Light in the darkness - 4.díl

15. března 2014 v 18:50 | Rachel. |  Light in the darkness



"Polož to prosím v kuchyni na linku, děkuji." Nasměrovala Sidney Nialla do domu a zavřela volnou rukou dveře. Následně spolu s nákupem zamířila za ním. Odložila těžký papírový pytel na stůl a pomalu jej začala vybalovat. Všechny potraviny třídila podle toho, jestli je měla v plánu použít při vaření nebo ne.
"Budu muset jít." Podíval se na hodiny Niall a prolomil chvíli ticha.
"Už? Opravdu nechceš zůstat na večeři?" otočila se na něj překvapeně.
"Rád bych, ale musím někde být, takže dyžtak příště." Usmál se a pomalu couval k předsíni.
"Dobře," usmála se na něj a následovala jeho kroky. U dveří se s ním rozloučila a následně se vrátila k předchozí činnosti. Z kapsy vytáhla ještě telefon, na kterém zapnula náhodné přehrávání hudby, aby vyplnila ticho panující v domě a dala se do práce, aniž by věnovala jakoukoliv pozornost okolí.

"Tady to krásně voní." Ozval se za ní Liamův hlas až nadskočila.
"Bože! To ti neřekli, že strašit lidi je neslušné?!" Položila si pravou ruku na hruď a pravidelným dýcháním se snažila vrátit tepovou frekvenci do normálu.
"Vždyť jsem dostatečně hlasitě třísknul dveřmi." Omlouval se, zatímco zabrousil do ledničky.
"Aha," zamumlala rychle Sidney a dokončovala poslední přípravy. Pokud k sobě měla být upřímná, tak ji vaření natolik uchvátilo, že nevnímala, co se děje kolem.
"Dáš si večeři se mnou?" zavolala na Liama, který se někam neslyšně vypařil. Chodil jak duch a to ji svým způsobem znervózňovalo, možná i děsilo.
"Jasně," ozvala se z útrob domu odpověď. Sidney tedy připravila nádobí, nandala na něj večeři a vše donesla na stůl. Ještě obstarala příbory, skleničku s vodou a usadila se. Kriticky si prohlédla špagety, které se rozhodla uvařit a pustila se do jídla.

Během několika okamžiků se k ní připojil Liam a bez jediného slova se usadil naproti ní. Jedli mlčky. Ani jeden z nich nevěděl, jak začít konverzaci a tak předstírali, že jsou až nezvykle zaměstnaní jídlem. Napětí panující v místnosti se jen těžko dalo vyvrátit. Visela mezi nimi řada nezodpovězených otázek, které ani nebyly položeny a spousta slov, jež nebyla vyslovena. Liam si upřímně ani nedokázal představit, co by Sidney měl jako říct. Všechno se zdálo nadmíru komplikované, a dokud neměl dostatečné informace od Harryho, tak jen stěží mohl rozřešovat rodinné problémy.
"Jaký jsi měl dneska den?" promluvila nakonec Sidney, jakmile si dodala odvahy a zvedla k němu pohled, aby mohla analyzovat jeho chování.
"Jo, šlo to." Pokrčil rameny a dál se vrtal v jídle. Nějak se nechtěl zaobírat tím, že to celé stálo za velký hovno. Musel vstávat kvůli zásilce už ve čtyři ráno a celkový průběh dne mu nevycházel, tak jak doufal. Lidé kolem byli nevrlí a měli chuť se neskutečně moc hádat, což on s nimi nesdílel. Zatnul zuby, když si vzpomněl na Collinsova poskoka, s kterým by se byl býval popral, kdyby nešlo o důležitou zásilku a neměl u Harryho vroubek. Ukázal by mu, zač je toho loket a balíček by dopravil sám. Harry ho však varoval, že má jít všechno hladce, tudíž mu nezbylo, než všechny urážky se sklopenou hlavou strpět.
"Skvělé," zašeptala Sidney a zabalila jakýkoliv další pokus o konverzaci, tudíž se opět ponořili do mrtvolného ticha.

"Mám toho dost. Liame, musíme si promluvit." Řekla naléhavě a pustila příbor, který hlasitě dopadl na talíř.
"O čem chceš mluvit?" zvedl k ní pohled s neutrální maskou, za kterou se schovávalo znepokojení.
"To nemyslíš vážně, že ne? Chtěla jsem si promluvit o tom, co se všechno za ty čtyři roky stalo nebo spíš nestalo."
"Myslím si, že to může počkat. Hele Sidney, jsem unavený, rád bych šel spát. Počkalo to čtyři roky, tak ten jeden den se to nezblázní." Zvedl se Liam od stolu a snažil se ji jakýmkoliv způsobem odbít. Nebyl připravený na rozhovor podobného kalibru. Ne teď, když nevěděl na čem je.
"Právě proto to nepočká. Čekala jsem čtyři roky, než jsem znovu mohla vidět svého bratra a mohla se s ním pokusit obnovit vztah, který se, z mě neznámého důvodu, snažil totálně zničit." Rozhodila rukama a následovala ho do kuchyně. Cítila se zoufale. Připadala si jako nějaká zhrzená přítelkyně, ale spíše se cítila ublíženě.
"Nechápu to, co jsem udělala špatně?" zeptala se zničeně a snažila se potlačit přicházející slzy. Liam k ní stál otočený zády a opíral se o linku.
"Ty jsi nic špatného neudělala. Je to všechno moc komplikovaný a věř mi, že ti to ještě všechno nemůžu vysvětlit, ne dnes večer." Promluvil potichu. Slyšel zlom v jejím hlase a dokázal si představit, jaký výraz má právě teď na tváři. Pohled, který jej strašil ve snech.
"Je to kvůli té noci?" zašeptala a slzy jí pomalu začaly kanout po tváři. Nikdy si nepřestala dávat za vinu, co se tam stalo i přesto, že ji Liam přesvědčil, že to byla sebeobrana. Ale copak záleželo na tom, v jaké situaci k tomu došlo? Někdo zemřel a žádná omluva pro to neexistovala. Nehledě na to, že si stále nebyla jistá tím, co se doopravdy semlelo. Věděla jen, že se stala jediným přeživším.

Liam se rychle otočil a podíval se jí do očí. Tvář měl celou strhanou a oba jakoby zestárli o víc než čtyři roky. Měli za sebou víc, než přiznávali sami sobě či snad okolnímu světu.
"Sid, to nebyla tvoje chyba." Promluvil potichu a cítil se provinile za každé slovo, které během večera vypustil z úst. Nebyl si jistý, jestli by ho dokázala vnímat stejně, kdyby se dozvěděla pravdu.
"Já, já," zalkla se a tak ji zabalil do objetí. "Bylo to tak těžké nemít tě u sebe. Musela jsem se s tím vším vyrovnávat sama."
"Omlouvám se, za všechno." Pomalu se s ní kolíbal ze strany na stranu a snažil se ji alespoň částečně utěšit. "Slibuji, že až budu vědět jisté detaily, tak ti všechno povím."
"Slibuješ?" odtáhla se od něj, aby se mu mohla podívat do očí.
"Slibuji," přikývl a pokusil se trochu pozvednout koutky v náznaku úsměvu. Opět se cítil jako bratr, který musí chránit svou malou sestřičku před světem tam venku. Ale prozatím ještě nevěděl, jak to udělat.

***

Vysoký hnědovlasý mladík seděl v koženém křesle a koukal na složku, která ležela na jeho stole. Očima ledabyle bez zájmu přejížděl informace uvedené navrchu a snažil se utříbit si myšlenky. Konečně měl v ruce, vše co potřeboval a jeho největší obavy se naplnily, ne-li zvýšily.
"Harry, co tu děláš takhle pozdě?" ozvalo se od dveří mírné zaklepání. Pozvedl hlavu a všiml si usmívající se asistentky, které jako jedné z mála bezmezně důvěřoval.
"Snažím se, aby se to, co jsme vybudovali, nezbortilo." Pronesl tiše, hlavu si opřel o křeslo a sledoval, jak se k němu Kess přibližuje. Posadila se na roh stolu a podívala se na složku, která ležela přímo před ním.
"Ta dívka vypadá mile. Má s tím, co dočinění?" zeptala se narovinu, když si do ruky vzala její fotku a prohlédla si ji zblízka. Dívka byla velmi okouzlující s rozjasňujícím úsměvem na tváři a blonďatými vlasy vlajícími kolem hlavy.
"Přál bych si, aby neměla." Odpověděl chraplavě, zvedl se ze židle a přešel k oknu. Tušil, že se z toho brzy stane věc osobní, ať se bude snažit tomu sebevíc zabránit.
"Kvůli Candy?" naklonila hlavu na stranu a zahleděla se na jeho vysokou postavu. Věděla o něm příliš mnoho, aby před ní dokázal cokoliv skrývat. Měli společné zájmy a dokonce i společnou minulost. Tiše očekávala odpověď, kterou nedostala. Uvědomila si, že zašla příliš daleko. Neměla vytahovat její jméno. Nikdy.

"Co budeš dělat?" změnila rychle téma.
"To nevím." Odpověděl upřímně a zajel si pravou rukou do vlasů, jenž si ledabyle rozcuchal. "Nejjednodušší by bylo ji někam zamknout, ale to Liam nedovolí a ani já z ní nechci udělat vězně."
"Cítím z toho nostalgii?" pousmála se nepatrně a posadila se na volné křeslo. Věděla, že jsou sami a že může uvolnit masku profesionality. Harry zaťal silně ruce v pěst, až mu zbělaly klouby a snažil se nevyletět. Dneska opravdu nebyl den, kdy by dokázal s klidem strpět nejapné vtípky, které mu jindy zvedaly náladu.
"Jak vážný to je?" zarazila se, když si všimla Harryho napjatého postoje.
"Dost. Pokud něco rychle nevymyslím, tak jsme všichni mrtví." Vrátil se zpátky ke stolu, zalistoval ve složce a položil před ní papír s červeným obdélníkovým razítkem přes fotografii plavovlasé dívky v levém horním rohu.
"To není možné." Vysoukala ze sebe nevěřícně Kess a četla si list pořád dokola.
"Jak ses k tomu dostal a jak to, že se o ní dozvídáme až teď? Jak je možný, že to o ní nikdo dřív nezjistil." Kess se s obavami podívala na Harryho a doufala, že má nějaký plán. Právě teď jí konečně došlo, před jakým problémem stojí.

"Věř mi, že se vyhnula hledáčku úplně každého v tomhle městě a fakt netuším, jak se jim podařilo ji takhle důkladně schovat. Nejhorší na tom všem je, že jsem ji měl přímo pod nosem a nevšiml jsem si toho. Přišel jsem o náskok, který jsem před nimi mohl mít." Z hlasu mu zaznívala spíše frustrace nežli vztek. Zlobil se sám na sebe, protože se právě projevila jeho nepozornost. Co by tomu asi řekl otec?
"Dobře, fajn. Ale zatím neví, kde ji hledat, ne?" podívala se na něj s nepatrnou nadějí v hlase.
"Zatím ne, ale je to Liamova nevlastní sestra." Pronesl skepticky.
"Tohle nemůže být horší." Schovala Kess tvář do dlaní a snažila se udržet čistou mysl.
"Věř mi, může a je."
"Co může být horšího?" podívala se na něj zmateně a zároveň vystrašeně. Sledovala, jak se pomalu narovnává a přechází do středu místnosti. Rozhlížel se kolem, jakoby hledal správná slova.

"Prosím, řekni mi, co může být horší?"
"Vzpomínáš si na Joshe Hollowaye?" nadechl se zhluboka po dalším tichu plného napětí a v hlavě si dával dohromady střípky předtím, než je vysloví a tak zpečetí všechny domněnky a fakta.
"Na něj se nedá zapomenout. Sám by sis měl pamatovat, v jakém stavu jsi mě našel potom, co jsem se na nějakou dobu stala jeho hračkou." Řekla znechuceně a zatnula čelist při vzpomínce na zvěrstva, která musela jeho rukou snášet. Nevědomky si přejela po levém předloktí, na kterém zdobilo kůži několik jizev jako připomínka temné minulosti. Harry dál nepokračoval. Zastavil se, podíval se Kess hluboko do očí a čekal, jestli jí dojde, na co se ji snaží navést. Zmateně si prohlížela jeho tvář, když k ní přicházela vlna uvědomění.
"Nemá nic společného s jeho smrtí, že ne?" zeptala se ho zděšeně a doufala, že se mýlí. Přála si, aby pro jednou neměla pravdu a vybrala si jen tu nejhorší a neproviditelnou možnost. Harry stále mlčel a tak tiše souhlasil se vším, na co Kess přišla.
"Bože," zakryla si rukou ústa a vytřeštila oči.

"Takže ty mi chceš říct, že," začala pomalu mluvit a dávala si pozor, na každé slovo, které vyslovovala, jakoby na tom záležel její život.
"Že zabila svého vlastního bratra. Ano, to jsem se ti snažil říct." Dokončil za ní větu a opět začal přecházet po místnosti. Bylo to šílený. Absolutně maximálně zvrácený.
"Kolik lidí ví o tom, že ho zabila?" zeptala se roztřeseně Kess, když se vzpamatovala z prvotního šoku.
"Tím si právě nejsem jistý. Tehdy jsem po ní spolu s Liamem uklízel a měl jsem dojem, že jsme zametli stopy dokonale, ale teď už si tím tak jistý nejsem." Poprvé za celý den si dovolil, aby do jeho hlasu vstoupila nejistota, kterou se snažil celý den skrývat.
"Ne, pokud jsi uklízel ty, tak pochybuji o tom, že by něco našli." Zatřásla Kess hlavou a zvedla se z křesla za stolem. "V tomhle jsi pečlivý a opravdu nevěřím, že bys udělal chybu."
"Pokud máš pravdu, tak jsme na tom o trochu líp, ale pokud ne." Významně se na ni podíval a znovu v sobě našel odhodlání, které jej pohánělo kdysi. "Ale pokud ne, tak se na ně musíme připravit."
"Dobře," usmála se na něj a znovu si vzpomněla na houževnatost, kterou v dřívějších letech oplýval. Znovu sebe samotnou přistihla při nežádoucích myšlenkách a tak zatřásla hlavu, aby je odehnala pryč.

"Měla bys jít domů. Já mezitím připravím plán na zítřejší den." Řekl, když se konečně definitivně rozhodl skočit po hlavě do nastávajících bojů.
"Mohla bych ti pomoct." Nabídla se spěšně, aniž by o tom přemýšlela. Už předem znala odpověď.
"Ne, tohle musím zvládnout sám." Zakroutil hlavou, zasedl ke stolu a z jedné zásuvky vytáhl další dvě složky podobné té předchozí, která nesla jméno 'Sidney Ackerman'.
"Dobře," usmála se nejistě, otočila a vydala se pryč. Veškeré další dodatky si nechala pro sebe. Znala Harryho lépe než kdokoliv jiný. Věděla, jaký je a proč chce, aby si o něm ostatní mysleli, že je téměř bezcitný. To, že se ve většině případů snažil nechat city stranou, mu jeho pozici značně usnadňovalo, ale Kess si uvědomovala, že někde uvnitř něj dřímá něco nekontrolovaného. Pocity, které se rozhodl ignorovat a zapomenout na ně. Nemožné. Pokud se člověk něčemu brání, tak jej to stejně dožene a ve většině případů se tak děje v tu nejmíň příhodnou dobu.


Sjela výtahem dolů a vykročila ven z budovy. Zhluboka se nadechla a nasála do plic čistý vzduch, který ji uklidňoval. Mohla mu věřit a on mohl věřit jí, přeci jen jí zachránil život, ale znepokojovalo ji, jak se v jeho přítomnosti cítí. Možná lidem naháněl strach, ale když ho někdo znal, tak jako ona, tak bylo příliš složité udržet vlastní city na přátelské úrovni. Už kdysi si slíbila, že nikdy nedopustí, aby její city narušily jejich přátelství a to se hodlala za jakýchkoliv okolností dodržet. Moc dobře věděla, že on má zlomené srdce a jen tak někdo jej znovu neuzdraví. Kdo ví, jestli to vůbec někdo dokáže. Rozhlédla se po ulici plné lidí a rozešla se k zastávce. Potřebovala nějaké rozptýlení a tak se rozhodla si předtím, než dorazí domů, udělat malou zastávku.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama