Nothing lasts forever [I wish I had another chance] - 10.díl

24. února 2014 v 12:00 | Rachel. |  Nothing lasts forever [I wish I had another chance]




Blížil se západ slunce. Moc dobře jsem si uvědomovala, že každou chvilku budu na místě. Ovládalo mě vzrušení. Tomuhle místu jsem se vyhýbala několik let jen proto, že se pro mě stalo příliš bolestivou připomínkou na člověka, kterého jsem z celého srdce milovala. Někdo, koho jen stěží dokáže nahradit druhý člověk. Zaparkovala jsem u krajnice a vystoupila z auta. Vlasy mi rozcuchal mírný vítr a já si znovu vzpomněla na poslední návštěvu, jež proběhla v mnohem pochmurnější atmosféře. Zhluboka jsem se nadechla a rozhlédla se kolem. Úchvatný obzor zaplněný řekou tvořící asymetrické meandry spolu s bohatým lesním porostem právě osvětlovaly poslední paprsky dnešního dne. Věděla jsem, proč si vybral právě toto místo.

Popošla jsem několik kroků k obrovskému dubu a podívala se na malý památník, který nesl dědovo jméno. Vždycky si přál, aby byl jeho prach rozptýlen do přírody a tak se taky stalo. Na tomto místě přesně před pěti lety. Zhluboka jsem si povzdechla, několika kroky se vzdálila od náhrobku a opřela se o mohutný kmen stromu. Zavřela jsem oči a nasála vůni přírody.
"Dědo, chybíš mi." Zašeptala jsem, když jsem se konečně rozhodla otevřít brány vlastního srdce. "Všechno v tvém podání vypadalo vždy tak jednoduše. Vychovávat děti, mít přátele, starat se o rodinu, spravovat auto, stavět domy. Dokázal jsi toho tolik a já nejsem schopná ani pořádně kočírovat pár přátelských vztahů. Já vím, že bys mi řekl, abych to napravila a šla dál, protože každý jednou zaškobrtne, ale já nevím, jestli mám dost síly. Ty, které mám, ztrácím. Nejprve ty, pak babička a teď ti dva. Já už další odchod nezvládnu." Po tvářích mi začaly kanout slzy, které jsem okamžitě schovala do dlaní. Hruď se otřásala pod nápory vzlyků, které jsem už neměla dál sílu tišit. Potřebovala jsem to ze sebe dostat a v tuto chvíli mě jen on dokázal vyslechnout.

Nevím, jak dlouho jsem ležela na stále chladnější trávě, ale většina hvězd už svítila na obloze. Slzy už mi došly před několika hodinami, a proto jsem jen ležela a promítala si všechny šťastné okamžiky v životě. Hledala jsem důvod k životu. Po dalších několika minutách, kdy se pod moji pokožku vkradl chlad, jsem se zvedla, rozloučila se a zalezla do auta, kde jsem se rozhodla přečkat dnešní noc. Do města jsem se chtěla vrátit až ráno předtím, než mi začnou přednášky. Zamkla jsem zevnitř auto a přehodila přes sebe deku, abych se alespoň trochu zahřála. Hlavu jsem si opřela o okýnko a sledovala starý mohutný dub, který mě svých způsobem uklidňoval. Kymácel se ze strany na stranu za zpěvu hvězd osvícen mohutným měsícem. Celý tento výjev mi přišel nanejvýš úchvatný a ukolíbal mě k po dlouhé době klidnému spánku.

Soustředila jsem se na cestu zpět do města a i přesto, že jsem spala sotva pár hodin, jsem se cítila odpočinutá. Se slunečními brýlemi na nose jsem odolávala paprskům vycházejícího slunce a lehce si pobrukovala s rádiem. Včerejší večer mi pomohl víc, než jsem si vůbec myslela. Dokonce jsem i pomalu začínala věřit, že jednou všechno bude v pořádku. Že i když mě teďka srdce pořád bolí, tak jednou přestane. Jednou totiž budu schopná odpustit sama sobě.

Po několika minutách jsem dojela do města a zaparkovala pár metrů od fakulty. Připravila jsem si učení na přednášky a ještě jsem si sebou vzala hygienickou tašku, protože jsem přeci jenom holka a ta snad má nějaké potřeby, že? Byla jsem ve škole poměrně brzy, takže vše proběhlo rychle a bez nějakých trapných scén, kdy někdo vpadl na toalety zrovna, když jsem měla kartáček v puse. A tak jsem se nakonec usadila na lavičce, čmárala si do bloku a čekala, než přijde člověk, s kterým jsem si přála tak moc promluvit.

"Dobré ráno, sluníčko, nějak brzo dneska, ne?" Vzhlédla jsem k usměvavé Kate, která právě přišla.
"Trochu náročnějších pár dní." Máchla jsem nad tím rukou a nechala vzpomínky na minulý večer odplout pryč.
"Chceš o tom mluvit?" posadila se vedle mě a starostlivě se na mě zadívala.
"Během dne ti to řeknu, ale teď ještě ne." Usmála jsem se na ni a následně se vrátila zpět k malůvkám pokrývající blok. Chtěla jsem si o tom promluvit s někým, kdo dýchá, ale potřebovala jsem ještě chvilku času. Čekala jsem na správný okamžik. Na chvíli, kdy na mě dolehne blížící se schůzka s Niallem.

Hodiny rychle ubíhaly, až mi přišlo nemožné, že jsou dvě hodiny po poledni. Čekala nás poslední přednáška předtím, než budeme mít konec a já se konečně odhodlala mluvit o událostech předešlých dnů.
"Včera jsem všechno řekla Harrymu a dneska odpoledne mám schůzku s Niallem." Prolomila jsem ticho panující mezi mnou a Kate. Zmateně ke mně otočila pohled, kterým se dožadovala podrobností a tak jsem jí všechno řekla. Vyprávěla jsem ji o hádce s Paige, konfrontaci s Harrym a o náhodném setkání s Niallem.
"Velmi krušný den." Řekla chvilku potom, co jsem jí všechno prozradila.
"Bojím se, Kate. Bojím se toho, co mě odpoledne čeká." Přiznala jsem tiše, abych nijak výrazně nenarušila průběh přednášky.
"To je normální. Stalo se toho hodně, ale myslím, že bude jen dobře, pokud se tam ukážeš. Říkala jsi, že ti údajně odpustil. Možná ti pomůže se přes to alespoň částečně dostat." Pokusila se mě povzbudit a já jí za to byla neskutečně vděčná.
"Možná, ale Harryho jsem ztratila navždy. Ty jeho oči. Nikdy nezapomenu na ten pohled."
"S tím teď nic neuděláš. Dej mu čas. Nechci ti říkat, že všechno bude jako dřív, ale nechci, abys všechno hodila za hlavu." Povzbudivě mi stiskla ruku a mírně se pousmála. Prohlédla jsem si její upřímný výraz, a kdybych nevypadala divně, tak bych ji samou vděčností objala.
"Víš, nechápu, proč to děláš, ale děkuji."
"To je taková moje záležitost. Mám tendence napravovat zlomené životy." Zasmála se lehce nad vlastní poznámkou, kterou jsem plně nechápala. A nebylo se ani čemu divit, když většinu času jsem o sobě vyprávěla já.
"Někdy bychom si měli sednout a mohla bys mi říct něco o sobě. Přijdu si krapet odhalená." Přiznala jsem nahlas a Kate jen souhlasně přikývla.
"Kdykoliv." Její ujištění mi dalo víc, než si vůbec kdokoliv dokázal představit. Vložila jsem do ní tolik důvěry, která mě v případě zrady navždy zlomí. Věděla jsem, že pokud se zklamu, tak to bude napořád, ale já už dál nemohla jít sama. Potřebovala jsem přítele, kterého jsem získala. Možná se mi rozhodl život dát druhou šanci.

"Takže můj telefon máš, až spolu skončíte, tak mi dej vědět. Připravím ti gauč." Spustila už asi po páté Kate a já se nad její starostlivostí musela usmát.
"Zvládnu to, děkuji," snažila jsem se ji ujistit i přesto, že jsem věděla, že ke klidu mám hodně daleko.
"Já vím," objala mě a zařadila se do davu proudícího ulicí. Několik vteřin jsem sledovala její postavu, dokud mi úplně nezmizela z dohledu. Pomalým krokem s kelímkem teplého čaje jsem se vydala na místo setkání. Nežádoucí myšlenky jsem se snažila vyhnat z hlavy a veškerým scénářům představující průběh dnešního večera jsem postavila neproniknutelnou zeď. Tohle bude těžké i bez zpropadené a zvrácené mysli. Když jsem došla na místo, posadila jsem se na okraj kašny a sledovala lidi procházející kolem mě. Většina z nich spěchala za povinnostmi nebo domů ke svým rodinám a ta druhá část se toulala se ztracenými výrazy ve tvářích obdobně jako já. Možná je na tomto světě víc ztracených duší, než se člověku na první dojem může zdát.

"Doufám, že nečekáš dlouho." Ozval se vedle mě známý hlas, až jsem mírně nadskočila. Zvedla jsem k němu pohled a na jeho tváři se zračil úsměv tak, jak jsem si ho vždycky pamatovala. I tak byl v něčem jiný. Poznamenaný nepříjemnými skutečnostmi.
"Ne, teprve před chvilkou jsem přišla." Pokusila jsem se mu oplatit úsměv, ale zmohla jsem se jen na neidentifikovatelný škleb.
"Mám takovou vizi, kam bychom mohli zajít, pokud ti to nevadí." Otočil se na mě tázavě.
"Nemám s tím problém." Upřímně jsem si nedokázala představit, že bych snad odpověděla záporně. Otěže od nynější situace jsem nechala plně v jeho rukách a doufala, že se dnešní den nepromění v další životní katastrofu. Ne, že by mě to nijak překvapovalo, ale už jsem jich na konto nasbírala dost. Celou cestu jsme šli bok po boku každý pohrouženi ve vlastních myšlenkách. Snažila jsem se udržet bdělou mysl a donutit nohy k pohybu a celé tohle počínání mě stálo neuvěřitelné množství sil, takže když jsme konečně dorazili na místo, s obrovskou úlevou jsem dosedla na dřevěnou židli. Interiér podniku vypadal velmi jednoduše a přátelská atmosféra mě nijak neudivila. Moc lidí zde nebylo, což budilo dojem neoblíbenosti podniku, ale jsem si jistá, že opak byl pravdou. Jen jsme se zde octli ve špatný den a hodinu.

"Abych se přiznal, tak tenhle podnik jsem si zjistil od kamaráda, co odtud pochází, tak doufám, že nebudeme zklamaný." Snažil se Niall začít nezávaznou konverzaci a tím narušit napětí linoucí se kolem nás.
"Uvidíme," pozvedla jsem koutky úst v náznaku úsměvu, protože bych se cítila ještě trapněji nechat jakoukoliv snahu bez odezvy. Po několika minutách dalšího ticha nám servírka donesla objednané pití. Abych se přiznala, tak žádná večeře, jíž jsem absolvovala, nebyla doposud takovou katastrofou jako dnešní. Takové ticho mezi dvěma osobami je opravdu nevídané.
"Tak jak ses celé léto měla?" přešel konečně k věci Niall a já se donutila zvednout k němu hlavu.
"Snažila jsem se dát dohromady vlastní život, takže dost na houby. Co ty?" Přesměrovala jsem veškerou pozornost na něj, přeci jenom dnešek měl být o něm a uzavírání společné minulosti.
"No, moje, abych se přiznal, bylo nejhorší, jaký jsem kdy zažil." Promluvil do ticha a já pocítila silnou vlnu výčitek, které jsem si nechtěla připouštět.
"Nialle, já se opravdu omlouvám. Nechtěla jsem, aby to takhle dopadlo, tohle," spustila jsem omluvnou řeč, která mi přišla neskutečně směšná, ale on mě zarazil.
"Len, nemusíš se omlouvat. Opravdu ne, chápu to. Ze začátku to bylo těžké, spadl jsem do docela nepříjemných věcí, ale nakonec mi z toho ostatní pomohli. Nebyla tvoje chyba, že jsem se zapletl se špatnými lidmi. Upřímně ani nevím, co mě to napadlo, ale ve finále jsem za to všechno vděčný, víš. Kdyby se tohle všechno nestalo, nebyl bych tam, kde teď jsem. Neusmíval bych se a nežil bych spokojený život." Z hlasu mu čišela upřímnost, která mě na několik okamžiků zahřála u srdce. Myšlenka na to, že i to zlé je k něčemu dobré, mi dodávala naději. Chvilku jsem si prohlížela jeho tvář a konečně si všimla patrné změny, kterou jsem předtím nedokázala konkretizovat. Jeho tvář zdobily drobné jizvy, které jej činily mnohem starším. Měla jsem několik tipů, co je asi tak mohlo způsobit, ale nechtěla jsem se moc vyptávat.

"Ty jsi opravdu šťastný." Prolomila jsem nenadálé ticho vlastním postřehem.
"Jo, jsem," usmál se na mě a já pomalu cítila ustupující nervozitu. "Kdyby totiž nebylo tebe, tak bych se nedostal do problémů a nesetkal se s Paige, která mě ze všeho vytáhla. Je strašně skvělá a já jsem rád, že ji mám. Samozřejmě nechci nic uspěchat, ale všechno se vyvíjí dobrým směrem." Obdařil mě obvyklým širokým úsměvem, který nenechal žádnou tvář netečnou.
"To ráda slyším." Odpověděla jsem a dala prostor servírce, která nám zrovna přinesla objednané jídlo.
"Děkuji," usmála jsem se na ni a chopila se příboru.
"A co ty? Co vaši?" promluvil znovu Niall a já si pečlivě rozmyslela odpověď.
"Já chodím na zdejší univerzitu stejně jako Harry. Párkrát jsem ho potkala na chodbách, což mojí situaci krapet urychlilo. Momentálně jsem ve stádiu, kdy se snažím vyrovnat s tím, že jsem vám oběma ublížila. Zkouším začít znovu. Naši to chápou, podporují mě a já jsem jim za to nesmírně vděčná, jen ještě potřebuji čas, než se k nim znovu vrátím." Vložila jsem si první sousto do úst a doufala, že tak na nějaký okamžik přeruším nežádoucí konverzaci.
"Myslím, že by ses tím měla přestat tolik trápit. Už nezměníš, co se stalo, ale mohla bys ovlivnit, co se stane. Dej mu čas se s tím vším vypořádat, vždycky ho potřeboval víc, než všichni ostatní." Jeho slova na mě měla skoro blahodárný účinek, který však neoplýval dlouhodobou trvanlivostí. Věděla jsem, že až se vrátím domů, tak budu tam, kde ráno.

Nakonec se náš hovor od vážných témat přesunul k nezávazné konverzaci, kterou jsme vedli kdysi. Dva přátelé, kteří se vidí po letech a mají si co říct. Každou chvilku, kdy jsem se zasmála jednomu z jeho vtipů, jsem si uvědomovala, že ho po dnešním dni možná už nikdy neuvidím. Odejde za novým životem, za svými sny a Paige půjde s ním. Dohodli se, že se k němu přestěhuje a nastoupí na vysokou u něj ve městě. Z Niallových slov jsem pochopila, že se budu moct brzy do bytu vrátit, jelikož se Paige, co nevidět odstěhuje. Taky jsem věděla, že ona mi jen tak neodpustila. Držela v sobě zášť, které se Niall vzdal a já jí to za zlé neměla. Chovala bych se stejně, obzvláště potom, co si museli prožít. Nikdo si nezaslouží trpět.

Po několika hodinách jsme rozloučili a každý jsme se vydali vlastní cestou. Uzavřeli jsme dvířka od bolestivé minulosti a šli dál. Život každého z nás pokračoval. Zhluboka jsem se nadechla a napsala Kate zprávu, že jsem na cestě. Celou cestu autem mi na tváři pohrával mírný úsměv. Něco obdobného jsem potřebovala. Někoho, kdo mě zná roky a nesoudí mě za to, co jsem udělala. Nezasloužila jsem si podobná gesta, ale vděčností za ně jsem přímo oplývala. Teď už se všechno nezdálo tak podělané jako kdysi. Měla jsem naději ve chvíli, kdy mi Niall odpustil. Pomalu jsem začínala věřit, že můj život dostane nový směr. Směr, který si dobrovolně vyberu.

"Tak, jak to šlo," usmála se na mě Kate, když mi otevřela dveře a pozvala mě k sobě. Jejich byt byl mnohem prostornější než náš a moderněji zařízený.
"Dobře. Je mi mnohem líp," usmála jsem se a následovala ji do obývacího pokoje, kde už pro mě připravila spaní.
"Je pozdě, já už půjdu spát. Záchod a koupelna jsou na chodbě, kdybys cokoliv potřebovala, jsem v ložnici, ano?" sdělila mi polohu orientačních bodů hned, co jsem si tašku položila na podlahu.
"Paráda."
"Tak dobrou." Mávla ke mně a volnou rukou si zakryla zívající ústa.
"Dobrou," zamumlala jsem na rozloučenou a pohlédla na připravené přikrývky. "Jo a Kate?"
"Ano?" objevila se její hlava ještě ve dveřích s úsměvem na rtech.
"Děkuji ti moc, za všechno."
"Kdykoliv," kývla a zavřela za sebou dveře. Znovu jsem se rozhlédla kolem a promyslela si, co provedu dál. Zalovila jsem v tašce a následně se vydala do koupelny.

Po osvěžující sprše jsem se uvelebila do peřin a s pohledem upřeným ke stropu pozorovala světla lamp. Hlavou mi probíhaly myšlenky, které jsem měla problém zachytit a pořádně rozluštit. Jen jsem tak ležela na zádech a nechala hlavou probíhat všelijaké asociace. Vzpomínala jsem na život, který jsem žila před vším. Na okamžiky, kdy jsem se usmívala, a všechno nabíralo správný směr.

***

Stála jsem na in-linových bruslích a mířila právě k místu, kde jsem se měla sejít s Harrym a Niallem. Klasické páteční odpoledne. Po škole jsme se vždycky za hezkého počasí scházeli na hřišti, kam jen málokdy někdo chodil.
"Už jede, no konečně." Zavolal na mě Niall a já na něj hravě vyplázla jazyk.
"Hele, neprovokuj, jo. Za to nemůžu, že vy dva jste kvůli nejlepším přátelům nemuseli být po škole." Nasadila jsem hraně nazlobený výraz, protože jejich dnešní provokace opět nespadla na nikoho jiného než na mě. Občas jsem opravdu nevěděla, jak to dělají. Nikdy jsem s žádným jejich žertíkem nesouhlasila, ale ve finále jsem trest za něj dostala já. Berme to tak, že učitelé ve škole si mysleli, že jsem takový malý ďábel, který má dva strážné anděly v podobě Harolda a Nialla. Heh, kdyby jen věděli, kde je pravda. Já ovšem neměla sílu se dále obhajovat a nakonec jsem si i na to, že jsem zůstávala po škole a dostávala úkoly navíc, zvykla. Odůvodňovala jsem si to tím, že posiluji ducha.
"Takže jaký je plán?" přistála jsem vedle nich na jedné z ramp a zářivě se usmála.
"Zatím žádný, jsme v procesu vymýšlení." Ozval se Harry a vložil si stéblo trávy mezi zuby.
"Aha a na co jste přišli?" vyptávala jsem se bez zájmu a roztáhla se tak, aby mi slunce svítilo do tváře, zatímco jsem měla zavřené oči.
"Bohužel na nic. Všechno, co jsme vymysleli je v tuto chvíli nerealizovatelné." Odpověděl pro změnu Niall. A já se uchechtla. Ty jejich bezvadný nápady jsem znala moc dobře. Věděla jsem, že jednou je do budoucnosti plánují uskutečnit a jejich seznam byl dlouhý, ale v tuto chvíli se to dalo sotva považovat za použitelný materiál. Jejich nápady v podobě skoku s padákem a podobných blbin mě nijak nepřekvapovali. Kdo si myslíte, že mě navedl, abych skočila ze zídky, která ve městě ohraničovala hřiště. Ano, Harry a Niall. A všem je evidentně i jasný, jak to dopadlo. Dopadla jsem tak šikovně, že jsem si zlomila ruku a pár dní jsem nemohla dělat absolutně nic bez cizí pomoci. Vlastně za celou dobu, co jsem se s nimi kamarádila, jsem přišla k tolika úrazům, že jsem se osobně divila tomu, že ještě žiju. Jejich životní náplní se stala snaha mě připravit o život, což se jim víceméně po částech dařilo, ale nutno dodat, že jsem držela opravdu statečně.

"Já myslím, že by nebyl zas tak velký problém dneska zůstat tady a užít si chvilku klidu." Promluvila jsem po dlouhém mlčení a prakticky nám vymyslela program. Ani jeden z nich nebyl proti, což mě nadmíru těšilo. Soustředila jsem se na hřejivé paprsky slunce a užívala si páteční pohodu s přáteli, kteří mě i přes všechny průšvihy, pohmožděniny a neskutečné množství nervů vlastně zachránili. Bez nich by život nezářil a stal by se pouhou povinností. A co může být v životě větší dar než život, který žijete s chutí, láskou a radostí?
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Míša Míša | 27. února 2014 v 9:56 | Reagovat

Páááni, opravdu skvělá povídka:-)) Líbí se mi tvůj styl psaní, příběh a prostě všechno! :-D ze začátku jsem trošku nechápala, co tak strašnýho musela udělat, ale jsem ráda, že se s Niallem usmířila :-) teď už jenom aby se z toho dostal Harold :-)

2 Rachel. Rachel. | 28. února 2014 v 12:58 | Reagovat

[1]: Děkuji ti moc :) Vážím si tvých milých slov :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama