Nothing lasts forever [I wish I had another chance] - 9.díl

17. února 2014 v 12:00 | Rachel. |  Nothing lasts forever [I wish I had another chance]
Další díl povídky pro Lens, kterou jsem před několika dny dopsala, takže se můžete těšit na pravidelně vydávání každé pondělí ve 12:00.



První, co jsem začala znovu vnímat, bylo ticho a sotva slyšitelné nesynchronní oddechování. Jako další nastoupila žízeň. Hrdlo jsem měla vyprahlé, jakoby jej několik dní nesvlažila jediná kapka vody. Opatrně jsem rozlepila víčka a během okamžiku mě do očí udeřilo nepříjemné sluneční světlo. Mírně jsem nad nenadálou situací sykla a znovu zavřela víčka. Potřebovala jsem si přivyknout, a tak jsem se rozhodla vzpomínat na to, co se stalo a kde jsem. Najednou do mě vzpomínky narazily takovou silou, že jsem zalapala po dechu a vyšvihla se do sedu. Pohledem jsem těkala po malém pokoji se třemi postelemi, přičemž jen jediná z nich byla obsazená. Neposedné vlasy mu spadaly do klidné tváře, zatímco mírně pootevřenými rty pravidelně oddechoval.

Všechno uvnitř mě panikařilo. Každá buňka v těle chtěla okamžitě utéct, ale bylo tu příliš mnoho aspektů k tomu, abych si vše pořádně promyslela. Zhluboka jsem se nadechla a znovu se podívala po pokoji. Zkontrolovala jsem veškeré skromné vybavení a ocenila pořádek, který tu vládl. A pak jsem ji uviděla. Ležela na stole i spolu s klíčky od auta. Mírně jsem se usmála a za hlasitého vrzání jsem se zvedla z postele. V okamžiku, kdy se Harryho tělo pohnulo, jsem zamrzla uprostřed pohybu. Nechtěla jsem, aby mě chytil, jak se odtud vykrádám. Osobně jsem neměla sílu mu nějak čelit. Co nejtišeji jsem si vzala svoje věci a přešla ke dveřím. Ještě jsem vrhla rychlý pohled na spícího Harryho a v duchu se mu omluvila za to, že jsem se mu znovu připletla do života. Opatrně jsem stiskla kliku a pokusila se otevřít dveře. Ty se však ani nehnuly. V duchu jsem zaklela a následovala další pokus o únik. Bylo zamčeno. Hlavu jsem si zoufale opřela o dveře a zavřela oči. Měla mě napadnout, že už mě znovu takhle lehce vyklouznout nenechá.

"To sis vážně myslela, že bych usnul jen tak, aniž bych si byl jistý, že neodejdeš?" ozval se za mnou rozespalý hlas, který jsem tolik milovala.
"Možná," zašeptala jsem v odpovědi. Nechtěla jsem se otáčet a dívat se mu do tváře. Věděla jsem až moc dobře, co mě čeká a mým jasným záměrem se stalo danou skutečnost oddálit. Slyšela jsem, jak se zvedl z postele a pomalu přecházel po pokoji a něco neurčitého dělal. Nebyla jsem si jistá, o co jde, ale rozhodně jsem se v tom nechtěla ujišťovat.
"Budeš tam stát ještě hodně dlouho?" zeptal se zvědavě a posadil se na židli, která se mírně otřela o podlahu.
"Pustíš mě odtud někdy?" odpověděla jsem mu otázkou a konečně se otočila. Seděl tam s tváří otočenou ke mně a lokty opřenými o stehna.
"Až když si promluvíme." Poznamenal rozhodně a pokynul mi k posteli, která byla jen pouhé dva metry vedle něj. Zhluboka jsem se nadechla, odpíchla se od dveří a pomalým šouravým krokem se vydala k němu.

Snažila jsem se ten okamžik oddálit, co to šlo, ale dveře byly vzdálené od postele sotva tři metry. S pohledem upřeným k zemi jsem si sedla na měkkou postel, kabelku jsem si položila na klín a propletla si prsty, které jsem se zaujetím pozorovala. Nechtěla jsem zvednout hlavu a podívat se mu do očí. Nechtěla jsem v sobě znovu rozpoutat pocit, s kterým jsem už několik měsíců žila a na pár dní jej utlumila. Ale neměla jsem na vybranou. Zaposlouchala jsem se do jeho pravidelných dechů a očekávala, kdy konečně promluví, ale on zůstal potichu. Seděli jsme spolu v pokoji, jen pár centimetrů od sebe vzdálení a byli jsme ticho. Nikdo z nás nepromluvil a já začínala pociťovat přicházející paniku. Nadechla jsem se a zvedla k němu pohled. Pozorně mě pozoroval zelenými duhovkami, aniž by se pohnul. Zatímco jeho tvář zůstávala němá, jeho oči ke mně promlouvaly, ale já dávno zapomněla jejich řeč.
"Chtěl jsi se mnou mluvit, tak mluv." Prolomila jsem čím dál tím více tíživější ticho. Jeho nehybný postoj se změnil. Zády se opřel o opěrku židle, rukou si vjel do vlasů a očima začal těkat po zdi. Věděla jsem, že neví, jak začít. Ostatně kdo by věděl, že?

"Já to nechápu, proč tohle všechno děláš?" promluvil tiše a v jeho hlase se zračila nejistota.
"Co?" zeptala jsem se, protože jsem chtěla, aby to konkretizoval. Už dávno mi bylo jasný, že neodejdu, aniž bych mu musela všechno vysvětlit. Byl čas se k tomu postavit čelem.
"Tohle všechno. Důvod, proč se opíjíš, proč pořád utíkáš a děláš, že mě neznáš, přitom se známe skoro už od plenek." Jeho oči si našly mé a já si všimla jejich odlesku. Neměl daleko k slzám. Věděla jsem, že jsem mu ublížila, ale nikdy jsem nečekala, že tolik.
"Opila jsem se jen včera, protože toho na mě už bylo prostě moc. Já už to nezvládám, chápeš? Celý můj život byl podělaný a vysoká měla pro mě znamenat nový začátek, ale všechno se ke mně vrací. Ty, Niall. Všechny důvody, proč jsem utekla, mě znovu dohánějí a já už to nechci znovu zažít." Ujala jsem se vysvětlování a snažila se zadržovat slzy. Když jsem to teď všechno najednou vykládala člověku, kterému jsem kdysi říkala všechno, bylo mi úzko.
"Nic z toho se nemuselo stát, kdybys neutekla. Všechno bylo v pohodě." Řekl rozhodně a já k němu nevěřícně zvedla pohled.
"Ty si ze mě děláš srandu? To vážně i teď a tady přede mnou se budeš tvářit, jako bys nevěděl, co jsem provedla. Harry, prosím tě. Každý to ví. Všem to došlo. Vždyť i Paige mi to vmetla do tváře a to nebyla zrovna u zdroje na rozdíl od tebe." Zvedla jsem hlas a překvapila ho ostrostí slov. "Přiznej si to. Moc dobře to všechno víš. Vždycky ses snažil vidět na lidech jen to nejlepší, ale tohle už prosím nedělej. Ubližuješ tím hlavně sobě. Copak to nevidíš? Co jsem vám oběma udělala? Copak to nechápeš? Udělala jsem z vás trosky. Proto jsem musela utéct. Už nikdy jsem se nechtěla vrátit do vašeho života, protože jsem věděla, že vám bude líp beze mě."

"To není pravda, Leno." Začal znovu obhajovat všechny činy, které jsem zmínila a já si nemohla pomoct, ale začínala jsem se cítit zoufale. Tak moc jsem ho milovala, ale byla jsem ten poslední člověk, který si od něj lásku zasloužil.
"Harry," vyslovila jsem tiše jeho jméno a snažila se mu tak dát najevo, ať přestane.
"Ne, Leno, takhle to nefunguje. To si jako myslíš, že když odejdeš, tak nám bude dobře? A můžeš mi říct, co je tohle za pitomé rozhodnutí? Kdo ti dal právo tohle rozhodnutí udělat za nás?"
"Kdo? Vy jste mi ho dali, když," spustila jsem na svoji obranu, ale rychle jsem se zastavila. Nevěděla jsem, jestli větu chci dokončit.
"Když co?" reagoval na pauzu Harry a bedlivě mě pozoroval. Ztěžka jsem si oddechla a zvedla se z postele. Přešla jsem k oknu a sledovala vysokoškolský kampus. Na mysl mi vyvstala vzpomínka, kdy jsme chtěli všichni tři jít na stejnou vysokou. V těch dobách bylo všechno ještě mnohem jednoduší.

"Když co, Leno?" zopakoval Harry otázku a vrátil mě zpět do reality. Na několik okamžiků jsem zavřela víčka a dodávala si odvahu k vyslovení hořké pravdy nahlas. Oba jsme to potřebovali slyšet.
"Když jste se oba rozhodli, že si mezi vámi musím vybrat." Odpověděla jsem s ledově klidným hlasem hned, co jsem se k němu otočila. I on stál a jeho tělo, v nárazu mých slov, ztuhlo. Viděla jsem na něm, že chtěl něco říct, ale nedokázal sám sebe přinutit. Málokdy si připustil pravdu, kterou se snažil hluboko uvnitř sebe skrývat, a teď tomu nebylo jinak. Jeho náhlou indispozici jsem využila ve svůj prospěch a rozhodla se mu říct všechno. Vysvětlil mu, proč jsem to udělala a možná i sama sebe obhájit.
"Znáš mě a moc dobře víš, že prostě nesnáším podobná rozhodnutí. Věděla jsem, že pokud si jednoho z vás vyberu, tak toho druhého ztratím a to jsem prostě nechtěla a hlavně nemohla dopustit. Byli jste mí nejlepší kamarádi a hlavně potom, co jste se spolu přestali bavit, tak jsem v sobě viděla takové malé pojítko. Nepatrnou naději, která by nás znovu mohla dát dohromady. Ano, já vím, že to bylo neuvěřitelně naivní, ale ty moc dobře víš, kolik jsem toho už v životě ztratila a přijít o někoho dalšího jsem prostě nemohla. Já jsem vlastně ani nechtěla, aby se to takhle zvrtlo. Najednou jste se oba rozhodli mi říct, co ke mně cítíte a nenechali jste mě to vysvětlit. Všechno se dělo příliš rychle a já se nakonec rozhodla, že to takhle nechám. Doufala jsem, že díky tomu budu mít přátele pořád u sebe. Jenže pak mě to začalo rozežírat za živa. Celou dobu jsem všem kolem sebe a hlavně sobě něco nalhávala. Přestávala jsem to zvládat." První slza se přehoupla přes okraj a ladně stékala po tváři. Sledovala jsem Harryho, jak tiše stál a snažil se unést všechno, co jsem se mu snažila říct. Věděla jsem, že mě za to bude nenávidět, ale já už mu nedokázala dál lhát.

"Musela jsem utéct. Odejít od vás a vlastně tak udělat něco, co jsem si slíbila, že nikdy nedopustím. Ztratila jsem vás. Odejít byla ta nejtěžší věc, kterou jsem kdy udělala, a věř mi, že si nikdy nepřestanu vyčítat, jak moc jsem vám ublížila. Oběma. Jediný člověk, který tu kdy měl trpět jsem já. Chovala jsem se sobecky. Jedna z vlastností, kterou jsem vždy tolik nesnášela, se stala mou součástí." Můj hlas zanikl do ticha. Po tvářích mi stékaly slzy. Nevěděla jsem, co mám dělat. Stál tam přede mnou s prázdným výrazem v očích a já ho ani nemohla utěšit. Věděla jsem, že mě bude do konce života nenávidět. Tiše jsme tam stáli a hleděli jeden na druhého. Tohle měl být konec všeho. Hruď se mi svírala nepopsatelnou bolestí. Bolestí, před kterou jsem se snažila několikrát utéct.

"Harolde, můžeš mi vysvětlit, proč se tu zamykáš?" ozval se ode dveří neznámý hlas a vytrhl nás z transu. Pohled jsme oba stočili k futrům, ve kterých se objevil hnědovlasý mladík s modrýma očima asi tak našeho věku.
"Co se tu děje?" zeptal se zmateně, když očima přelétl naše výrazy. Lehce jsem zatřásla hlavou a hřbetem ruky si otřela tváře. Věděla jsem, že teď je jediná šance, kdy můžu odejít. Přesunula jsem se k posteli, ze které jsem sebrala kabelku s klíči a dala se na útek.
"Milovala jsi mě vůbec někdy?" promluvil téměř neslyšně a donutil mě se zastavit. Zvedla jsem k němu pohled a pocítila silné bodnutí nože. Měla jsem čekat, že bude pochybovat. Vždycky pochyboval. A najednou jsem stála na kraji skály, ze které jsem se mohla zřítit. Buď sama anebo i s ním. Stála jsem na pokraji rozhodnutí dalšího rozhodnutí, pravda nebo lež. Zhluboka jsem se nadechla a roztřeseným hlasem jsem odpověděla.
"Všechno, co jsem ti kdy řekla, jsem myslela smrtelně vážně. To, co jsme spolu zažili, bylo skutečné a věř mi, že kdybych se mohla vrátit do doby před pár měsíci, tak bych se rozhodla jinak. Tentokrát bych si vybrala a vybrala bych si tebe. Samozřejmě chápu, pokud mi nevěříš, ale nikdy jsem nebyla upřímnější."

V jeho tváři se mísil bezpočet emocí. Už jsem to nedokázala zvládnout. Střelila jsem rychlým pohledem po jeho spolubydlícím, který stál jako přikovaný a i když měl pootevřená ústa, jakoby chtěl něco říct, tak zarytě mlčel. Neměla jsem důvod dál naší mizérii prodlužovat, a tak jsem konečně vyběhla z pokoje a ocitla se na chodbě. Několikrát jsem se rozhlédla a pak se rozeběhla k východu. Setkala jsem se s několika nechápavými pohledy od dalších studentů, ale neměla jsem čas se tím zaobírat. Chtěla jsem jen být, co nejdřív pryč. Vyběhla jsem před koleje a zběsile se rozhlížela, dokud mi pohled nepadl na nedaleké parkoviště. Člověk by si řekl, že je zbytečné utíkat, když vás nikdo nehoní, ale já to vnímala jinak. Po několika minutách zběsilého běhání po parkovišti jsem vlastní auto našla a v okamžiku, kdy jsem se uvelebila na sedadlo řidiče, jsem nastartovala motor a uháněla pryč. Oči jsem nechávala na vozovce, zatímco jsem nebezpečně brázdila ulicemi. Tolik dopravních přestupků jsem neudělala za celou svojí dosavadní kariéru řidiče. Nevědomky jsem dojela k bytu. Rozhlížela jsem se, jestli někde neuvidím Paigino auto, ale nic. A tak jsem se rozhodla dojít alespoň vysprchovat, když je pryč. Byl to přeci jen i můj byt.

Vystoupila jsem z výtahu a roztřesenýma rukama jsem odemkla dveře.
"Je tu někdo?" zvolala jsem do útrob bytu, abych se přesvědčila o tom, že by mi toto místo mohlo dopřát pár minut samoty. Odpovědí mi bylo jen mrtvolné ticho. Bez váhání jsem za sebou zavřela dveře, tašku hodila do ložnice a zamířila do koupelny. Už jsem dál nevydržela oblečení nasáklé kouřem z hospody a oči, z kterých mi znovu začaly stékat slzy po tvářích. Bez jakéhokoliv dalšího zdržování jsem oblečená zalezla do sprchového koutu a pustila na sebe proud vody. Opřela jsem se o stěnu a pomalu po ní sjela až k zemi. Rukama jsem si objala obě nohy a začala vzlykat. Slzy se mísily s horkými kapkami, jež mi stékaly po tváři a promáčely oblečení. Byla jsem zoufalá. Všechno, co jsem kdy milovala, odnesl vítr do neznámých krajin a já mu ještě pomáhala. Najednou jsem byla sama. Bez přátel a bez rodiny.

Když pominula první várka sebelítosti, tak jsem se rozhodla ze sebe promočené oblečení svléci a naházela jsem jej do umyvadla, abych v koupelně nenadělala zbytečný nepořádek. Nepotřebovala jsem další starosti. V hlavě jsem si neustále dokola přehrávala několik minut starý rozhovor a snažila se najít něco, pro co bych žila dál. Chtěla jsem tohle hodit za hlavu, udělat z toho uzavřenou kapitolu, ale velká část mě samotné mi to nedovolila. Připomínala mi chvíle, kdy jsem byla šťastná a prokládala to okamžiky samoty a utrpení. Řekla bych, že ta zákeřnější část, která mi právě teď odpírala chvíle klidu, po kterých jsem tolik toužila, se nazývá svědomí. A tahle část mě se rozhodla ozvat až velmi pozdě.

Nevím, kolik času jsem strávila ve sprše, ale nakonec jsem vylezla a navlékla si nějaké čisté oblečení. Mokré oblečení jsem vyždímala a nechala sušit. Mokré vlasy jsem lehce vydrbala ručníkem a rozhodla se je vyfénovat předtím, než zase půjdu. Nevěděla jsem, kam bych měla jít, ale tady jsem zůstat nemohla. Další střet s Paige by byl i na mě moc. Stoupla jsem si před zrcadlo a začala si za hlasitého hřmotu fénu vysoušet vlasy ignorujíce opuchlé oči pozorující mě skrze zrcadlo. Najednou jsem zaslechla podezřelé zvuky. Vypnula jsem fén a zaposlouchala se do sílících hlasů. Dech se mi zasekl v hrdle a srdce vynechalo několik úderů. Právě jsem prožívala noční můru. Rychle jsem otočila klíčem v zámku a opřela se o stěnu koupelny. Nastražila jsem uši a snažila se zachytit, co nejvíce z rozhovoru přicházejících.

"Jsem si jistá, že jsem zamykala." Slyšela jsem zamumlat Paige a následný smích člověka, kterého jsem znala příliš dlouho na to, abych jej mohla s někým zaměnit.
"Třeba se tu objevila tvoje spolubydlící." Odpověděl jí Niall.
"Jo, a řekla bych, že tu dokonce i je." Poznamenala podrážděně. S určitostí jsem mohla říct, že si všimla tašky ležící v ložnici.
"Nialle?" oslovila jej opatrně.
"Hm?" zaslechla jsem jeho odpověď někde ze vzdálenějšího koutu bytu.
"Musím ti něco říct. Moje spolubydlící je Lena." Řekla najednou Paige. Slyšela jsem, že v mluvení pokračuje, ale všechno mi znělo jako neurčité mumlání. Pomalu jsem se přesunula ke dveřím a natiskla na ně ucho v naději, že zaslechnu něco málo z jejich rozhovoru, ale nepomohla jsem si. Občas jsem zaznamenala nějaké hlasitější slovo, jako promiň nebo pochop mě, ale žádný zázrak. Nic mi nedávalo smysl a tak jsem se stala vězněm ve vlastní koupelně. Věděla jsem, že pokud vystrčím nos, tak se stane něco, co nikdo z nás nechce.

Najednou se nade mnou ozvalo lomcování kliky, až jsem sebou nepříjemně škubla, dopadla na zem a praštila se o pračku. Vydala jsem nepatrné syknutí nad náhlou bolestí, ale za dveřmi jej nikdo nemohl slyšet.
"Je v koupelně. Odcházíme." Slyšela jsem promluvit Paige a následné kroky. Hovor, obouvání bot a prásknutí dveří. Z hrdla se mi vydral hluboký výdech. Upřímně si nejsem jistá, jestli opravdu opustili byt, proto jsem se zaposlouchala do ticha. Pátrala jsem po jakémkoliv náznaku toho, že je v bytě přítomný ještě někdo další, ale nic.

Pomalu jsem se zvedla z podlahy a opatrně otočila klíčkem v zámku. Co nejtišeji jsem otevřela dveře a rozhlédla se po viditelné části obýváku, kde nikdo nebyl. Zaposlouchala jsem se opět do mrtvolného ticha, a když jsem sama sebe přesvědčila, že jsem sama, tak jsem se rychle přemístila do ložnice, kde jsem čapla tašku, telefon a urychleně se otočila ke dveřím. Jaký byl ale můj šok, když o vchodové dveře stál opřený Niall s neutrální výrazem na tváři. Chtělo se mi řvát na celý svět v zoufalství, které mě během vteřiny naplnilo.
"Na tohle nemám." Řekla jsem tiše jako bych tím chtěla vysvětlit všechny otázky na světě a vydala se k němu. Snažila jsem se jej ignorovat a dělat, že jsem sama a on mi to svým mlčením umožňoval. Nepochopila jsem, proč je jejich zvláštním zvykem pokaždé, když mě potkají, mlčet, ale to bylo v tuto chvíli šumák. Zavázala jsem si obě boty a zvedla se do vzpřímené polohy. Chtěla jsem odejít, ale Niall konečně promluvil.


"Odpustil jsem ti."
"Cože?" vylétlo ze mě dřív, než vůbec mozek dokázal zpracovat příchozí informaci.
"Říkám, že jsem ti odpustil." Zopakoval předchozí slova s klidem. Tentokrát jsem beze slov zůstala já. Nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Čekala jsem výčitky, dožadování se vysvětlení a podobné věci, ale nic obdobného nepřišlo.
"Je mi jasný, že se mi chceš vyhnout a i jakémukoliv rozhovoru se mnou, ale já už jsem se rozhodl tuhle část života uzavřít. Je to za mnou a k tomu, abych to za sebou dokázal úplně nechat, potřebuji tebe."
"Mě?" Vydala jsem ze sebe překvapeně a snažila se nevypadat vystrašeně.
"Chtěl bych si s tebou jen prostě popovídat. Jako dva kamarádi, co se dlouho neviděli. Nic víc, samozřejmě. Vyříkat si starý chyby a nechat minulost minulostí." Řekl a pokusil se mírně usmát. Jeho nepřístupný postoj se mírně uvolnil a já si všimla toho, jak moc se změnil.
"Nialle, já nevím, jestli to zvládnu. Je toho moc." Rukama jsem teatrálně máchla do vzduchu a doufala, že mě pochopí.
"Chápu, tak co zítra večer?" přikývl a vytasil se s novou alternativou. Pohlédla jsem mu do tváře a přemýšlela, jestli můžu souhlasit.
"Já," nadechla jsem se k odpovědi, která mě měla z večera plného trapných okamžiků vysekat, ale přerušil mě.
"Dlužíš mi to. Po tom všem, co se stalo." Využil proti mně něco, čím mi vzal veškerou argumentaci.
"Dobře." Odpověděla jsem zlomeně. Měl pravdu. Dlužila jsem mu, alespoň několik hodin času za to všechno.
"Buď tedy zítra v pět u kašny na náměstí." Řekl rozhodně a odstoupil ode dveří.
"Budu tam," ujistila jsem ho i přesto, že jsem se stále snažila najít nějaký pádný důvod, proč se tam neukázat. Nutno podotknout, že jsem žádný nedokázala najít, alespoň ne teď. Vyběhla jsem z paneláku a rázným krokem zamířila k autu. Nerozhlížela jsem se kolem, protože už jsem nechtěla prožít další nečekané překvapení. Bylo toho za celý den dost a jediné, po čem jsem toužila, byla chvilka klidu. Jen já, moje zběsilé a nekontrolovatelné myšlenky a příroda. Nasedla jsem do auta, tašku hodila na sedadlo spolujezdce, otočila klíčkem v zapalování a pomalu šlapáním na pedály se rozjela. Už dávno jsem věděla, kam musím zajet, abych se uklidnila na tolik, že zvládnu druhý den vyučování. Na místo, které jsem nenavštívila několik let.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama