Light in the darkness - 2.díl

9. března 2014 v 15:22 | Rachel. |  Light in the darkness




"Sidney, jsi to ty?" zeptal se znovu Liam a pokynul Harrymu, aby sklopil ruku se zbraní k zemi.
"Co tu děláš?" pokračoval dál v otázkách, na které nebyla jeho sestra schopná odpovědět. Očima těkala mezi jím a Harrym a nedokázala ze sebe vypravit kloudné slovo. Čekala všelijaká přivítání, ale že na ni bude někdo mířit pistolí, ji opravdu nenapadlo. Nemělo smysl tvrdit, že ve snech se jí podobné obrazy vyhýbaly, ale jejich prolnutí do skutečnosti ji vyděsilo. Až příliš rychle a nečekaně ji to vneslo do událostí před čtyřmi lety.
"Kde ses tu vzala?" nedal se Liam odbít neustálým mlčením a několika kroky přešel k sestře, po které se mu stýskalo i přesto, že se ji snažil od sebe držet daleko. Upřímně jej její neohlášená přítomnost vyděsila.

"Vrátila jsem se domů." Zašeptala téměř neslyšně a zrak přesunula z Harryho, který ji propaloval intenzivním pohledem, k Liamovi.
"Proč?" Vyptával se zmateně. Nechápal, co se tu děje.
"Neměla jsem kam jít. Teta. Ona." Promluvila mnohem jistějším hlasem, ale nedokázala nahlas vyslovit všechno. Ještě nedokázala nahlas říct, že právě pohřbila dalšího člena rodiny. Liam však slova nepotřeboval. Už jen z jejího zoufalého pohledu, který se zalil slzami, mu došlo, o čem se snaží mluvit.
"Kdy? Jak?" dokázal ze sebe dostat překvapeně.
"Před čtrnácti dny. Rakovina." Vzlykla a Liam ji zabalil do objetí. O ničem z toho všeho neměl nejmenší tušení, ale pokud by to chtěl někomu zazlívat, tak mohl jedině sobě.
"Měla jsi mi zavolat." Zašeptal jí do vlasů a snažil se ji ukonejšit. Celou dobu se domníval, že když se Sidney bude udržovat minimální kontakt, tak sníží pravděpodobnost, že se někdy vrátí, ale mýlil se. Věděl, že už není cesty zpět. Moc dobře si uvědomoval Harryho prudký pohled, kterým se mu jeho přítel snažil do zad provrtat díru a chápal, že se právě rozběhl koloběh událostí, jenž před čtyřmi lety zametl pod koberec.

Harry ještě několik minut sledoval objímající se dvojici a pak se odebral zpět do obývacího pokoje, kde si stoupl k oknu. Snažil se zkrotit vztek, který ho ovládal. Tiskl prsty v dlaních a cítil se více než zrazený. Až moc dobře si vzpomínal na noc, která odstartovala jistý sled událostí, které dokázal obrátit ve vlastní prospěch v domnění, že jej potom, co zná celou pravdu, nedokáže nic nepřekvapit. Mýlil se. Už kdysi se nemohl zbavit domněnky, že mu Liam neříká celou pravdu, ale rozhodl se důvěřovat příteli. Jednou jedinkrát polevil ve vlastní ostražitosti a tvrdě za to platil. Tedy ne teď, ale tušil, co jej čeká a nejen jeho. Jako by situace nebyla dostatečně komplikovaná už teď. Zhluboka se nadechl a rukama si promnul obličej. Ve vzpomínkách se přesunul k noci, na kterou nikdy v životě nezapomene.

Seděli s Liamem naproti sobě v jeho starém bytě a hrdla svlažovali doušky whisky. Pozorně si prohlížel Liama a snažil se neusnout. Nejraději by zapadl do postele, ale chtěl vysvětlení. Potřeboval vědět, kdo má prsty v Joshově smrti.
"Liame, tak kdo to udělal?" zeptal se znovu.
"Já nevím. Nevím to přesně. Někdo mi volal z budky a řekl mi, že se stalo něco strašného a že potřebuje pomoct." Chytil se za hlavu a zmateně těkal po podlaze.
"A ty ses rozhodl bez jakéhokoliv ověření dotyčnému pomoc? Co kdyby to byla past?" Vyjel na něj popudlivě Harry.
"Jo, možná to bylo trochu neuvážené, ale věř mi. Nic nám nehrozí. Lidé, které znám jsou velmi diskrétní." Snažil se Liam zmírnit hněv, kterému právě teď čelil. Harry si promnul kořen nosu a ztěžka vydechl.
"To doufám," procedil skrze zuby a pohledem zkontroloval čas. Tři hodiny ráno nevěstily nic dobrého. Lehce otupělé smysly Harryho zaháněly do postele a zabraňovaly mu v jasném úsudku. Měl v plánu se na zbylé nepřesnosti Liama doptat další ráno a tak ho poslal domů. Tehdy ještě totiž nevěděl, že už se jej na onu noc nikdy nezeptá.
"Můžeš nás nechat o samotě?" ozval se za Harryho zády Liamův hlas a probral jej ze vzpomínání. Harry se otočil, aby si mohl prohlédnout dvojici stojící v ústí obýváku. Moc dobře si všiml některých společných rysů v obličeji, a proto jej zprvu i překvapilo, že má Liam sestru a on o tom neví. Nikdy o ní nemluvil a ani zde nikdy žádná dívka se stejným příjmením nežila. Pozorně si ji prohlížel přimhouřenýma očima a cítil se překvapený více, než kdy jindy. Nestávalo se často, že by mu unikla nějaká informace, obzvláště ne u lidí, kteří se pohybovali v jeho bezprostředním okolí.
"Jistě," odpověděla pokorně a střetla se s Harryho pronikavým pohledem. Nepříjemně se ošila, když si uvědomila, že si ji pečlivě prohlíží bez známky jakékoliv známé emoce ve tváři, a to ji nutilo přemýšlet, proč se vlastně její bratr pachtuje s někým takovým. Nakonec jejich oční kontakt přerušila a s taškou hozenou přes rameno odešla do pokoje, kde se bezvládně svalila na postel a hleděla do stropu.

"Harry, já ti to vysvětlím." Spustil Liam, když zaslechl bouchnutí dveří a byl si jistý, že je Sidney neuslyší. Už z výrazu v Harryho tváři totiž věděl, že má průšvih.
"Sklapni, Liame." Utišil ho Harry a pomalu začal přecházet po místnosti, aby se uklidnil. Nechtěl vybouchnout, i když by to možná spoustě věcem pomohlo. Chtěl si jako vždy zachovat klidnou tvář, i když jeho oči vřely vzteky.
"Doufám, že si dokážeš představit, do jakých sraček si nás dostal." Prskl vztekle kudrnáč a pravou rukou si frustrovaně pročísl vlasy.
"Nikdo se to nemusí dozvědět." Poznamenal pevným hlasem Liam a snažil se nedat na sobě znát strach, který vládl v každé buňce těla. Harry byl sice jeho přítel, ale v tomto městě, a pro ně, slovo přítel nenabývalo obvyklého významu. Jejich vzájemný vztah se jen stěží vysvětloval a dá se říct, že Liamovi se Harry stal jakýmsi patronem či nadřízeným.

"Je to jen další komplikace. Měl jsi mi říct pravdu už tehdy." Promluvil mnohem klidněji Harry a znovu se stoupl čelem k oknu. Zavřel oči a soustředil se na vlastní dech.
"Já vím, nečekal jsem, že se sem vůbec někdy vrátí."
"Ale vrátila se. Kdo všechno ví, že je to tvoje sestra?" Harryho hlas přešel z rozzuřeného na ledově klidný. Opět získal kontrolu nad rozčilením, které ho postihlo vždy, když se události nevyvíjeli podle očekávání.
"Nejsem si jistý. V době, kdy jsem se dostal do hledáčku, tak to věděl jen málokdo a potom, co odjela, tak se na ni zapomnělo." Pokrčil rameny Liam a doufal, že všechno, co říkal je pravda. Upřímně si nebyl vůbec jistý tím, kdo všechno věděl, že má sestru. Snažil se to tajit, ale ve chvíli, kdy s někým bydlíte v jednom domě, tak se to těžko obhajuje.
"Pochybuji, že by na ni zapomněli, takže se pokusím zjistit, co ostatní ví. Jsou tu totiž ještě nevyřešené záležitosti, které by mohla rozpoutat." Harry se znovu rozhodl otočit k Liamovi a setkal se s jeho pohledem.
"Já vím."
"Budu to muset pořádně promyslet, jelikož se to jaksi týká i mě samotného. Potřebuji ještě několik informací. Prostě tuhle záležitost přenecháš mě a až s něčím přijdu, tak se ozvu. Ty se teďka postaráš o zásilku, kvůli které jsem vlastně tady, a dohlídneš na to, aby se další předávka obešla bez problémů. Ručíš mi za to." Rozhodl jasně Styles a vzal si z gauče koženou bundu. Potřeboval chvilku na vzduch, všechno dokonale promyslet a přijít s nějakým dokonalým řešením dřív, než na něj spadne něco velkého.
"Chápu." Poznamenal pokorně Liam a snažil se nedat na sobě znát vlastní netrpělivost. Nelíbilo se mu, že všechno musí přenechávat v Harryho rukou a starat se jen o pitomé zásilky. Věděl, že je život Sidney ohrožený, protože nikdy se pořádně nepřišlo na to, kdo je zodpovědný za smrt Joshe, a zmizení těla spolu se zapáleným barem tomu všemu moc nepomohlo. Jeho otec rozpoutal hotové peklo a několik týdnů to ve městě tak trochu vypadalo jako před blížící se občanskou válkou. Ve skutečnosti se rozpoutal boj o moc, kterou Joshův otec jaksi ztratil. Spousta lidí se postavila proti němu a tak zmizel. Nikdo o něm už pár let neslyšel, ale jeho lidé se stále potulovali ulicemi. Šuškalo se, že je naživu, ale jen málokdo tomu věřil.

"Mám se zítra stavit po předávce v kanceláři?" zeptal se Liam ještě předtím, než Harry vykročil ze dveří, kam jej následoval.
"Jo a vezmi sebou Louise." Řekl tvrdě Harry a zabouchl za sebou. Liamovi v tom okamžiku spadl alespoň dočasně kámen ze srdce. Pro dnešek měl vybráno. Už ho na něj nikde nečíhalo žádné nebezpečí v podobě zuřícího přítele, anebo mladší sestry, která se bez ohlášení dostaví domů. Bylo toho na něj nějak moc. Rukama si zničeně promnul obličej a pak se zaposlouchal do ticha v domě. Přemýšlel, kolik se toho změnilo, když Sidney odcházela a nemohl popřít pocit radosti, který jej zaplavil, když ji najednou uviděl stát ve dveřích. Dalo mu práci to přiznat. Jeho samota se prala se zodpovědností, která několik let jednoznačně vítězila. Ztěžka vydechl a pomalu přešel ke schodům, aby několik vteřin na to zaklepal na bílé dveře.

"Dále!" ozvalo se zpoza nich pozvání, které mu bezděky vykouzlilo na tváři nepatrný úsměv. Sidney ležela roztažená na posteli a tupě zírala do stropu. Snažila se vzpamatovat z toho, že tváří v tvář čelila devětatřicítce a snažila se nepřemýšlet nad otázkami, kterými toužila zavalit Liama. V čemž jí nakonec zabránil fakt, že na něj po čtyřech letech prostě nechtěla vytasit otázky typu, co u něj dělá ozbrojený člověk a jestli je v průšvihu a podobně. Chtěla ho obejmout a vynadat mu za to, že se tak dlouho neozval, a když už zvedla ona telefon, tak ji jen hloupě odbyl. Nezasloužila si takové chování. Najednou se jí z očí pomalu začaly kutálet slzy, které si nemotorně hřbetem ruky setřela a posadila se. Upřímně nevěděla, čím by měla začít. Netušila, co si říkají sourozenci, když se po čtyřech letech odděleného života setkají.
"Za to přivítání se omlouvám. Nechtěli jsme tě vyděsit, jen jsme si mysleli, že se sem někdo vkrádá." Prolomil ticho Liam, který už dál nemohl snést její nic neříkající pohled do země.
"To se to děje tak často?" pozvedla překvapeně hlavu a snažila se udržet několik nemístných poznámek.
"Občas," pokrčil rameny a všiml si strachu, který se jí mihl v očích.
"Ale nemáš se čeho bát, se mnou jsi v bezpečí." Posadil se na postel a objal ji. Nechtěl se dál pitvat v tom, jaká nebezpečí se skrývají za dveřmi domu.
"Chyběl jsi mi." Zašeptala a pevně jej stiskla. Nechtěla se zaobírat méně důležitými tématy.
"Ty mě taky." Řekl téměř neslyšně a po dlouhé době si prohlédl pokoj, který se nezměnil. Zůstal úplně ve stejném stavu, v jakém jej Sidney před čtyřmi lety zanechala.

"Možná jsem to tu měl nechat Margaret taky někdy uklidit." Vyřkl nahlas jednu z myšlenek. Sidney se od něj odtáhla a překvapeně se rozhlédla. Přešla ke stolu, po němž přejela ukazováčkem a sesbírala poměrně silnou vrstvu prachu.
"To asi jo." Zasmála se mělce a prach z prstu sfoukla. Čekal ji ještě před vybalováním pořádný úklid. Rozhlédla se po pokoji, aby se psychicky připravila na to, kde začne, když ji došla Liamova slova.
"Kdo je Margaret?"
"Jedna žena, která mi sem chodí uklízet." Pokrčil ledabyle rameny.
"Ty si můžeš dovolit uklízečku?" vykulila na něj překvapeně oči.
"Přece si nemyslíš, že jsem uklízel sám." Zakroutil hlavou nad jejím překvapeným výrazem.
"Tak nebudu říkat, že se mi to nezdálo podezřelé, ale tak co jsem mohla vědět, třeba si šel do sebe." Usmála se, přešla k němu a mírně jej dloubla do ramene.
"Tak to tě budu muset zklamat." Zazubil se a svalil se na záda.
"Nechápu, jak jsi tu vůbec takhle mohl přežít." Zakroutila hlavou a mírně jej kopla do nohy. "A nelež mi tady. Musím uklidit, aby se tu dalo fungovat."
"Ale tak na posteli ti snad nevadím, ne?" zaprotestoval.
"Vadíš," vyplázla na něj jazyk a připadala si jako za starých časů, kdy se obratně kočkovali. "Protože mám hlad a jelikož nemáš, co dělat, tak by si mohl obstarat něco k zakousnutí."
"Dobro," vytáhl z kapsy telefon a přiložil jej k uchu s cílem objednat jim k večeři pizzu. Vlastně se jen málokdy za ty čtyři roky najedl pořádného domácího jídla. Většinou se stravoval v restauracích nebo si jídlo nechal dopravit domů.


"Doufám, že máš pořád ráda salámovou pizzu." Zavolal Liam na Sidney, která se přesunula do koupelny spojené s pokojem.
"Víš, co nechápu?" objevila se ve dveřích s kýblem v ruce. Nehodlala nijak meškat. Únava z letu byla jasně patrná a tak se chtěla nechtěného nepořádku, co nejrychleji zbavit.
"Ne, co?"
"Jak jsi tu dokázal tak dlouho přežít." Zakroutila hlavou s úsměvem na rtech.
"Tomu se říká umění." Odpověděl s jistou dávkou humoru a snažil se tak zakrýt prvotní odpověď, kterou měl na jazyku, protože ani on sám nemohl s jistotou říct, jak je možné, že ještě chodí mezi živými. Nakonec mezi nimi přeci jenom prvotní napětí spadlo a jejich hovor se stal mnohem uvolněnějším. Oba věděli, že přijde čas, kdy budou muset řešit vážná témata a vše, co mají na srdci, ale teď se tím už nechtěli zatěžovat. Beze slov se domluvili, že stráví klidný pohodový večer, tak jako před lety a pokusí se alespoň na několik okamžiků předstírat, že je všechno jako dřív. Pravda však byla taková, že ani jeden z nich si plně neuvědomoval, kým se ten druhý stal. Na to totiž nebyli ještě dostatečně připravení a je možné, že ani nikdy nebudou.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama