Nothing lasts forever [I wish I had another chance] - 12.díl/KONEC

10. března 2014 v 12:00 | Rachel. |  Nothing lasts forever [I wish I had another chance]




Přibrzdila jsem a při vjezdu do města jsem podřadila. Sluníčko svítilo a pomalu putovalo na nejvyšší bod oblohy, odkud se za několik hodin vydá na cestu směrem k západu. Páteční dopoledne jako dělané pro nějaký výlet nebo válení se na zahradě jsem si já osobně vybrala jako den, kdy se vrátím do rodného města. Všechno vypadalo stejně jako kdysi. U malých měst se nic moc neměnilo. Celé roky se obyvatelé města potkávali a společně stárli, popřípadě přivítali jednoho z nových přírůstků nebo naopak řekli sbohem jednou z těch nově dospělých. Ještě před několika lety, když mě všichni považovali ještě za malou holčičku, zatímco já jim dávno mohla v některých životních situacích sdělit dosti objektivní názor, jsem si přála žít ve velkém městě. Chtěla jsem pro sebe a případně pro moje děti možnosti, jež jsem neměla. A chtěla jsem se občas vracet sem, na venkov, kde jsem to i přes všechny nepřízně osudu milovala.

Zajela jsem na příjezdovou cestu a vypnula motor. Vylezla jsem z auta, vyndala si ze zadní sedačky tašku a vydala se ke dveřím, které se z nenadání otevřely.
"Leno!" vykřikla mamka a zabalila mě do objetí.
"Mami," odpověděla jsem a objetí jí oplatila. Hlavu jsem zarazila do jejího ramene a užívala si pocit, který mě okamžitě zalil.
"Chyběla jsi mi," zašeptala tiše a já si dokázala představit, že nemá daleko k slzám. Vždycky byla hodně citlivá, tudíž nebylo divu, že se stala srdcem rodiny.
"Ty mě taky," přiznala jsem nahlas, otevřela oči a všimla si táty, který stál mezi dveřmi a s úsměvem na tváři nás pozoroval. Přišlo mi, jako bych se domů vrátila po nějaké tragédii nebo podobně.
"Pojď, půjdeme dovnitř. Oběd už mám skoro nachystaný." Odtáhla se ode mě a vrátila se do domu. Mezi dveřmi si s tátou vyměnila šťastný úsměv a pak mi zmizela z očí.

"Vítej doma, holčičko." Přivítal mě táta, objal mě jednou rukou kolem ramen a políbil mě na čelo.
"Díky, tati," usmála jsem se na něj a šetrným kopnutím nohy jsem zavřela vchodové dveře. Upřímně jsem se cítila dobře. Po několika týdnech znovu milovaná. Tašku jsem si odložila v předsíni a společně s tátou jsme zamířili do kuchyně, kde mamka právě připravovala oběd. Ptala jsem se jich obou, jak se mají v práci a tak, přičemž mi skoro nic nového neřekli. Ani mě to nepřekvapilo.
"A co ty? Jak to jde ve škole?" zeptala se mamka s úsměvem na rtech, když zasedla k jídlu.
"Škola je skvělá. Sice trošku náročnější než jsem zprvu čekala, ale dá se to zvládnout. Potkala jsem tam dívku, jmenuje se Kate a máme společné skoro všechny hodiny. Je úžasná a trávíme spolu hodně času." Odpověděla jsem s úsměvem. Nechtěla jsem se vrtat v tom, co se všechno stalo, tudíž jsem si vybrala odpověď, která zahrnovala pozitivnější stránku věci a hlavně události posledních dní.
"To rádi slyšíme a odkud, že si říkala, že Kate je?" pokračoval ve vyptávání táta a takhle to pokračovalo i dál. Hodně se ptali na Kate a školu a obratně se vyhýbali tématu Niall a Harry, až si toho nešlo nevšimnout. Nakonec, když jsem jim všechno barvitě vylíčila, tak jsme v klidu a bez dalšího povídání dojedli oběd. A v ten moment jsem si oba důkladně prohlédla. Vypadali mnohem starší, unavenější a zároveň jim na tváři zářil upřímný úsměv.

Když jsme dojedli, tak si šel táta sednout k televizi a já si dál prohlížela všechno kolem. Dýchala na mě zvláštní atmosféra a s jistotou jsem mohla říct, že mi spousta věcí nedochází. Hodně se toho za tu dobu, co jsem odjela na vysokou, změnilo.
"Proč nejste dneska v práci?" vybalila jsem to na mamku, když jsem jí pomáhala s nádobím.
"Oba jsme si vzali dovolenou. Chtěli jsme s tebou strávit nějaký ten čas." Usmála se na mě, zatímco si ruce máchala ve dřezu.
"Takže máte něco v plánu?" zeptala jsem se zvědavě. Překvapila mě jejich akčnost.
"Možná, pokud budeš souhlasit." Mírně jsem pokývala hlavou, jakože jsem pro každé rozptýlení. Šlo tady o to, abychom zase po několika letech strávili den jako rodina a to se mi mnohem víc zamlouvalo. Když jsem pomohla vrátit kuchyň do původního stavu, tak jsem se vydala do ledničky, u které jsem se zastavila. Vždycky její dvířka pokrývaly fotografie mě a mých přátel, které jsme pořídily plánovaně i ty neplánované, ale překvapivě povedené a teď tam zůstala jediná. Fotka, kde jsem s rodiči na dovolené před dvěma lety. Všichni s úsměvem od ucha k uchu v těsném objetí.

"Jak dlouho to víte a kdo vám to řekl?" otočila jsem se na mamku a přímo se zeptala. Nemělo smysl chodit kolem horké kaše. Všechno v domě nasvědčovalo tomu, že ví o tom, co se stalo mezi mnou Harrym a Niallem.
"Co víme?" zeptala se překvapeně mamka a otočila se na mě. Všimla si, že stojím u lednice s fotografií v ruce a po tváři jí přeběhl stín uvědomění.
"Od zahradní slavnosti. Mluvili jsme s Niallem i s Harrym. Přišli se za námi rozloučit." Její oči posmutněly a já na ni jen nechápavě hleděla.
"O co jde?" popostrčila jsem ji, aby se opět dala do řeči, i když se ji do toho zcela očividně nechtělo. "Mami, já to zvládnu. Nemusíš mě ochraňovat před něčím, za co nemůžeš." Sklopila pohled, posadila se na židli a pokynula mi, abych se k ní přidala.
"Ty víš, že jsem ty kluky měla ráda a oba se objevili, když jsme pořádali zahradní slavnost spolu s rodinami. Vždyť víš, že tuhle tradici držíme už několik let a ani letos jsme se jí nevzdali. A tak po skončení nám pomohli s úklidem a řekli, že odjíždějí a nejspíš už se nebudeme vídat tak často." Povzdechla si a vzala jednu moji ruku do svých. Vždycky jsem věděla, že naši měli ty dva hrozně rádi. Možná taky proto, že jsme v tomto domě trávili víc času než u ostatních.
"Nevyptávala jsem se jich a popřála jim hodně štěstí. Smířila jsem se s tím, že to nejspíš mezi vámi nedopadlo a já se to nedozvím, ale pak když odešel Harry a Niall zůstal, tak nám všechno řekl."
"Co všechno vám řekl?" zašeptala jsem lehce vyděšeně.
"Dost na to, aby nám došlo, že potřebuješ čas."
"A i přesto, mě tu vítáte, jako bych nic neudělala." Zakroutila jsem hlavou nevěřícně a pohled sklopila ke stolu. Tolik jsem se styděla.
"Zlatíčko, všichni děláme chyby. Nikdo není dokonalý a to by si měli lidé uvědomit. Lidé si vzájemně ubližují, aby byli schopni odpustit a poskytnout druhé šance. Někteří jich schopní jsou jiní ne, ale takhle to v životě chodí. Občas lidé do našeho života vstoupí, obrátí jej celý vzhůru nohama, ale pak přijde okamžik, kdy mu musíme říct sbohem. Život je jen o neustálém loučení, vítání, odpouštění a chybování. A ze všeho nejvíc o učení." Pohladila mě po tváři a donutila mě pozvednout pohled.
"Jsi moje dcera a já věřím, že i když jsi teď pochybila, tak se příště rozhodneš správně."
"Díky mami," objala jsem ji a snažila se zadržet slzy, které se samovolně draly na povrch. Dojala mě totiž svým proslovem. Potřebovala jsem ale chvilku o samotě.

Nakonec jsem se s ní rozloučila a rozhodla se vyrazit na zahradu. Ještě předtím jsem se převlékla do mnohem pohodlnějšího oblečení. Během několika minut už jsem stála na zahradě a hleděla na Harryho dům. Došlo mi, že je na dobro pryč. Nevěděla jsem, kam šel a ani jsem to snad vědět nechtěla. Konečně jsem si mohla přiznat, že jsem v sobě stále přiživovala zbytečnou naději. Stále jsem naivně doufala, že by mi mohl odpustit, i když jsem na to neměla právo. A teď, když byl pryč, jsem věděla, že mi poslal jasnou zprávu. Měla jsem jít dál. Zhluboka jsem se nadechla a přešla k plotu, který dělil naši zahradu od jejich domu. Sáhla jsem si na krk a rozepnula řetízek, který mi připomínal všechno, co jsem kdy v životě zažila. Znovu jsem pohlédla na hvězdu, která kdysi zářila mnohem jasněji. Opatrně jsem celý řetízek vzala a obmotala jej kolem plotů v místě, kde se spojovaly. Už jsem neměla právo jej nosit na krku blízko mému srdci. Dvakrát jsem jej kolem obmotala a následně zapnula. Ustoupila jsem o krok a sledovala, jak lehce vlaje ve větru. Měla jsem být připravená říci sbohem, ale nikdy nejste připraveni. Většinou se prostě musíte smířit s tím, co se stalo a hlavně s tím, jak se druzí rozhodli. A tak to bývá. V životě býváme zrazeni, zraněni a opět vstáváme. Posilujeme vlastního ducha a honíme se za jakousi představou štěstí, která nás mnohdy ani neuspokojí. Všechno je to jen dlouhá cesta za neurčitým cílem. Lehla jsem si do trávy a chvilku hleděla na modrou oblohu, než jsem zavřela oči a všechny smysly zaměřila na okolí. Poslouchala jsem prozpěvování ptáků, šumění zbývajícího listí ve větru, bouchání předmětů o jiný. Cítila jsem teplo, které se rozlévalo díky slunečním paprskům po celém těle. Všechno dýchalo a kypělo životem. Přála jsem si být toho všeho součástí. Roztáhnout křídla a rozletět se k nebesům. Byla bych pak šťastná?

"Leno? Leno! Už se čeká jen na tebe." Otevřela jsem oči a zvedla se zrovna v momentě, kdy mamka vešla na verandu. "Můžeme už jít?"
"Určitě, já jsem připravená." Usmála jsem se na ní a pokračovala dovnitř.
"Možná by ses měla převléknout." Svraštila obočí, když jsem kolem ní prošla.
"Dobře, dej mi pět minut." Kývla jsem na souhlas a rozeběhla se do pokoje. Neměla jsem v plánu nijak protestovat a upřímně, co si budeme namlouvat. Ležet ze začátku prosince na zemi není zrovna nejlepší volba, ale na moji obranu je opravdu teplo a se zimou to vypadá nanejvýš bídně. V nejbližší době jsme ji opravdu neočekávali. Rychle jsem se převlékla, vzala si kabelku a vyrazila. Neměla jsem ponětí, kam se mě naši rozhodli vzít, ale byla jsem ujištěna, že se mi to bude líbit a nikam daleko nejedeme. Možná jsem se měla více soustředit na překvapení a vymýšlet, co na mě chystají, ale na to jsem byla příliš líná. Místo toho jsem raději seděla na zadním sedadle, poslouchala hrající rádio a sledovala krajinu za oknem. Myšlenky jsem vypustila. Pokud by se mě v tuto chvíli někdo zeptal na to, jak se mám, tak bych s obtížemi hledala odpověď. Nevěděla jsem, jak se cítím a i přesto, že jsem se ve svých pocitech neustále nimrala, tak jen stěží jsem jim dokázala porozumět. Možná jsem se cítila do jisté míry uvolněně, protože všechno pomalu odcházelo. Říká se, že sejde z očí, sejde z mysli, ale já si byla stoprocentně jistá, že ať se stane cokoliv, tak nic nezmění to, kým jsem byla a co stalo. Nic mě nedonutí zapomenout na všechno, co jsem s nimi prožila.

Když jsme asi po hodině jízdy zastavili u lesní cesty, tak jsem začínala pojímat podezření o vhodnosti jejich překvapení. Zvědavě jsem nadzvedla obočí a čekala odůvodnění.
"Věř mi, že kdyby bylo mnohem víc času, tak půlku cesty půjdeme pěšky, ale čas nás tlačí." Pokrčil táta rameny a zamířil po boku s mamkou k cestě, která vedla dál po příkrém kopci. Zlomeně jsem si povzdechla a následovala je. S každým krokem mi ubýval dech a začínala jsem nadávat na jejich dokonalé nápady. Dříve mě spolu s kluky brávali na pěší túry, aby nás utahali, když jsme měli moc roupů, ale to v tomhle případě rozhodně nebylo potřeba. Když jsem se konečně po několika minutách vyškrábala až na vrchol toho zpropadeného kopce, tak jsem oněměla v úžasu. Hleděla jsem na naše nedaleké město a mnoho měst vzdálenějších. Výhled jsme měli překrásný a já jsem všechny předešlé nadávky posílala k ledu. Opravdu jsem si to tu na první pohled zamilovala.

"Jakto, že jste mě sem nikdy dřív nevzali?" zeptala jsem se jich, když jsem došla k nim.
"Protože tohle místo jsme se naučili používat k tomu, abychom se vykřičeli a dostali ze sebe všechno, co máme na srdci." Usmála se pro změnu mamka a přitiskla se blíže k tátovi. Opravdu mě dojalo, jak moc velkou starost si o mě dělali.
"Takže?" zeptala jsem se, abych je popohnala k vyslovení přesného záměru.
"Takže jsme tu proto, aby sis taky zakřičela. Jestli chceš, můžeme odejít, nechat tě tu samotnou a počkat v autě." Nabídl táta a já myslela, že jim oběma skočím kolem krku.
"A nevadilo by vám to?" zeptala jsem se nejistě a plaše se usmála.
"Jistěže ne." Odpověděli unisono a pomalu se vydali zpět k autu. Sledovala jsem jejich záda, dokud mi nezmizeli z dohledu a pak jsem se znovu rozhlédla a nasála čerstvý vzduch.

Pomalu jsem našlapovala a přešla k obrovskému plochému kameni, který znamenal nejvyšší bod tohoto místa. Postavila jsem se na něj, neohroženě roztáhla ruce a zavřela oči. Cítila jsem se jako Rose v Titaniku s tím rozdílem, že mi chyběl Jack. A tato myšlenka se stala posledním impulsem, který jsem potřebovala. Začala jsem křičet všechno, co mi přišlo na jazyk a co jsem za posledních několik měsíců cítila. Měla jsem toho na srdci tolik, že mi dřív došel dech než slova, takže jsem si dala menší pauzu a pokračovala. Zprvu mi v hlase zněla rozmrzelost spolu se zlostí, ale pak se moje rozpoložení pomalu měnilo. Můj hlas slábl a vztek spolu s rozladěností mě opouštěl. Po posledních slovech jsem ještě chvíli poslouchala ozvěnu vlastního hlasu, a když se kolem mě znovu rozlehlo ticho, tak jsem s úsměvem na rtech vrátila zpět k rodičům. Nasedla jsem do auta a zářivě se usmívala.
"Vykřičená? Můžeme se vrátit." Podíval se na mě táta ve zpětném zrcátku a já poslušně kývla. Upřímně jsem se nezmohla na jakákoliv slova. Vyšel by ze mě nejspíš jen chrapot, protože jsem si krapet namohla hlasivky, ale stálo to za to. Pohodlně jsem se usadila do sedačky a hlavu si opřela o okno. Cítila jsem se mnohem líp, než předtím a mohla jsem za to vděčit jen rodičům. Těm nejskvělejším rodičům pod sluncem. Nikdy jsem si pořádně neuvědomila, jakou neskutečnou oporu v nich mám. Až doteď. Všechno vypadalo lépe než dřív. Měla jsem naději. Kdo kdy mohl s klidem říct, že dostal šanci na nový život. Já ano.

***

Čas plynul až příliš rychle. Přišly Vánoce, Nový rok, následně zkouškové, které jsme s Kate zdárně zvládly a vrhly jsme se do nového semestru. Čas utíkal jako voda. Mohli jsme se snažit jej zpomalit, ale on si běžel tvrdohlavě dál. A tak plynuly měsíce. Absolvovala jsem narozeniny a ocitla jsem se na konci dalšího zkouškového. Všechno najednou bylo za mnou. Před sebou jsem měla tři měsíce prázdnin a za sebou rok plný zklamání a znovu nalezené naděje. Žila jsem život, který jsem chtěla žít, když jsem poprvé odjela z rodného města směrem k vysoké. Našla jsem si nové přátele a dávala si záležet na vztazích, které jsem s nimi udržovala. Pravidelně jsem jezdila domů a sledovala, jak na zahradě sousedů, kde jsem si kdysi hrávala, pobíhají děti jiné. Nevěděla jsem, co se stalo s Harryho rodinou, ale Annu s Gemmou jsem už nevídala. Přestěhovaly se a já se ani neptala kam. Všechno se to stalo jen mlhavou vzpomínkou. Máma s tátou se pomalu dostávali z tíživé finanční situace taky díky tomu, že jsem sama měla dostatečný příjem a většinu výdajů kolem školy jsem si financovala ze svého a byli mnohem šťastnější. Trávila jsem s nimi většinu volného času.

"Vážně už musíš jet," podívala jsem se smutně na Kate v naději, že by mohla zůstat déle.
"Opravdu musím. Zítra odlétáme a letadlo na mě čekat nebude." Zasmála se a přehodila si přes rameno cestovní tašku. Týden potom, co jsme s Kate úspěšně zakončily první rok studia, jsme strávily v domě u rodičů. Provedla jsem ji po okolí a užily jsme si spoustu zábavy předtím, než strávíme několik týdnů odděleně. Samozřejmě, že jsme si slíbily, že příště dorazím já, ale i tak se mi s ní nechtělo loučit.
"Doufám, že mi pošleš, alespoň nějaký pěkný pohled." Objala jsem ji silně a pokusila se ji ještě zdržet. A kdyby se nezačala dusit, tak ji ani nepustím.
"Pošlu ti ten nejhezčí, neměj strach." Usmála se na mě a přešla k autu, do kterého nasedla.
"Napiš mi, až dojedeš." Zavolala jsem na ni, když pomalu couvala z příjezdové cesty.
"Neboj, měj se, Leno." Mávla mi naposledy na pozdrav a odjela. Ještě chvilku jsem hleděla na ulici, než jsem se pod náporem pohledu jednoho ze sousedů nerozhodla schovat.

Vrátila jsem se do obýváku, kde rodiče spokojeně v objetí seděli na gauči a koukali na jeden z těch starých filmů. Typické nedělní odpoledne.
"Zajdu si na zdravotní procházku. Přejedla jsem se." Sdělila jsem jim, že odcházím, aby mě tu nehledali.
"Dobře," dala mi mamka na vědomí, že mě vnímali a já mohla vyrazit. Vyběhla jsem ještě do pokoje, odkud jsem si vytáhla slabý svetr, kdyby se venku náhodou ochladilo a vyrazila jsem. Dnes sluníčko nesvítilo, ale i tak teploty dosahovaly vysokých hodnot. Nebylo se ani čemu divit. Na začátku července nikdo jiný nic horšího neočekává. Pomalu jsem si kráčela ulicemi a sledovala, jak některé rodiny mají auta narvaná až ke stropu, neboť se chystaly na pořádnou dovolenou. Musela jsem se usmát. O prázdninách většina lidí opouštěla domovy a mířila za lepším, čímž mi umožnili léto milovat. Ve městě pak vládl ještě mnohem větší klid než obvykle a ani se sebou neřešilo tolik klepů. Jakoby se všechny zdejší seniorky a milostivé dámy rozhodly, že na pár týdnů dají všem pokoj.

Netrvalo mi dlouho dojít na místo, kde jsem obvykle přemýšlela. Plno lučních květin a pohled na rybník spolu s nedalekými lesy. Všechno kolem mě jednoduše uklidňovalo. Sedla jsem si do trávy a pozorovala oblohu, která se pomalu stahovala. V dálce se blížily ošklivě šedivé mraky, které slibovaly pořádný slejvák, ale nic z toho mě neznepokojovalo. Měla jsem ráda déšť. Kolikrát, když jsem byla mladší, tak jsem jen tak vyběhla ven a začala tancovat na zahradě. Milovala jsem vzduch provoněný deštěm a kapky, které vždycky odplavily starosti. Teď jich však nebylo potřeba. Začal se zvedat silný vítr a pomalu mi rozcuchal vlasy. Užívala jsem si nepopsatelný pocit svobody. Lehla jsem si do trávy a na několik okamžiků zavřela oči. Čekala jsem na první kapku, která spadne z nebe, protože právě tu jsem považovala za znamení, že se mám vrátit.

Ležela jsem tam několik minut, než jsem uslyšela zahřmění a zaznamenala první kapku, která mi přistála na tváři. Rychle jsem se zvedla a vydala se k odchodu. Všechno kolem bylo tak zelené, že jsem několik minut očima bloudila po zemi a užívala jsem si všechno kolem. A pak jsem se donutila zvednout hlavu a pohlédla jsem na siluetu člověka stojícího několik metrů ode mě. Zprvu jsem se lekla, že to je někdo neznámý, ale delším zkoumání dotyčného, mi došlo, že je to poslední člověk, kterého jsem tady kdy čekala. Zhluboka jsem se nadechla a několika kroky se k němu přiblížila.

"Ahoj, co tu děláš?" pozdravila jsem ho a nervózně si dala pramen vlasů za ucho.
"Jel jsem okolo a tak jsem se zastavil, abych se mohl podívat, jak se to tu kolem změnilo." Odpověděl nespouštějící ze mě oči. Byla jsem z jeho pohledu nervózní, tudíž jsem sklopila oči k zemi.
"Aha, ale brzy bude pršet. Dej si pozor, ať nezmokneš." Poradila jsem mu, naposledy jsem se na něj podívala, mírně se usmála a pokračovala v cestě. Upřímně jsem nevěděla, co víc bych mu měla říct.
"Počkej, Len," vyhrkl rychle a otočil se ke mně. Zastavila jsem se a očekávala další slova. "Jak se máš?"
"Dobře a ty?" nervózně jsem v ruce žmoulala kus trávy, kterou jsem předtím utrhla.
"Taky." Odpověděl stroze. Poznala jsem na něm jistou dávku nervozity, a i když jsem nedokázala její zdroj s přesností určit, nejspíš to bylo mnou.
"To je fajn," zamumlala jsem, otočila se a znovu pokračovala v chůzi. Evidentně jsem ho znervózňovala víc, než si byl ochotný připustit.

"Nejel jsem náhodou kolem. Přijel jsem za tebou." Promluvil nahlas a já se zarazila uprostřed pohybu.
"Jak jsi věděl, kde mě najdeš?" zeptala jsem se stále otočená zády. Nebyla jsem si jistá výrazem vlastní tváře.
"Byl jsem u vás doma a tam mi řekli, že jsi šla na procházku. Sama. Měl jsem pár tipů, kam jsi mohla vyrazit." Slyšela jsem, jak se zasmál a tak jsem se otočila. Na jeho tváři pohrával ten milý úsměv, který jsem tolik milovala. "Některé věci se nemění."
"Proč?" zmohla jsem se na jednoduchou otázku, která mi mohla získat miliony skrytých odpovědí. Hleděla jsem mu do očí a čekala, až bude pokračovat, ale mlčel. "Já to nechápu. Odjel jsi a to já samozřejmě chápu, ale proč ses vracel?" Zatřásla jsem zmateně hlavou a snažila se přimět mozek k přemýšlení.

"Já vím, že jsem zmizel, abych zapomněl na všechno, co se stalo, jenže to není vůbec jednoduché. Snažil jsem se, fakt jsem se snažil, protože jsem nevěděl, jak na to všechno mám reagovat. Všechno bylo moc složitý. Já," oběma rukama si zajel do vlasů na znamení frustrace. "Já, víš, nevyznal jsem se sám v sobě a tak jsem musel prostě vypadnout. Uspořádat si myšlenky a tak." Zběsile plácal jedno přes druhé a já tam jen stála a poslouchala.
"Přemýšlel jsem absolutně o všem. O tom, co jsi mi všechno řekla a co mi pak řekl Niall. Nevěděl jsem, jestli tě chci ještě někdy vidět. Tolik jsi mi tím ublížila." Jak jeho slova pomalu opouštěla ústa, tak se do mě zabodávala jako nůž, který člověka jen zraňuje. Věděla jsem, že jsem mu ublížila, ale opravdu jsem si zasloužila vtáhnout znovu do života, který jsem opustila nebo ano?
"Byl jsem rozhodnutý, že už tě nikdy nechci vidět, ale pokaždé, když jsem zavřel oči, tak jsem tě měl před očima. Šílel jsem z toho a celé noci jsem nespal. Bránil jsem se tomu, co k tobě cítím a každá buňka v těle protestovala. Pomalu ale jistě jsem bláznil. Dokonce jsem přerušil školu a několik dnů objížděl po Anglii. Našel jsem spoustu krásných míst, která by se ti jistojistě líbila. Občas jsem si dokonce i představoval, že jedeš se mnou. Došlo mi, že takhle už dál nemůžu. Vrátil jsem se zpátky k mamce a plánoval se vyrovnat sám se sebou. Snažil jsem se ti odpustit, odpustit sám sobě, že jsem tě kdy nechal odejít a pak mi došlo, že i já jsem na tom měl svůj podíl viny."
"Harry, nesvaluj vinu na sebe. Oba víme, že jsem tomu mohla zabránit. Všemu kolem." Přerušila jsem zmatený a bolestivý monolog.
"Ne, tak to není. A proto jsem dneska tady. Nedokážu na tebe přestat myslet. Víš, já tě potřebuji." Udělal krok ke mně, ale já couvla. Nevěděla jsem, co na to mám říct. Neměla jsem sebemenší ponětí, co bych měla odpovědět.

"Prosím, neutíkej ode mě. Já vím, že jsem udělal chybu. Vím to a ani nevíš, jak moc toho lituji. Prosím, dej mi ještě šanci." Jeho oči se pomalu začaly zalévat slzami a já si všimla toho, jak moc zlomený je. O podobném okamžiku jsem snila od chvíle, kdy jsem mu musela říct sbohem a teď, když jsem mu stála tváří v tvář, tak jsem to nedokázala.
"Harry, já ti nechci znovu ublížit. Já za to nestojím. Měl by sis najít někoho lepšího." Nejistě jsem kroutila hlavou a opatrně couvala, zatímco on zůstal přikovaný na místě a horlivě odmítal každé slovo.
"Jsi jediný člověk, který za to stojí. Miloval jsem tě už dávno předtím, než jsem to dokázal sám sobě přiznat." Promluvil tiše s naléhavou prosbou v hlase.
"Už ti znovu neublížím." Zatřásla jsme rezignovaně hlavou a dala se k útěku.
"Leno! Len!" zakřičel za mnou, ale já jej ignorovala. Nevěděla jsem, co mám dělat. Sotva jsem popadala dech, ale potřebovala jsem se dostat pryč, takže jsem ignorovala pálící plíce i padající déšť, který smáčel moje oblečení. Znovu jsem se cítila ponořená hluboko v minulosti. Uprostřed cesty domů jsem se ohlédla, jestli neběží za mnou, ale nikde jsem ho neviděla. Ani to mě však nedonutilo zpomalit.

Když jsem doběhla před dům, tak jsem se najednou zastavila. Sotva jsem popadala dech. Rozhlédla jsem se kolem a snažila se vymyslet, co budu dělat. Pomalým krokem za zvuků dopadajícího deště jsem místo do domu zamířila na zahradu. Znovu jsem pohlédla do okna, kde kdysi měl Harry pokoj, a píchlo mě u srdce. Pravou rukou jsem si přejela po krku, kde kdysi visel stříbrný řetízek a pak jsem zalitovala, že jsem se ho kdy vzdala. Přešla jsem k druhému konci zahrady k plotu, kam jsem ho před několika měsíci pověsila, ale nenašla jsem ho. Klesla jsem na kolena a pátrala v trávě, jestli neleží na zemi, ale ani tam jsem jej nenašla. Naivně jsem si myslela, že tam zůstane navěky. Tvář jsem schovala do dlaní a dala se do pláče. Jako bych se znovu ocitla v noční můře, kterou jsem zažívala předtím. Všechen ten čas, který jsem strávila snahou zapomenout, prostým máchnutím kouzelného proutku zmizel v nenávratnu. Hruď se mi stahovala bolestí. Prala jsem se sama se sebou.

"Hledáš tohle?" ozval se lehce nakřápnutý hlas z druhé strany zahrady. Cukla jsem sebou a urychleně jsem se vyšplhala na nohy. Stál tam s pravou rukou nataženou před sebou svírající stříbrný řetízek, který jsem považovala za ztracený.
"Našel jsem ho, když jsem se tu stavil na tvoje narozeniny. Chtěl jsem to všechno urovnat už tehdy, ale byl jsem příliš zbabělý." Pomalými kroky zkracoval vzdálenost mezi námi. Nevěděla jsem, co mám říct a tak jsem mlčela. V tichosti jsem sledovala každý jeho pohyb a snažila se přijít na to, co vlastně chci.
"Možná jsem taky nečekal, že jej najdu zavěšený na plotě." Vzal do prstů stříbrnou hvězdu a absolutně bezdůvodně z ní setřel kapky vody. "Nikdy jsi jej nesundávala. Nevěděl jsem, co si mám myslet." Pohlédl mi hluboce do očí a hledal v nich nějakou odpověď či snad slova, která jsem nebyla schopná vyslovit.
"Připnula jsem ho na plot, když jste se odstěhovali. Snažila jsem se tě nechat jít." Odpověděla jsem tak tiše, že mě téměř neslyšel.
"Chápu a zabralo to?" promluvil po několika vteřinovém mlčení velmi pečlivě volící slova.
"Ne," přiznala jsem. Nemělo smysl dál lhát. I když jsem se vrátila k normálnímu životu a během dne jsem mu myšlenky nevěnovala, tak jsem se s ním i nadále setkávala ve snech.

Pozvedl levou ruku a odhrnul mi zmáčené vlasy z čela, tak jak to obvykle dělával. Na tváři mu pohrával nepatrný nostalgický úsměv.
"Dovolíš?" pozvedl řetízek a já přikývla. Pootočila jsem se k němu zády a vlasy si odhrnula na jednu stranu. Pomalu pozvedl karabinu a řetízek mi opatrně dal kolem krku. Když jej zapnul, tak jsem do rukou vzala hvězdičku a sevřela ji v pěst. Vzpomněla jsem si díky tomu na okamžik, kdy jsem řetízek dostala.

***

"Zavři oči." Rozesmál se, když jsem vešla do jeho pokoje, abych jej popohnala.
"Proč?" ptala jsem se zvědavě, ale na tváři se mu zračil neoblomný výraz.
"Překvapení." Zazubil se a posadil mě na postel.
"Fajn," procedila jsem skrze zuby a zavřela oči. Napínala jsem všechny další smysly, abych přišla na to, co má za lubem. Nelíbilo se mi tajnůstkaření. Obzvláště dneska jsem neměla na šprýmy náladu. A pak se mé hrudi dotklo něco lehkého.
"Můžeš," zašeptal mi do ucha a zvedl se z postele, aby si mohl plně užít překvapený výraz v mojí tváři. Stříbrnou hvězdičku s třemi kamínky jsem měla položenou v dlani a se zaujetím jsem si ji prohlížela.
"Harry, to si nemůžu vzít." Zakroutila jsem hlavou v nesouhlasu.
"Ale můžeš, ber to jako dodatečný dárek k narozeninám." Usmál se a mrknul na mě.
"Děkuji," oplatila jsem mu úsměv a pořádně ho objala. Ani si nedokázal představit, kolik pro mě tohle gesto znamenalo.
"Vždycky ti připomene ty, které miluješ. Je jedno, kde na světě budou. Hvězdy, ke kterým hledíme, jsou stejné." Zašeptal mi do ucha.
"Hrozně moc ti děkuji," řekla jsem tiše a předtím, než jsem se vydala pryč z pokoje s Harrym v patách, jsem ho políbila na tvář.

***

"Ten den, kdy jsem ti jej dal." Začal Harry a vrátil mě zpět do přítomnosti.
"Ano, já vím." Přerušila jsem ho a otočila jsem se zpátky k němu. Pozvedla jsem pohled, abych se mu mohla podívat do očí a pokusila se v nich číst jako kdysi. "Pamatuji si přesný důvod, proč jsi mi jej dal."
"Jsi úplně promočená, měla by ses jít převléct." Promluvil najednou Harry a celou si mě prohlédl.
"Miluji déšť," odpověděla jsem prostě a dál pozorovala jeho oči, které těkaly po zmoklém oblečení. Déšť se pomalu mírnil a já osobně neměla ani pomyšlení na suché oblečení. Všechno, co se kolem mě dělo, bylo mnohem důležitější. Každý potlačený pocit, skrytá myšlenka anebo zapomenutá vzpomínka.
"Na tenhle den jsem se připravoval týdny. Dokonce jsem si několikrát sepsal, co všechno bych ti chtěl říct, ale teď nějak nevím, kde začít." Řekl, zatímco držel mou ruku ve své a pohrával si s mými prsty. Proplétal je způsobem, jakým to dělával kdysi. Pohled jsem, stejně jako on, přesunula na naše ruce a nechala se jejich nenucenými pohyby fascinovat. Jeho dotyk jsem vnímala každou buňkou těla. Pokaždé, když se lehce dotkl mojí prochladlé pokožky, tak jsem cítila teplo sálající z něj a nepříjemné šimrání po celém těle, soustřeďující se do břicha. Jen stěží jsem se dokázala nadechnout, protože celý hrudník se mi stahoval v přívalu emocí.

"Chyběla jsi mi víc, než si vůbec dokážeš představit." Volnou rukou mě uchopil za bradu a donutil mě k němu stočit pohled. Zadívala jsem se do nejkrásnějších očí na světě a všimla si známého pohledu poznamenaným nepříjemnými událostmi.
"Možná dokážu," poznamenala jsem na protest oplácející mu horoucí pohled. Ruku přesunul na mou tvář a palcem mě něžně hladil po lících. Pravou ruku jsem přiložila na hřbet jeho a vychutnávala si hřejivý pocit, který jsem díky milému gestu měla.
"Dokážeš mi někdy odpustit?" zeptal se zvědavě a já se v duchu zasmála nad jeho bláhovostí.
"A ty mě?" naklonila jsem hlavu mírně na stranu a zvědavě jsem si ho prohlížela. Pokud tu někdo měl žádat o odpuštění, byla jsem já, i když si myslel něco jiného.
"Já už ti odpustil dávno." Jakmile ta slova vypustil z úst, tak se všechny hráze držící moje emoce na uzdě povolily. Vpadla jsem do jeho pevné náruče a natiskla se na něj. Obě oči jsem zavřela a snažila se vstřebat teplo sálající z něj. Ovinul kolem mě svalnaté paže, jako bych mě už nikdy neměl pustit. Všechno se zdálo být dokonalé do chvíle, než jsem se otřásla pod náporem zimy.

"Měli bychom jít dovnitř." Poznamenal Harry a já jen přikývla.
"Proplížíme se do pokoje, takže se snaž nadělat, co nejméně hluku." Chytila jsem jej za ruku a nepozorovaně jej dotáhla až do pokoje. Hned jak jsem za námi zavřela dveře, tak jsem ze skříně vytáhla ručník a hodila jej po Harrym.
"Skočím ti k tátovi do skříně pro nějaké suché oblečení. Zatím můžeš použít koupelnu." Pokynula jsem k bílým dveřím a vypařila se. Všechno mě studilo na kůži a tak jsem si přála se, co nejrychleji vysvléct, protože jsem k tomu všemu dělala po domě ještě nepořádek. Vpadla jsem do ložnice, vytáhla jedno z tátových vytahaných triček a kraťasy a vrátila jsem se do pokoje. Ukořistěné oblečení jsem položila na postel a pomalu se začala svlékat. Když Harry vylezl z koupelny, tak jsem měla na sobě jen spodní prádlo, ale velkou vědu jsem z toho nedělala. Než stačil cokoliv namítnout nebo si mě pořádně prohlédnout, zaplula jsem do koupelny i se suchým oblečením.

Jen, co jsem se vrátila do pokoje v šortkách a volném tričku, tak jsem přistihla Harryho, jak si prohlíží nástěnku z fotografií, kterou jsem vytvořila spolu s Kate. Přešla jsem k němu a ručníkem si vysoušela vlasy.
"Vypadáš spokojeně," konstatoval prostou skutečnost, která mi zas tak zřejmá nepřišla.
"Nebylo to tak pořád." Odpověděla jsem s pokrčením ramen. Když mi z vlasů nekapala voda, tak jsem pohlédla na Harryho.
"Pojď sem, vysuším ti vlasy nebo budu mít všude mokro." Usmála jsem se na něj, stoupla si ke stolu, na němž seděl, a ručník mu hodila na hlavu. Bez jakýchkoliv námitek seděl a nechával se opečovávat.
"Myslím, že dobrý," stáhla jsem mu ručník z hlavy a pravou rukou mu upravila rozházené vlasy, které se všelijak kroutily. Chytil mou ruku a zastavil ji uprostřed pohybu. Pohlédla jsem mu do očí, jež mě pozorně sledovaly, a cítila stoupající napětí mezi námi. Nechal mi ruku bezvládně dopadnout podél těla a za bok si mě přitáhl blíže k sobě. Očima těkal mezi rty a očima a potichu se ptal o jakési povolení. Pravou ruku přesunul na tvář a přiblížil naše obličeje na vražednou vzdálenost. Jeden druhému jsme hleděli do očí, zatímco jsme se téměř dotýkali špičkami nosů.
"Tak už to udělej," zavrčela jsem skrze zuby a setkala se s pobaveným uchechtnutím předtím, než rty přiložil na mé. Všechno kolem se v okamžiku zastavilo. Jeho dotyk měl na mě neočekávaný efekt. Pustila jsem ručník, který jsem dosud držela pevně v rukách a přitáhla si jej blíže k sobě, abych mohla prohloubit polibek, do kterého se nepatrně usmál. Už několikrát jsem se s Harrym líbala, ale nikdy ne takhle. Nikdy jsem si totiž nedovolila pořádně ukázat, co k němu cítím. Nenechala jsem vyplout na povrch spalující touhu a stěží ovladatelný chtíč.


Nakonec jsem to byla já, kdo přerušil naše spojení, protože jsem se potřebovala nadechnout. Opřela jsem čelo o jeho a těžce vydýchávala nynější zážitek, který opět celý můj život obrátil na ruby.
"Miluji tě," hlesla jsem téměř neslyšně.
"A já miluji tebe." Zlehka mě pohladil po tváři a putoval dál přes ucho, po krku až ke klíční kosti, odkud putoval směrem k levé paži. Užívala jsem si jemný dotyk, než jsem zaslechla rozzlobený křik.
"Leno! Co je to tu za bordel?" dolehl k nám křik mamky a než jsem se stihla jakkoliv pohnout, tak se rozrazily dveře a v nich stála hnědovlasá žena ve středních letech s naštvaným výrazem, který po chvilce přešel do překvapeného.
"Co se to tu děje? A proč je všude voda?" pohledem těkala mezi mnou a Harrym a naší důvěrnou blízkostí.
"Trochu jsme zmokli, ale hned to uklidíme." Usmála jsem se a odstoupila od Harryho. Poodešla jsem ke dveřím, abych ji mohla lépe vystrnadit.
"A teď už běž. Vysvětlím ti to později." Naznačila jsem jí rukou, ať zas pokračuje do obýváku a hned jak se mi naskytla příležitost, tak jsem za ní zavřela dveře. Hluboce jsem vydechla a podívala se na Harryho, který zářil jako sluníčko. Došla jsem k němu a chytila ho za ruku.
"Máme práci, maestro." Usmála jsem se a donutila jej se zvednout. "Musíme uklízet."
"Víš, že uklízení nesnáším. Zkazím si tím reputaci." Nakrčil mírně obočí a snažil se potlačit úsměv.
"Řekla bych, že je na čase porušit tradici." Odpověděla jsem s úsměvem a vyvedla jej z pokoje.
"Možná," zahuhlal si pro sebe, ale i tak jsem jeho poznámku zaslechla. Jenže pro tentokrát jsem se ji rozhodla nechat bez komentáře, přeci jen to vypadá, že tohle není poslední možnost se k jeho poznámkám škádlivě vyjádřit.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lens. Lens. | 11. března 2014 v 22:19 | Reagovat

awwwww.
awwwwwwwww.
Miluju tuhle povídku!
Prostě ahvchfjvbhgf!
Epilog by nebyl? i want more sweet moments! C'mon! pretty please!
ale stejně mi pořád vrtá hlavou, nebo jsem to nepochopila, co jsem jim tak hrozného udělala. o.O
I know. Někdy mám to vedení trochu delší, no. :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama