Light in the darkness - 5.díl

20. března 2014 v 12:11 | Rachel. |  Light in the darkness



Pravou rukou si vlasy přehodila přes jedno rameno a napila se z hrnku kávy, který si připravila k snídani. Doufala, že ji alespoň trochu postaví na nohy po další noční můře. Byla unavená, ale bála se, že když znovu usne, tak uvidí další vraždu a dneska už by větší dávku neunesla. Levou rukou si podepřela hlavu a obkreslovala okraj hrnku, zatímco přemýšlela, kam zase šel Liam. Hodiny hlásily osm hodin ráno a i tak v kuchyni ležel lísteček se vzkazem, že se uvidí až večer. Zničeně se povzdechla, linkovaný kus papíru zmačkala a hodila jej do koše. Tušila, že tu dneska ráno nebude sedět s připravenou snídaní a vysvětlením, ale čekala, že by se třeba mohl uvolnit z práce nebo kam to vlastně chodil a věnovat pár minut času sestře. Mýlila se. Zábavu si musela najít sama.

Rozhodla se napsat Niallovi, ale ani ten se několik hodin neozval a tak se rozhodla vyrazit do města. Možná nakoupit nějaké oblečení a pak taky zaplatit pokutu, kterou včera díky vlastní nepozornosti dostala. Procházela se ulicemi a užívala si ruchu panujícího kolem. Nikdo se o ni nezajímal, tak jako v Northamptonu. Procházela se známými místy a připomínala si, jak se za čtyři roky změnily. Připomínala si vzpomínky pojící se s danými podniky a po většinu času měla na tváři úsměv. Přišlo ji, jakoby nikdy neodešla. Až příliš jednoduše za sebou nechala poslední čtyři roky života. Nemohla popřít, že si občas na Northampton nevzpomněla, ale ve většině případů měla spoustu starostí s Liamem, vysokou a snažila se všechno přeci jen rychle vyřešit. A upadnutí do depresí nikdy nebyl její styl. Pokaždé se snažila všechno přestát, být silná, zvládnout to, jak nejlépe dokázala, ale k dokonalosti měla daleko.

"Sidney? Jsi to ty?" Zavolal na ni někdo na ulici a tak se zastavila ve snaze najít zdroj volání.
"Tady," ozval se vedle ní hlas plný radosti.
"Wau, Sidney Ackerman, jak dlouho, že jsem tě neviděl?" prohlédl si ji beze studu a vzal ji na chvilku slova. Zmateně si ho prohlížela, než jí konečně došlo, kdo ji vlastně oslovil.
"Steve? Steve Pettersen?" zeptala se nevěřícně.
"Jo, jasně. To jsem já." Pokýval nadšeně a ruce odtáhl od těla. Byl potěšen, že jej poznala. "Jak se máš?"
"Dobře," usmála se a snažila se zahnat svědomí, které jí našeptávalo, že lže. "A ty?"
"Skvěle. Pomáhám teďka tátovi ve firmě, takže to vypadá, že mám zajištěnou budoucnost a k tomu ještě chodím na vysokou, abych si k tomu udělal nějaký papír." Mávl teatrálně rukou a zasmál se vlastnímu štěstí, zatímco Sidney pomalu ale jistě, při vzpomínce na to, kým býval Steve před čtyřmi lety, začal být tento rozhovor nepříjemný. Její úsměv se stal jen křečovitým úšklebkem na znamení zdvořilosti. Až příliš rychle si vzpomněla na bývalého spolužáka, který svou dotěrností vyhrával místní žebříčky.
"A ty si na vysoké předpokládám." Pokračoval dál ve žvatlání. Pochopila, že má v plánu s ní udržet konverzaci tak dlouho, jak jen to bude možné.
"No, vlastně nejsem. Vrátila jsem se před pár dny z Ameriky, takže se teďka válím a užívám si volna." Pokrčila rameny a udělala krok vzad, aby nenápadně naznačila, že pospíchá, i když neměla kam.
"Fakt? To jsi tam byla celou dobu? Jaký to tam bylo? Povídej, přeháněj." Naléhal na ni stále víc a zářil nadšením.
"Jo bylo tam skvěle," pokusila se o rozpačitý úsměv a pomalu se začala připravovat na útěk. "Víš, Steve, já už budu muset jít. Mám s někým schůzku a nerada bych přišla pozdě."
"Tak to je fakt škoda. Nebudu tě zdržovat, ale třeba bys mi mohla dát svůj telefon, abychom se mohli spojit a až budeš mít chvilku, tak pokecáme." Pokusil se ještě naposledy udržet dívku, ke které na střední vzhlížel, na udičce. Sidney se nepříjemně ošila a dost nerada přikývla. Nadiktovala mu vlastní telefonní číslo, i když se celou dobu nedokázala zbavit nutkání nějakou tu číslici změnit. Nechtěla však být nezdvořilá.
"Skvělé díky, měj se krásně." Obdařil ji zářivým úsměvem, když se dala pomalu na odchod s polohlasným ahoj. Když neplánovaně zabočila za roh, aby se zbavila pohledu, kterým jí propaloval záda, tak se opřela o zeď a zhluboka se nadechla. Mohlo jí napadnout, že se jí ve městě podaří potkat známé ze střední, ale malá část jí samotné doufala v opak. Po několika minutách, kdy kolem ní prošlo několik desítek lidí, aniž by jí věnovali zvláštní pozornost, se odpíchla od zdi a vydala se ke kavárně, kde měla v plánu obalit si nervy pořádnou dávkou cukrů.

***

"Zasedačka je připravená. Většina už dorazila." Oznámila Harrymu formálně Kess, když vstoupila do kanceláře.
"Kdo chybí?" zeptal se informativně a dál hleděl z okna. Pořád v hlavě přemítal, jestli se rozhoduje správně a neměl by se spíše chopit mnohem radikálnějšího řešení.
"Jenom Liam." Odpověděla poté, co si zkontrolovala docházku, kterou jí před několika minutami předala recepční.
"Jde pozdě." Zamumlal Harry sám pro sebe a promnul si bradu, tak jak to kdysi dělával jeho otec, když intenzivně přemýšlel. "Už jsi mu volala?"
"Ano, ale nebere telefon."
"Co měl dneska na programu?" otočil se konečně ke Kess čelem a probodával ji přímým pohledem, zatímco prohledávala vlastní poznámky, aby potvrdila místo, které jí vyvstalo na mysl. Od rána byla roztěkaná, věci jí samovolně padaly z rukou a nervozita z ní přímo sršela, i když se to snažila zamaskovat. Přála si, aby předešlý večer nebyla tolik zvědavá a Harryho se tolik nevyptávala. To by potom mohla s falešným klidem spát.
"S Louisem měl připravovat to nové skladiště na Medel street, pak už nic."
"A Tomlinson už tady je?" vyklouzla mu otázka i přesto, že odpověď znal.
"Ano," přikývla a desky si přitiskla blíže k hrudi.
"Dobře. Pokus se ho sehnat, a pokud se ti to nepodaří, tak to vyřeším potom osobně." Pronesl s klidem a vydal se do zasedačky, kde seděli všichni jeho podřízení spolu s důležitými lidmi, které potřeboval jako vlastní spojence.

Po cestě nahodil masku nepřístupnosti a zdánlivé krutosti, kterou měl vyvolat strach a respekt. Sebevědomě vkročil do místnosti plné mužů a postavil se do čela podélného stolu, okolo kterého seděli ti nejdůležitější. Ostatní stáli kolem s rukama složenýma na prsou a pozorně sledovali Harryho, aby jim nic neuniklo. Mnozí z nich byli starší jak Harry a i tak jej respektovali jako vůdce. Někteří z nich jej po smrti Jacka Stylese přijali samovolně, jiní byli přesvědčeni až časem. Harry Styles se totiž ověřil jako velmi schopný muž, který ví, co chce a dokáže vlastní ideály z větší části naplnit.
"Všichni víte, že si moc nepotrpím na papírování a opravdu nemám čas procházet hlášení, takže ten, kdo má něco důležitého, ať to vyklopí." Řekl zvučným hlasem a rozhlédl se po všech v místnosti.
"Všechno probíhá normálně a bez problémů." Promluvil muž po Harryho pravici, když odtrhl oči od tabletu, ve kterém právě očima prolétnul veškeré zprávy.
"To je dobrá zpráva." Přikývl kudrnáč a opřel se o stůl. "Nějaké jiné komplikace?" Místností se rozneslo ticho, které mohlo znamenat jen dvě věci. Buď se nic neděje, anebo se něco děje a jeho lidé o tom nic neví. Harry nevěděl, jestli jej to má znepokojovat nebo uklidňovat.

"Po městě znovu panují fámy, že Holloway senior žije. Několik jeho mužů bylo spatřeno, jak vchází do Collinsova skladiště u severního výjezdu z města." Odkašlal si jeden z mužů, který stál na konci místnosti. Stylesovi zorničky se rozšířily.
"Dobře, nechci tu možnost, že by ten zatracenej hajzl mohl být živý, podcenit. Joe, dávám ti na starost zjistit víc. Je možné, že tam probíhá obchod, o kterém nevíme. A já chci vědět o všem." Zpříma se podíval na svého podřízeného, který souhlasně přikývl. Zhluboka se nadechl, sklopil na několik okamžiků hlavu a pak opět svou pozornost přesunul k ostatním.

"Pokud teda nemáte nic dalšího, tak bych měl něco já." Začal a víc jak polovina lidí se zavrtěla na svých místech.
"Včera jsme našli Vincenta u něj doma s prostřelenou hlavou. Ostatní z jeho týmu už pátrají po tom, kdo to udělal, ale jedno je jisté. Čekají nás perné časy. Chci, aby každý z vás dal vědět svým mužům, že vyhlašuji pohotovost. Všímejte si všeho, co se vám nebude zdát a hlaste to. Je možné, že tohle nebyl první útok na jednoho z nás. Hlídejte si záda a ostatním doporučte to samé. Od zítřka chci, abyste dvakrát pečlivěji kontrolovali každou loď, kamion nebo dodávku, která vám půjde přes ruku. Pokud někdo něco posere, tak si to odskáče. Masuka se vrátil zpět do města a přijel s ním jeden z nejmocnějších mužů Saudské Arábie. Chci vědět o každém jeho podezřelém pohybu. Evidentně se vrátil dělat problémy. Další upřesňující úkoly si vyzvedne každá skupina při odchodu na recepci. Nějaké dotazy?" přejel očima všechny přítomné, aby se ujistil, že je vše jasné.
"Pak můžete jít." Mávl ke dveřím a poodešel k oknu, zatímco čekal, až se zasedačka vyprázdní.

Když hlahol hovoru, šoupajících židlí a kroků ustali, tak se otočil na poslední dva opozdilce, kteří setrvali na svých místech dle domluvy.
"Ještě k vám dvěma. Michaeli, potřebuji, abys pro mě někoho sledoval. Chci vědět o každém kroku a o všem, co se kolem děje. Každý den se sejdeme a předáš mi osobně hlášení." Promluvil k mladšímu z nich a přistrčil před něj složku s několika čistě bílými stránkami spolu s fotografií a adresou sledované osoby.
"A kdy začínám?" promluvil blonďatý muž s hnědýma očima a jemnými rysy v obličeji.
"Hned."
"Dobře," přikývl Michael a vzal si do rukou složku, kterou se rozhodl otevřít až v autě. Nehodlal porušit pravidla i přesto, že tato sledovačka vzbudila jeho upřímný zájem. Nestávalo se často, že by se hlášení předávala přímo šéfovi.
"Teď můžeš jít, zavolám ti." Domluvil Harry a počkal, dokud nezůstal sám s Louisem, který si ho nevyzpytatelně prohlížel. Sedl si naproti němu a ruce si spojil pod bradou.

"Máš to tu pěkně ošéfovaný. Udělal jsi na mě dojem." Promluvil po několika minutách Louis s mírnou dávnou ironie v hlase.
"Nepotřebuji na tebe dělat dojem a vůbec ti tyhle tvoje kecy nežeru. Přišel jsi za mnou, protože chceš, abych ti věřil. Je jen na tobě, abys mě přesvědčil." Odsekl chladně Styles a udržoval křečovitý postoj těla. Snažil se přečíst něco v Louisově tváři, ale tomu hrál na rtech jen posměšný úsměv, který měl pokaždé, až tím Harryho doháněl mnohdy k šílenství. Louis sáhl do vnitřní kapsy u kožené bundy, kterou měl celou dobu na sobě a hodil na stůl několik fotek. Harry je vzal do ruky a pozorně si je prohlédl.
"Doufám, že ses zbavil těla." Řekl Harry, když si fotky pořádně prohlédl a uložil si je k sobě.
"Samozřejmě." Odpověděl Louis a pomalu si začal házet s malinkým míčkem, který žmoulal doposud v ruce.
"Co z našeho spojenectví budeš mít?" zeptal se ho podezřívavě Harry a opřel se pohodlně do židle tak, jak jen to šlo.
"Pomstu. Vzali mi toho víc, než si dokážeš představit." Pohlédl mu do očí, které potemněly nad hrůznou vzpomínkou. Louisovy rysy ztvrdly a jeho neustálá ironická nálada jako mávnutím kouzelného proutku zmizela. Konečně ukázal tvář, díky které mu Harry dokázal alespoň částečně důvěřovat. Přeci jenom četl složku, kterou pro něj připravila Kess se všemi informacemi z jeho minulosti. Nikdy tam nebylo nic konkrétního, co by mohl použít, ale teď, když věděl, kde má pátrat, se mohl pojistit.
"Už půjdu. Přinesu ti další důkazy, že mi můžeš věřit, ale předtím tě musím varovat. Dej si pozor na to, komu sděluješ podstatné informace." Řekl naposledy Louis a nechal Harryho o samotě. Ten jen dál seděl v zasedačce a zíral do prázdna. Pak se zvedl, došel si do kanceláře pro věci a odešel. Liam nebyl pořád nikde k sehnání a tak se rozhodl, že to s ním vyřídí osobně.

***

Sidney se zničeně doklopýtala domů. S nepřiměřeným třísknutím za sebou zabouchla dveře a zamířila do útrob domu. Byla unavená. Strávila venku mnohem víc času, než prvně předpokládala, ale počasí si nevybíralo. Když se chystala odejít z kavárny, tak se spustil liják a proto čekala, dokud neustane. K jejímu neštěstí neustal a tak musela před zavíračkou odejít i za cenu toho, že přijde domů promočená na kost. V domě byla tma a tak se ujistila, že je sama. Zoufale si povzdechla nad bratrovými toulkami a zamířila se převléct do pokoje. Celá se třásla zimou a tak, když na sebe navlékla vytahanou mikinu, sešla zpět dolů, aby si uvařila teplý čaj.

Rozsvítila a zaznamenala siluetu ve svém zorném poli, které nevěnovala dostatek pozornosti.
"Nechápu, proč tu sedíš po tmě, Liame." Broukla otráveně a zapnula rychlovarnou konvici plnou vody. Omámeně si prohlížela svítící kontrolku, když si uvědomila, že jí Liam nevrátil nevrlou poznámku. Pomalu se otočila a k vlastnímu zděšení zjistila, že za barem nesedí její bratr, nýbrž hnědovlasý kudrnáč, který jí skenoval nepříjemným pohledem.
"Co tu děláš? A jak ses sem kurva dostal?" vyjela na něj okamžitě. Nelíbilo se jí, že má v domě někoho jako je on. Chovala k němu jisté antipatie, které vznikly už při prvním okamžiku, kdy jej uviděla. Nedokázala zapomenout, že právě on na ni vytáhl zbraň v jejím vlastním domě a pořád na ni tak otravně zíral.
"Mám od domu klíče." Pozvedl ledabyle svazek klíčů, na kterém právě jeden z nich patřil k vchodovým dveřím domu.
"A proč teda tady sedíš po tmě v kuchyni a děsíš mě?" Založila si ruce na prsou a propalovala jej nabručeným pohledem. Vůbec jí nezajímalo, že by na ni mohl vytáhnout zbraň nebo něco podobného. Co tak pochopila, tak to měl být Liamův kamarád, ale za žádných okolností se jí nelíbilo jeho chování.
"Potřebuji mluvit s Liamem." Odpověděl jednoduše, vytáhl z kapsy telefon a začal do něj jednoduše něco ťukat. Sidney si nad jeho výřečností povzdechla, zalila si čaj a vydala se do obýváku, kde si pustila televizi. Její buňky racionálně nepobíraly cizího člověka v domě, takže přešla k ignoraci. Ano, byl to Liamův kámoš, ano, měl bouchačku, ale ona o něj neprojevovala sebemenší zájem. Tohle všechno šlo mimo ni. Pokud teda ovšem není její bratr zapleten do nějakých blbin. Zachumlala se do deky a zapnula si televizi. Přepnula na kanál s alespoň trochu slušným programem a uvelebila se. Po několika minutách ji však pomalu zmohla únava a tak propadla do lehkého spánku.

Probralo ji tříštění skla. Rozhlédla se po tmavém obývacím pokoji a rozsvítila nedalekou lampičku. V křesle seděl Harry se zavřenýma očima a hlavou položenou o opěrku a spal. Sidney hlavou proběhla myšlenka, jak dlouho tam asi tak je, když se z kuchyně ozvala další rána. Rychle se postavila na nohy a pomalými kroky si to směřovala k centru hluku. Natahovala uši, když k ní dolehly hlasy.
"Řekni mi, kam jsi to do prdele schoval!" zasyčel jeden, který nepoznávala. Zastavila se uprostřed pohybu, když se ozval druhý.
"Kolikrát ti mám vysvětlovat, že nevím, o čem to mluvíš." Tentokrát už poznala Liama. Sebrala veškeré odhodlání a opatrně se blížila ke kuchyni.
"Ty moc dobře víš, o čem mluvím." Zavrčel první a Sidney už se chystala vyjít zpoza rohu, když jí někdo přikryl rukou ústa a stáhl ji zpět. V afektu vykřikla, ale celý tento zvuk ztlumila velká mužská dlaň takticky umístěná přes její rty. Automaticky se začala zmítat, ale stisknutí paží kolem jejího těla jí znemožňovalo větší pohyb.

"Pšt, uklidni se." Ozval se chraplavý hlas u ucha a horký dech ji polechtal na lalůčku.
"Nedělej hlouposti a pozorně mě poslouchej." Šeptal, co nejtišeji mohl a snažil se rozumně vyhodnotit situaci. "Potřebuji, abys tu zůstala. A já opatrně zjistím, o co tam vlastně jde." Pomalu povolil sevření, sundal ji ruku z úst a pomalu ji posunul za sebe.
"Co chceš dělat?" trhla mu za paži a přinutila jej se k ní obrátit.
"Chci Liamovi pomoct." Odpověděl jasně a hleděl jí zpříma do očí.
"Sám," dodal, když si všiml odhodlání v jejích očích.
"Ale," namítla rychle, protože se jí zmocnil strach o Liama.
"Zůstaň tady. Prosím." Řekl tak moc naléhavě, až ji zastavil. Nejistě přikývla a opřela se o zeď, zatímco ho mlčky pozorovala. Pořád si v hlavě připomínala tón hlasu, kterým ji poprosil, aby jej poslechla. Nikdy by od něj nic obdobného nečekala. Celou dobu na ni působil jak nějaký bastard, který si myslí, že je středem vesmíru, ale takhle mluvili lidé, kterým na někom záleželo.

Splašeně zatřásla hlavou, aby vymítila myšlenky na rychlé odsouzení lidí dle prvního dojmu a soustředila se spíše na křik, který vycházel z kuchyně. Následovalo další rozbité nádobí a zvuky rvačky. Sidney sjela podél zdi až na zem a rukama si zakryla uši, aby unikla zvuku, který ji děsil. Pociťoval jisté deja vu a nedokázala to popsat. Její paměť si nechtěla vzpomenout a nechala ji utápět se v temnotě nevědomosti. Nebo spíše prázdnoty, kterou pociťovala po absenci potřebných vzpomínek. Najednou vše utichlo.

"Sidney?" promluvil potichu Liam a donutil ji pozvednout hlavu. Vlasy měl pocuchané a vypadal, že se právě popral s někým, kdo mu dal pěknou nakládačku.
"Jsi v pořádku?" zeptala se rychle a stoupla si, aby si ho mohla lépe prohlédnout.
"Jo, jsem v pohodě. Jen jsme se trochu nepohodli." Pokusil se o úsměv a zametení dané události pod koberec. Alespoň před ní.
"Nepohodli?" nakrčila podezřívavě obočí a všimla si Harryho, který se vynořil po Liamově boku. Ten na rozdíl od jejího bratra nevypadal nijak potlučeně. Spíš jakoby se ho nikdo ani nedotkl.
"Pojď, odvedu tě do postele," natáhl k Sidney Liam ruce a pokusil se ji odklidit z chodby. Její zrak však spočinul na jeho rukách, které pokrývala krev. Okamžitě od něj o krok ustoupila a zatvrzele kroutila hlavou, kterou jí proběhlo několik záblesků vzpomínek. Krvavé ruce myjící pod tekoucí vodou, mrtvý obličej Kelsie a rychlé snímky nesmyslné rvačky.

"Ne," zašeptala tiše a ustoupila ještě dál. Zvedla zoufalý pohled od jeho rukou k očím a měla je zalité slzami. Harry s Liamem ji překvapeně a hlavně ustaraně sledovali.
"Liame, ruce. Běž se umýt. Já se o ni postarám." Promluvil Harry a položil Liamovi ruku na rameno. Ten zmateně spustil ruce podél těla a odkráčel do kuchyně. Sidney povolila vyděšený postoj a podívala se na Harryho, který na ni hleděl s porozuměním, které nechápala. On jí neměl rozumět. Nikdo neměl.
"Jsi v pořádku?" vyptával se opatrně.
"Jo, jen. Nemám ráda krev." Zahuhlala tiše, otočila se a pomalu kráčela do schodů následovaná Harrym. Vešla do pokoje, posadila se na postel a hleděla na zem, než zvedla hlavu.
"Kdo to byl?"
"Liamův známý. Opíjeli se v baru a nějak se nepohodli." Vysvětlil a opřel se o futra.
"Takže je všechno v pohodě? Nevloupal se sem ani nic podobného?"
"Ne, nemusíš se bát. Přišli s Liamem spolu. Tenhle dům je bezpečný." Pousmál se, aby vymyšlené historce dodal na důvěryhodnosti. Sidney mírně přikývla, ale i tak věděla, že neusne.
"Nechám tě samotnou." Chopil se dveří a zavřel za sebou, aniž by čekal na jakoukoliv reakci. Zničeně si povzdechla a plácla sebou do postele. V hlavě měla hotový zmatek. Přišlo jí, jakoby měla každou chvíli explodovat a pokoj pokrýt mozkovou tkání. Rukama si přikryla obličej a snažila se myslet na něco pozitivního, což se záhy ukázalo jako špatný nápad. Po tvářích jí začaly kanout slzy. Vzpomněla si na Jesseho, s kterým de facto zpřetrhala veškeré kontakty kvůli bratrovi, kterého provází něco, čemu ještě nedokázala přijít na kloub. Kousek jí samotné ji nutil se v Liamových věcech nešťourat, ale tu druhou, a hlavně podstatnější část, ubíjel fakt, že jí spousta věcí uniká. Nenáviděla to, že před ní něco skrývá, že na ni nemá čas a hlavně, že mizí a pak jej večer načapá při nějaké rvačce. Nesnášela, že se po jejím domě potulovali cizí lidé, jakoby jim dům patřil a ona ve finále byla za cizince.


Nevědomost ji ubíjela. Rychle se zvedla z postele, nahmatala prázdný deník, který se rozhodla použít k rozřešení záhady kolem jejího bratra. Potřebovala vědět, co se tu děje. Vypsala se ze všech svých myšlenek kolem příjezdu, dnešního večera, kudrnáče beze jména a Liama. Snažila se nic neopomenout. Chápala, že později pro ni tento blok může mít mnohem větší hodnotu, než si kdy bude myslet. Poprvé za celý svůj život pociťovala dostatečně silné odhodlání k činu. Tentokrát věděla, že to zvládne. Mohla to brát jako takovou malou hru na detektiva. Teda alespoň v případě, že jí Liam na otázky neodpoví normální cestou, což nepředpokládala. Když dopsala, vlezla si zpátky na postel a promýšlela si, jakými otázkami Liama zahrne, až nakonec usnula.

pozn.: Díl věnovaný Ann., Perush, jane a Sidney za jejich milá slova u poslední kapitoly ;)
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Sidney Sidney | Web | 23. března 2014 v 14:46 | Reagovat

Aww! Miško, tohle je boží díl a já jsem fakt happy, že se to rozjíždí právě timhle směrem... Sice jsem z toho asi stejně zmatená jako Sidney (ta shoda jmen je skutečně na místě), ale mě to vůbec nevadí, já totiž vim, že to všechno pomalu a jistě objasníš. Fakt se mi to líbí! A fakt jakože brutální těšing na pokračování:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama