Light in the darkness - 6.díl

23. března 2014 v 19:11 | Rachel. |  Light in the darkness

kritika vítána :) :)




"Takže co s ním uděláme teď?" promluvil po dlouhém koukání na opilého muže ležícího v kuchyni Liam.
"Čekal jsem, že to mi povíš ty. Co po tobě chtěl?" Opřel se Harry o linku a čekal nějaké vysvětlení. Něco se dělo a on potřeboval vědět co.
"Netuším a myslím, že ani on neví. Je zpitý pod obraz. Pochybuji, že tuší, co mlel." Pokrčil rameny Liam a popošel si pro sklenku s vodou.
"Jasně a tys ho nemohl zvládnout kvůli čemu?"
"To není o tom, že bych ho nezvládl. Chtěl jsem přesně vědět, co po mě chce. Takže jsme v baru popíjeli, pak jsme zašli sem a tady se to krapet zvrtlo. Pořád mlel něco o nějakých papírech a o tom, že je určitě mám já." Zakroutil nechápavě hlavou a zadíval se do prázdna ve snaze si vzpomenout na nějaké další detaily.
"Na nic dalšího si nevzpomínáš?" nakrčil v přemýšlení Harry obočí a zadíval se do mužovi lehce potlouklé tváře.
"Ne. Moc mi toho neřekl." Zakroutil hlavou Liam a nasál několik doušků vody.

"A proč ses neukázal na poradě? Kde jsi byl celý den?"
"Zařizoval jsem si pár věcí." Vyhnul se odpovědi Liam, čímž Harryho nepotěšil. Ten k němu několika rychlými kroky přistoupil, rukama uchopil jeho oblečení a přitáhl si ho blíže k rozzuřenému obličej.
"Jo? Nestavil ses zase jen tak náhodou za tou kurvičkou? Varuji tě, Liame."
"Neříkej jí tak." Zasyčel v obranné reakci skrze pevně stisknuté zuby Liam a donutil Harryho se hystericky zasmát.
"Vážně? Kolikrát sebou ještě necháš vyjebat? Už minule jsi kvůli ní měl problémy a já tě z nich musel dostávat, takže jestli zjistím, že jsi mě neposlechl, tak mi věř, že postrádat jednoho člověka pro mě nebude problém." Zavrčel na něj rozzuřeně Styles a hleděl mu zpříma a neohroženě do očí.
"Neboj. Měl jsem pár schůzek s potenciálními investory. Lidé si začínají vybírat strany, na které se přidají. Nechci podcenit situaci." Odpověděl s klidem Liam a Harry jej konečně pustil.
"A jak to dopadlo?"
"Bídně, jeden z nich měl schůzku předtím a řekněme, že mluvil s někým velmi přesvědčivým a ten druhý je dostatečně nedůvěřivý na to, aby si nechal zbytečné množství času na rozmyšlenou." Podrbal se na zátylku a frustrovaně si povzdechl.
"Nepřestávej to zkoušet dál. Potřebujeme je."
"Dobře."
"Ale příště mi řekneš, co máš v plánu. Nebudu tě zase někde nahánět. Mám dost starostí ohledně věcí týkajících Sidney." Pročísl si rukou poházené vlasy Harry a popošel k chlapovi, který klidně oddechoval. Evidentně upadl do hlubokého spánku.

"Už víš něco konkrétního?" zeptal se zvědavě Liam a přesunul veškerou pozornost právě k Harrymu.
"Vím toho dost na to, abych si vytvořil dost jasný obrázek."
"Co víš?"
"Proč má Sidney jiný příjmení než ty?" Vyhnul se Harry otázce. Rozhodl se, že bude mnohem jednoduší přejít spíše do útoku. Měl v plánu si s Liamem v klidu sednout a zeptat se ho na několik rodinných věcí, ale situace s opilcem na podlaze si žádala lehce zoufalé činy.
"Je adoptovaná, její rodina umřela při autonehodě a naši jí nechali její příjmení. Nikdy jsem se jich nestihl zeptat proč, ale je to nejspíš kvůli nějaké blbosti." Pokrčil rameny Liam.
"A pamatuješ si, kdy k vám přišla?"
"No, upřímně moc ne. Vím jen, že si jednou hrála nějaká holka s mými hračkami, když jsem se ráno probudil a mamka mi řekla, že je to moje nová sestřička. Proč se ptáš na takové otázky?" přeměřil si podezřívavě Harryho.

"Vezmi ho za ruce, dotáhneme ho ke mně do auta a odvezeme domů." Zavelel Harry a zase o několik minut oddálil nevyhnutelné. V hlavě převaloval jednu myšlenku vedle druhé a zvažoval, jak Liama na otřesnou skutečnost připravit. Upřímně netušil, jak mu to má sdělit, aby nezačal vychylovat. Chtěl všechno udržet v prozatím klidné míře.
"Můžeš mi konečně odpovědět, co je to za divné otázky?" Pronesl Liam nevrle, když se uvelebil na sedadle spolujezdce.
"Jen mě zajímá, jestli víš něco o jejích biologických rodičích."
"Ne to nevím. Dokonce neznám ani jejich jména." Zakroutil hlavou a se zamračeným pohledem se podíval na silnici.
"A Sidney? Kolik toho o své rodině ví?"
"Pokud vím, tak o nic víc než já."
"A to po nich nikdy nepátrala."
"Pátrala, ale těžko se pátrá, když neznáš ani jejich jména, která si naši vzali naneštěstí do hrobu. A řekneš mi už kurva, proč tě to najednou tak moc zajímá?" Vykřikl vztekle Liam, až se jejich opilý pasažér na zadním sedadle nespokojeně zavrtěl.

"Pátral jsem, jestli náhodou někdo neví o incidentu před čtyřmi lety a jeden z mých lidí narazil na někoho, kdo si uchovával staré záznamy jistých osob. No, prostě zkráceně. Do ruky se mi dostala složka, která se týkala jejího života. Někdo si o ní pěkně dlouho vedl záznamy. Nevím jak, nevím, kdo a nevím, kolik kopií měl, ale všechny údaje uvnitř jsou dost znepokojivé." Začal opatrně Harry a zkontroloval ve zpětném zrcátku, jestli jejich nevítaný pasažér opravdu hluboce spí.
"A co to znamená? Co je uvnitř?" pootočil se Liam a hlavou se mu rozběhl hotový zmatek.
"No, prakticky všechno. Její lékařské záznamy, studium, odjezd do Ameriky, biologičtí rodiče a dokonce i ti adoptivní."
"To mi jako chceš říct, že jí roky někdo sledoval. Nebo nás?"
"Vypadá to tak. O toho chlapa s tou složkou jsme se postarali a dokonce nám tvrdil, že žádnou kopii nemá, ale nikdy nevíš, co všechno z toho se dostalo ven." Harry pootočil volantem a zahnul do ulice, kde konečně mohl zastavit, aby vyložil nečekanou zátěž.
"Že by nějaké soukromé očko?! Ale kdo by si ho pak najímal?"
"To je otázka, na kterou bych mile rád znal odpověď."
"A co přesně nás na obsahu složky znepokojuje nejvíc?" vyptával se nechápavě Liam. Pořád si nedokázal představit, co tak hrozného by složka mohla obsahovat. Sidney byla příkladné děvče. Chytrá, pracovitá, milá a přátelská. Nikdo s ní neměl problém. Lidé, co ji znali, ji milovali.
"Její biologičtí rodiče. Nebo alespoň jeden z nich." Řekl po menší pauze Harry a vystoupil z auta. Chtěl se opilého muže zbavit co nejdřív, aby mohl v klidu s Liamem probrat, co je potřeba.

S pomocí klíčů z opilcovy bundy se dostali do bytu, kde jej položili na gauč a následně se rozhodli vrátit do auta. Harry si to však v předsíňce rozmyslel a vrátil se do obývacího pokoje k pracovnímu stolu, kterého si na poslední chvíli všiml.
"Hej! Co to děláš?" Hejknul na něj polohlasně Liam a následoval ho.
"Snažím se zjistit, co po tobě chtěl." Odpověděl s jakousi samozřejmostí a zběsile prohrabával všelijaké poznámky, které nedávaly pražádný smysl.
"To si jako vážně myslíš, že je tak blbej, aby měl důležité věci jen tak pohozené na stole?" Namítl nedůvěřivě Liam a přejel pohledem spáče. Na první pohled nevypadal zrovna jako nejchytřejší chlap pod sluncem, ale každý, kdo skrýval v tomto městě nějaká tajemství, si je uměl i dostatečně chránit. Alespoň obvykle tomu tak bylo. Nikdo však není dokonalý.
"Já bych řekl, že je." Zamumlal po několika minutách mlčení Harry. Našel totiž fotku z letiště, na níž stála Sidney v objetí s neznámým mužem. Harry otočil fotografii a prohlédl si popisek na zadní straně, kde stálo datum pořízení fotografie a adresa, kterou nepoznával. Rychle vytáhl telefon a zadní stranu si vyfotil.

"Stylesi! Co to kurva děláš?" zasyčel Liam, když celou místnost osvítil blesk. Harry už se chystal zabručet nějakou nepříjemnou poznámku nazpátek, ale chlap na pohovce se otočil a zřítil se na koberec vedle pohovky. Nesouhlasně zamručel, převalil se na záda a pokračoval dál ve spánku. Harry s Liamem stáli jako sochy a čekali, jestli se majitel bytu probudí a chytí je při slídění nebo mají pro dnešní večer trochu štěstí. Když se oba přesvědčili, že žádné další komplikace nenastali, pomalu se odebrali k východu a nadobro opustili byt.
"Co sis do prdele myslel?" Vyštěkl nepříjemně Liam, když za sebou zavřeli dveře od auta. Harry jej zpražil nepříjemným pohledem, aby mu ukázal, že je blízko k překročení hranice a nahodil motor. Dupnul na plyn, až auto nepříjemně zařvalo a uvedl je do pohybu.

Značnou část cesty jeli v absolutní tichosti. Harry přemítal, co asi ta nejasná adresa může znamenat, zatímco Liam se snažil urovnat v hlavě zmatek a k tomu všemu čekal, až se Harry uklidní. Moc dobře si uvědomoval, že dneska na něj několikrát neuváženě vyletěl, což Harry jen málokdy toleroval. Dnes měl buď nepřirozeně dobrou náladu, anebo jej příliš zaměstnávaly vlastní myšlenky. Liam si Harryho prohlédl z profilu a přiklonil se k druhé možnosti, která se zdála alespoň trochu providitelná.
"Takže ty znáš otce Sidney?" promluvil konečně Liam hledíc upřeně na silnici před sebou.
"Všichni ho známe. Jen jsme nevěděli, že je to on. Řekl bych, že jen málo lidí to ví. Alespoň podle toho, jaký poprask by to vyvolalo." Ozval se ochraptěle Harry a sundal nohu z plynu. Doteď hnal městem téměř dvakrát větší rychlostí, než je oficiálně povoleno, aby se uklidnil.

"Kdo to je?" Liam polknul a uvědomil si, jak moc mu vyschlo v hrdle. Nechtěl vědět, kdo je její otec, protože tušil problémy. Každé tajemství v tomto městě znamenalo problémy, když vyšlo na povrch. Tudíž se nikdo moc nesnažil je odhalovat, pokud nehodlal získat moc.
"Thomas Holloway," pronesl Harry s ledovým klidem a zapříčinil Liamovi chvilkový šok. Ten se zasekl uprostřed pohybu a nechápavě hleděl skrze okno nevnímaje okolí. Nedokázal dát dohromady smysluplnou větu. Nechtěl tomu uvěřit a ani nemohl.
"To není možné."
"Taky mi chvilku trvalo, než jsem byl schopný tomu uvěřit, ale podle všech údajů, které jsem nashromáždil je to na devadesát procent pravda." Snažil se jej uklidnit Harry.
"To ale není sto procent." Namítl Liam ve snaze potlačit zděšující skutečnost.
"Nemá smysl si cokoliv nalhávat. Ať chceš nebo ne, Sidney zabila vlastního bratra." Řekl jasně Harry, aby ukázal, že nemá smysl se bránit pravdě. Liam mlčel. Nevěděl, co na to říct. Zkoušel se vyrovnat sám se sebou a nekontrolovanými myšlenkami zahrnující fakt, že Sidney je dcera Thomase Hollowaye. Muže, který si město před desítkami let podmanil. Muže, kterého před čtyřmi lety zbavili moci díky tomu, že si vybudoval až obdivuhodné množství nepřátel. Všechno, co věděl o něm a o Joshovi, nikdy nenasvědčovalo tomu, že by s nimi Sidney mohla být pokrevně příbuzná. Zoufale zatřásl hlavou ve snaze pročistit si hlavu.

"Tohle se Sidney nesmí dozvědět. Nikdy." Řekl nakonec Liam tvrdě, když Harry zastavil u domu.
"Podle mě by to měla vědět." Namítl Harry a pohlédl na spolujezdce, kterému se vytratila barva z obličeje.
"Mě nezajímá, co si myslíš. Prostě se to nedozví." Vybuchl Liam jako časovaná bomba.
"Neopovažuj se jí to vyblejt. To bych se pak náhodou mohl dozvědět, jak ti zavařit." Propálil Harryho neohroženým pohledem plným nenávisti.
"Ty mě vydíráš?" žasl Harry a snažil se udržet stoupající hladinu vzteku na uzdě. Vůbec se mu nelíbilo, jak s ním Liam jednal, ale snažil se to pochopit.
"Ber to, jak chceš. Třeba jako varování." Promluvil s notnou dávkou arogance Liam, vystoupil z auta a zabouchl za sebou dveře. Harry jen nechápavě sledoval, jak kráčí k vchodovým dveřím, dokud za nimi nezmizela celá jeho postava.

"Zapomeň," podíval se Harry naposledy na velký bílý dům a rozjel se směrem k vlastnímu domovu. Pevně svíral volant a snažil se držet na uzdě. Měl sto chutí otočit auto a Liama za jeho poznámky pořádně praštit, protože to právě on jej neustále dostával z průšvihů a dal jeho životu nějaký směr. Učinil ho blízkým důvěrníkem, kterému věřil alespoň natolik, že jej nechal vyřizovat obchody s vysokou prioritou. Uvnitř něj to doslova vřelo. Nesnášel, když se k němu někdo choval takhle povýšeně obzvláště potom, co se všichni ocitli v dost ošemetné situaci. Ze všech stran se ozývaly zvěsti o hrozbách, které nesměly brát na lehkou váhu. Prudce zaparkoval v podzemní garáži a výtahem vyjel do apartmánu na samém vrcholu jednoho z mrakodrapů posetých po celém městě. Potom, co vešel do rozlehlého bytu, pomalu odházel věci na svá místa a došel do menší posilovny, kterou si zde zařídil. Svlékl se do půli těla a nasadil si rukavice. Stoupl si před boxovací pytel, který bezradně visel v zadní části místnosti a zhluboka se nadechl předtím, než do něj začal vytrvale bušit snažící se ze sebe dostat vztek, frustraci a špatnou náladu. Právě toto byl jeden ze způsobů jak všechno zvládat a nezbláznit se.

Jakmile docvičil, otřel si pot z obličeje ručníkem, přehodil si jej přes krk a vydal se do kuchyně. Z lednice vyndal krabici džusu, který si nalil do skleničky a přešel ke stolu, na kterém měl rozestavěné šachové figurky na černobílé kostkované podložce. Některé z figurek nesly lepící papírky s nápisy jmen a stály v prostředku celého pole, na první pohled, ledabyle uspořádané, zatímco ostatní stály na krajích a ohraničovaly daný prostor. Harry šachy používal k přemýšlení. Otec jej naučil tento přístup. Už jako malý s ním Harry hrával v kanceláři a když jej otec pomalu začal zasvěcovat, pochopil, k čemu šachy ve svém malém impériu doopravdy používal. Skrze ně simuloval aktuální situace a snažil se vymyslet potřebnou strategii. Stejně jako teď Harry. Očima zabloudil k bílé královně, která nesla jméno Sidney. Chvilku ji pozoroval upřeným pohledem a pak se rozmáchl a všechny figurky se rozletěly po kuchyni. Poprvé za celou dobu se cítil bezradný a ztracený. Nerozuměl ničemu z toho, co se kolem něj dělo a vůbec nechápal, proč se to dělo. Všechno měl pod kontrolou, dokud se blonďatá dívka nevrátila do města z pouhého rozmaru vidět nevlastního bratra. Měl sto chutí ji poslat zpět, ale něco mu říkalo, že by si stejně nepomohl. Hlas někde uvnitř mu našeptával, že by se stejně dřív nebo později vrátila a došlo by k nevyhnutelnému. Cítil to. Blížila se válka. Válka o moc nad městem, které příliš dlouho bylo rozděleno na mezi sebou vzájemně bojující frakce.

Harry si povzdechl a rukou si prohrábl neposedné vlasy. Věděl, že jej v tuto nekřesťanskou hodinu nic nenapadne, tudíž se vyhnul rozházeným figurkám a předtím, než zalezl do postele, se ještě stavil v koupelně.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sidney Sidney | Web | 24. března 2014 v 2:17 | Reagovat

Yes, this is what I'm talking about!
Já věděla, že se brzo něco dozvim. Hej bro, dokonalej díl - já mám ráda takový ty kapitoly, který mi rozkryjou něco, co jsem v těch minulejch nechápala, a proto je tahle zatim asi moje nejoblíbenější (neříkala jsem to nedávno?).
Začíná mi to všechno secvakávat a dávat smysl, božemůj a kurevsky se mi to líbí! Promiň moje vyjadřování, ale jelikož jsem si to prostě ještě dneska musela přečíst, musela jsem to taky patřičně okomentovat, ještě za čerstva. Budu ti klidně donekonečna říkat, jak je to boží, hlavně, že to budeš vědět, ptž. achjo. Fakt to miluju. A ten Harry tady - dominantní samec, kterej musí mít všechno pod kontrolou, žeru ho!
Fakt se těšim, jak to bude pokračovat, hrozně se těšim na další díl:)
Love ya so much,
Sid.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama