor, ale jsem ráda, že podobný snímek vyšel.

Už po prvních několika minutách jsem věděla, že je to jeden z těch filmů, které mě donutí se opět cítit jako že dokážu všechno, co si zamanu. V okamžiku, kdy na sobě budu tvrdě pracovat, můžu dokázat cokoliv. Chtěla bych pomáhat lidem, vzbuzovat v nich naději, dát jim chuť k životu, kterou z jakéhokoliv důvodu postrádají. A právě teď věřím, že to jednou dokážu.
Tentokrát jsem se na film nedívala z hlediska ztvárnění, protože rozdíl mezi Believe a Never Say Never je prostě na první pohled znatelný a zatímco Never Say Never vypráví o tom, jak se dostal Justin na vrchol, v Believe se vlastně ukazuje veškerá jeho práce a tlak, který podstupuje. Musím říct, že nikdo z nás stoprocentně neví, jestli je všechno ve filmu pravda, ale i tak smekám neviditelný klobouk a strkám do kapsy každou zpochybňující myšlenku, kterou jsem kdy jen měla. Justinova hudba se mi líbí, i když v poslední době jsem se s ním ve vkusu nesešla, ale album Believe jsem si oblíbila. A upřímně se mi nechce věřit, že všechno ve filmu je prostě nahrané. Tomu nevěřím, protože, i když jsem nechtěla, při vzpomínce na malou Avalannu jsem se neubránila myšlence, že má neuvěřitelně velké srdce.

Je mi jasné, že ho průšvihy provází napříč životem a koho ne? Samozřejmě ho nechci omlouvat. Nejsem tu od toho, abych odsuzovala, či snad omlouvala chování kohokoliv, ale kdo z nás může říct, že by se zachoval jinak? Kolik z nás si dokáže stoupnout před zrcadlo, podívat se do vlastní tváře, racionálně o všem popřemýšlet a s čistým svědomím říct, že on/ona by byl/a lepší popstar? Upřímně mě unavuje svět, ve kterém jedni lidé soudí ostatní. A uvědomuji si, že se tomu ani já neubráním a občas řeknu/ udělám něco, čeho později lituji. To jsem ale trochu odskočila. Zpět k filmu.

Udělalo to na mě dojem. Už od chvíle, kdy jsem začala Justina poslouchat, jsem věděla, že se chci někdy v životě zúčastnit jeho koncertu, protože.. wau.. to je show. Skvělí tanečníci, obrovské pódium a jeden neskutečně nadaný umělec. (To prostě nikdo nepopře. Ano, existují na světě i další talentovaní lidé, ale tenhle kluk měl holt štěstí. My s tím nic neuděláme.) Už jenom to, že mám blízko k tanci i k hudbě, i když se ani jednomu nevěnuji tolik, kolik bych si přála, mě nutí před ním smeknout.

Když jsem se před několika minutami dívala na hodnocení filmu na ČSFD ( odkaz zde ), tak jsem nebyla překvapená označením 62. nejhorší film, jelikož podobné snímky nejsou filmy, které mají oslnit zpracováním. Nikdo od nich nechce, aby se vyrovnaly takovým filmovým perlám jako je Gran Torino. Účelem je dostat fanoušky zase o kousek blíž k jejim vzorům a dovolit lidem, kteří nevěří novinářům každé slovo, najít vlastní obrázek/názor. Na což v dnešním uspěchaném světě má málokdo čas.

Když se ještě vrátím k životu kolem Justina, musím se přiznat, že ke konci, kdy se fanoušci snažili dostat do auta, jsem byla dost vyděšená. Já osobně chápu, že každý člověk ho chce potkat, vyfotit se s ním, spřátelit se s ním a vědět, že není jen nicotná moucha na něčím předním skle, ale podívejte se na to racionálně. Tohle hraničí opravdu s šílenstvím a to nemluvím jen o Justinovi, ale i třeba o One direction. Páni, jak z jejich fanynek mám nahnáno a to se řadím mezi jednu z nich. Já jsem však dostatečně stará na to, abych věděla, kdy se můžu smát, blbnout s přáteli, zpívat a bláznit po klucích a kdy ne. Nebo spíš. Neexistuje žádné pravidlo, ale pokud se pokusím vžít do jejich kůže, chápu, že to nemusí být zrovna příjemný. (Možná jste nepochytili, co jsem tím chtěla říct, ale to je jedno.) A novináři tomu všemu taky moc nepomáhají.

Přemýšlím, jestli jsem už vyčerpala veškeré myšlenky a jsem si jistá, že mám na jazyku ještě minimálně jednu. Měla jsem období, kdy jsem Justinovi fandila, ale nikdy jsem se o něj nezajímala tolik jako o One direction. To oni se stali umělcem, ke kterému vzhlížím a Justin je v mých očích pořád jakási otázka. Doufám, že zůstane nohama alespoň z části na zemi a bude šťastný, protože to si za to, co všehno pro své fanoušky udělal, zaslouží. Protože všechno je to o fanoušcích. Bez nich by nikdy nikdo nic neznamenal.

Light in the darkness - 10.díl

15. dubna 2014 v 8:00 | Rachel. |  Light in the darkness

Povídka už je přesunutá na wattpadu, takže je možné, že budu psát hlavně tam a pak na 1D-ff blog.
Díky moc.
Pac a pusu


Light in the darkness - 9.díl

8. dubna 2014 v 22:34 | Rachel. |  Light in the darkness

Vzhledem k tomu, že mě Sidney, jane a dokonce i Michelle, povzbudily svými komentáři, jsem se rozhodla vám trochu prozářit večer/ráno/odpoledne, prostě den.. To je buřt.. Hlavní díky patří Michelle, která se přemohla a napsala mi krásný komentář, který mi vykouzlil na tváři hloupý úsměv, stejně jako ten od jane a Sidney a věřte mi, že si toho nesmírně vážím a právě kvůli vám to píšu. A tak moc se snažím, abyste nemusely tak dlouho čekat :D A Michelle tleskám a moc děkuji.. Jsi skvělá a za tvá slova ti děkuji. Nevíš, jak moc si jich vážím.. A abych ti to alespoň trochu ukázala, tak bych ti ráda věnovala tenhle díl.. Děkuji..
Užijte si čtení a podělte se o názory k dění.. Ráda si je přečtu.. + povídku pomalu přesouvám na wattpad, takže brzy hlavně tam.. Čágo..


Bláznivý den aneb žeru bonbóny

6. dubna 2014 v 21:18 | Rachel. |  Nepovídej!

Zdravím všechny příznivce gumových bonbónů a hlavně bonbónů Mixle Pixle, kterými se momentálně velmi vydatně živím. Dívám se na balíček a mám tam poslední tři bonbóny, z čehož je mi trochu smutno a taky trochu těžko, pač jsem teď dlouho nejedla moc sladkého a sežrat celý balíček je na mě v tuto chvíli krapet moc.. :D
Ale zpět k tomuhle článku, který nebude dávat pražádný smysl a je to sračka největšího kalibru, ale když se na to podíváte z druhého úhlu pohledu, tak je to vlastně geniální. Kdo kdy napsal nějaký článek o bonbónech, hm? Lidé píšou o kosmetice, hadrech, lifestylu a podobných věcech, ale kdo kdy něco napsal třeba o tom, jak jsou nějaké bonbóny dobré? Já osobně jsem teda na žádný takový článek nenarazila.

Takže, co k tomu říct. V posledních dnech, možná spíš měsících, naše rodina objevila kouzlo bonbónů Mixle Pixle a pokaždé, když přijedu na víkend domů, je najdu ležet ve skříni. A ony se na mě pokaždé tak hezky dívají a říkají "sněz mě!" A kdo by odolal, že? Nikdo. Prostě celý tenhle balíček bonbónů je pro milovníky sladkého pěkné nebezpečí. Jelikož je tam namícháno několik druhů bonbónů, takže nesníte půlku balíčku a nezabalíte to s tím, že jste přežraní, protože jste snědli pár pěnových zmrzlin, nějaké to gumové auto a zajedli jste to gumovým budíkem s náplní. No není to senzace?? Je to žravá a sladká pochoutka dostupná snad v každém obchodě. A krom toho, že si na bonbónech pochutnáte, tak si můžete trochu zkrátit dlouhou chvilku a smát se například ztvárnění želvy, protože panečku to je něco :D (holt jsem člověk, který se směje hodně věcem.. stává se)

Tak fajn. Dost tlachání o tom jaké jsou to dokonalé bonbóny a tom, že jsem tragéd a nemám to v hlavě v pořádku, ale občas člověk potřebuje trošku něco šílenýho a já jsem dneska na šílenou vlnu úplně jakože naladěna. Takže pokud jste příznivci sladkého a máte nějaké ty oblíbené bonbóny tak se nezdráhejte a pište komentář ;) Pojďte rozjet nevídanou diskusi.. To je výzva ne? :)
Rachel.


Light in the darkness - 8.díl

5. dubna 2014 v 19:53 | Rachel. |  Light in the darkness

Hello guys.. I have something for you .. new chapter .. It's great, isn't?? :)
Ok, kousla jsem se a napsala teď za jediný den asi dvě kapitoly, abych se připravila na nadcházejících 14 dní, kdy zas nebudu mít čas na školu, natož něco psát. A tak jsem se rozhodla, že jednu z těch dvou kapitol zveřejním, ať se máte na co těšit a třeba se vám bude chtít mě i nějak motivovat.. so go ahead!! :) .. Pomalinku se to začíná rozjíždět a já se upřímně těším, až budu psát desítku, protože přeci jenom teďka bude chvilku trochu víc Harolda.. :D
Hope you like it ;)
Díl věnovaný jane a Sidney, protože obě si dají vždy tu práci, aby mi zanechaly několik povzbuzujících slov a to pro mě znamená strašně moc.. Díky ♥

Light in the darkness - 7.díl

3. dubna 2014 v 21:36 | Rachel. |  Light in the darkness

Připojuji obrovskou omluvu za vzniklou prodlevu.. :(