The people of many faces - 3.díl

3. ledna 2014 v 1:49 | Rachel. |  The people of many faces
Hey guys!!
Opět se hlásím s dalším dílem povídky a na dlouhou dobu posledním. Jak už jsem se zmiňovala v článku NOVINKY, tak pozastavuji vydávání povídek a dalších dílů se dočkáte dle stanovených datumů v menu. Takže 4. díl TPOMF očekávajte 26.3. Doufám, že se vám díl líbil a nebojte se zanechat komentáře :) Budu ráda :)



Veronika stála opřená o futra ložnice, v níž na posteli právě ležel desetiletý chlapec, kterého před několika hodinami zachránila před lovci a sledovala jeho klidnou tvář. Bylo to sotva pár minut, co konečně usnul. Byl neskutečně vystrašený a skoro vůbec nemluvil. Prozradil jí jen své jméno. A ona se mu ani nedivila. Moc dobře si vzpomínala na okamžiky, kdy ona musela poprvé utíkat. Od té doby uběhlo už tolik času. Z jejích negativních myšlenek jí vytrhl zvuk klíčů a následné odemykání. Nejprve se vyděsila, ale pak ji připomínka toho, že její klíče vlastní jen jeden jediný člověk kromě ní, ji uklidnila. Odlepila se od dveří a vydala se chodbou ke vchodu, kde právě stál člověk, po jehož objetí toužila ze všeho nejvíce. Jakmile ho spatřila, rozeběhla se a vpadla mu do náruče silně se tisknouce k jeho svalnatému tělu.

"Dostal jsem tvoji zprávu." Promluvil tiše Liam a obmotal ruce těsněji kolem třesoucího se těla jeho přítelkyně. "Co se stalo?"
"Ví, že jsem ve městě. Našli mě." Zašeptala a snažila se tišit vzlyky, které se jí draly z hrdla. Tady v jeho náručí se konečně cítila v bezpečí a dovolila si projevit obavy, které se snažila schovávat.
"Cože? Jak se to stalo?" Svraštil obočí a mírně se od Veroniky odtáhl, aby ji mohl pohlédnout do obličeje.
"Byla jsem na obědě a pak jsem uviděla toho bělovlasého. Někoho sledoval a nebyl sám. Snažila jsem se přijít, na koho mají zamířeno a celou dobu sledovali chlapce. No a já sledovala je. Nemohla jsem jim ho nechat na pospas. A pak když se dostali do uličky, tak ho zřejmě chtěli odvést, ale nějací lidé jim v tom zabránili. Tak jsem rychle vzala chlapce a utekla jsem s ním, ale oni mě poznali. Viděla jsem, jak se na mě díval." Pověděla mu zkrácenou verzi příběhu a snažila se alespoň trochu uklidnit.
"Kde je chlapec teď?" rozhlédl se Liam po chodbě v očekávání, že se najednou někde objeví dětská postava.
"Spí," odpověděla tiše a zvedla pohled k Liamovým oříškovým očím, které tolik milovala.
"A jak jsi na tom ty? Neublížili ti? Sledovali tě?"
"Jen chvilku. Setřásli jsme je." Odpověděla nejistě a uvnitř se tiše modlila, aby její tvrzení bylo správné. Liam vytušil její pochybnosti a znovu ji zabalil do objetí. Políbil jí do vlasů a šeptem ji začal utěšovat.
"Na něco přijdeme. Neboj. Nenechám je, aby ti ublížili." Tiše ji konejšil a v hlavě se snažil pomalu spřádat plány. Za celou dobu boje s touhle organizací si uvědomil, že čím rychleji bude jednat, tím lépe.

"Pojďme si dát čaj, třeba se ti udělá líp." Navrhl po chvíli a Veronika přikývla. Vyvlékla se z jeho objetí a přešla do kuchyně jím následována. Liam zatím vytáhl z kapsy telefon a pomalu vyťukal číslo svého informátora. Věděl, že pokud se s někým musí spojit, tak s ním.
Určitě jsi už zmerčil, že organizace ví, že Veronika je ve městě. Potřebuji vědět o každém jejich kroku.
Naťukal rychlou textovku, odeslal ji a přešel ke kuchyňské lince.
"Nemám to udělat já?" zeptal se a spadané vlasy ji znovu ukotvil za ucho.
"Uvařit čaj ještě zvládnu." Usmála se a zvedla k němu pomněnkový pohled. Tyhle oči na ní měl nejraději i přesto, že většinu času v nich viděl přehnané množství starosti, které nedokázal z jejích ramen sejmout.
"Já tě ochráním." Řekl smrtelně vážně a zadíval se jí hluboko do očí.
"Já vím." Odpověděla tiše a přiblížila se k jeho rudým rtům, na které vtiskla láskyplný polibek a vykouzlila tak na Liamově tváři úsměv.
"Miluji tě," vypadlo z něj v okamžiku, kdy se jejich rty rozpojily.
"Já tebe taky." Vydechla Veronika a položila si hlavu na Liamovo rameno. Vdechovala lehkou vůni kolínské a nechávala se uklidňovat. Cítila se už mnohem lépe. Věděla totiž, že všechno bude zase dobré.

"Přespíš tu?" zeptala se Veronika poté, co vylezla z koupelny a dosedla vedle Liama.
"Jo, nechci vás nechávat samotné a hlavně si tě chci trochu užít. Pozítří odlétáme, takže nemáme moc času." Odpověděl se smutným úsměvem a políbil ji na nos.
"Už pozítří?" podívala se na něj smutně a Liam přikývl. "Čas utíká moc rychle." Zašeptala tiše, hlavu položila zpět na jeho rameno a objala jej rukama. Pomalu jí únavou začala padat víčka, když ji vyrušil jemný hlásek. Rychle se posadila na sedačce a otočila se. Ve dveřích stál Luke a zmateně těkal očima mezi ní a Liamem.
"Luku, co to, že nespíš?" vyskočila rychle na nohy a klekla si před chlapce.
"Bojím se." Přiznal tiše a přitáhl si plyšovou hračku, kterou mu půjčila Veronika, aby se mu lépe usínalo.
"Tak já si půjdu lehnout s tebou, ano?" usmála se na něj a pohladila ho po tváři. Luke mírně kývl a stiskl jí ruku. "Tak běž do postele a já hned přijdu, ano?" Odpovědí jí bylo další přikývnutí a objetí. Veronika se zvedla, došla k Liamovi, který celou scénu bedlivě pozoroval a sedla si vedle něj.

"Jdu si s ním lehnout. Přijdeš pak za námi?" pousmála se, když na několik chvil propletla jejich ruce.
"Určitě, jen si skočím do sprchy." Usmál se Liam a políbil ji na rty.
"Děkuji," vydechla tiše, zvedla se z pohovky a zamířila do ložnice. Jakmile si jí Luke všiml, tak se mu koutky úst lehce roztáhly po tváři připomínajíce úsměv.
"Přečteš mi něco?" promluvil tiše, když si lehla k němu do postele.
"Ráda. A máš nějaké speciální přání nebo je ti to jedno?" usmála se a natáhla se na stolek na druhé straně postele, aby rozsvítila i druhou lampičku.
"Je to jedno." Odpověděl nadšeně a zachumlal se do peřin.
"Dobře," řekla Veronika, ze svého nočního stolku vytáhla jednu z osvědčených knížek a pustila se do čtení. Doufala, že Harry Potter by mohl být celkem dobrá volba. Ona ten příběh milovala stejně jako miliony dalších lidí po celém světě. Zatímco četla, Lukovi padali pomalu víčka, až se nechal sametovým hlasem ukolébat ke spánku.

Když si Veronika všimla, že její posluchač usnul, tak jej přikryla dekou a odložila knížku na stůl. Otočila hlavou ke dveřím a všimla si usmívajícího Liama.
"Jak dlouho tam stojíš?" zašeptala tak, aby nevzbudila malého.
"Chvilku. Jako mámě by ti to slušelo." Odpověděl ji a přešel k posteli. Lehl si k Veronice na druhou polovinu postele, než ležel Luke a objal ji.
"Času dost," poznamenala s úsměvem a hlavu si položila na jeho nahou hruď. Cítila blížící se únavu a jediné, po čem toužila, byla milující náruč, ve které by se mohla ponořit do říše snů.
"Dobrou noc," políbil ještě Liam Veroniku do vlasů. Ona však místo odpovědi jen zamumlala. Události celého dne ji daly příliš zabrat a únava si na ní vybrala svou daň. Liam se lehce pousmál nad její klidnou tváří a tiše si povzdechl. Nezazlíval ji, že tak rychle odpadla. Chápal to a dělal si o ni starosti. Věděl totiž, že situace je horší, než si prve myslel.

***

Liam seděl u stolu v zadní části restaurace, kde si byl stoprocentně jistý, že jejich setkání proběhne v utajení. Za tu dobu se stal velmi ostražitým a dával si pozor na to, kde jej lidé vidí. Dokázal se dokonale skrýt v davu. Musel kvůli tomu poměrně dost riskovat, ale tohle všechno podstupoval kvůli jedinému důvodu, kvůli ní.
Nad ním se ozvalo odkašlání a Liam pozvedl oči k informátorovi, jehož tvář byla strhaná.
"Joely, posaď se." Pokynul mu Liam k židli naproti a poptal se jej, zda si něco dá a následně pak vše přetlumočil číšnici.
"Máme problém. Nemůžu se dlouho zdržet. V organizaci od včerejška vládne pohotovost. Všichni mají popis Veroniky a toho kluka a prohledávají celý Londýn. Pro ty dva je příliš nebezpečné, aby byť jen vycházeli z domu. Veronika jim utíká příliš dlouho a oni se rozhodli všechno zaměřit na ni." Pustil se bez okolků do řeči Joel. Strach měl vepsaný v očích. Všechno, co se v posledních několika hodinách odehrálo, v něm zaselo semínko pochybností o tom, zda dokážou Lovce někdy zničit úplně.
"Sakra. Zrovna teď." Třískl rukou do stolu Liam a dal na průchod vzteku.
"A to není všechno. Jde po ní Steve a pod patronát si tuhle akci vzal sám mesiáš. Plus teď dochází k opětovnému prověřování důvěryhodnosti členů."
"Ještě něco?" zeptal se Liam frustrovaně a zničeně. Věděl, že horší už to snad být ani nemohlo.
"Jo, chystá se něco velkého. Nevím, o co jde. Zasvěceni jsou jen ti v nejužším okruhu, ale nic dobrého to nebude." Dodal Joel a pečlivě pozoroval výraz svého zaměstnavatele, v kterém se míhaly emoce jako splašené.

"Budu muset jít. Každou chvilku se musíme hlásit." Zvedl se Joel ze židle a upravil si koženou bundu.
"Dobře, děkuji, že jsi přišel. Pokud je to jak říkáš, tak tě nesmíme vystavit nějakému většímu nebezpečí. Z toho vyplývá, že teď ruším nějaká pravidelná hlášení. Nespojuj se semnou a já se nebudu spojovat s tebou. Vše jen v případě nejvyšší nouze. Chápeš?" zvedl k němu Liam pohled a stoupl. Odpovědí mu bylo Joelovo přikývnutí.
"Děkuji, rád jsem tě viděl." Liam se s Joelem poplácali po zádech na rozloučenou jako staří známí a pak Joel odešel. Liam se zpět posadil na židli a nepřítomně hleděl do zdi. Všechno mělo být v pořádku. Slíbil jí, že ji ochrání a to hodlal splnit, ale tohle všechno, co se dělo kolem ho děsilo. Vůbec se mu teď nechtělo odjíždět za oceán, ale neměl na vybranou. Pracovní povinnosti měly navrch nad srdcem. Těžce si oddechl, zvedl se, došel zaplatit na bar a pak v závěsu za jednou početnou rodinu vyšel z restaurace. Zbývalo mu už jen pár hodin a ty se rozhodl strávit s člověkem, kterého miloval.

Po cestě k Veronice se Liam stavil ještě v obchodě, aby jim oběma na pár dní nezadal záminku k opuštění úkrytu. Potřeboval, aby se teď nikde neukazovali, protože celou tuhle nepříjemnou záležitost chtěl urovnat. Netušil ještě, jak to udělá, ale nevzdával se.
Když vešel do domu, tak se k němu donesla vůně špaget a hlasy známý pohádkových postaviček vycházejících z televize. I s nákupem zamířil do kuchyně, kde podle předpokladů našel Veroniku stojící u plotny. Nákup položil na stůl, přistoupil k ní z boku a políbil ji lehce na tvář, která se okamžitě po doteku zbarvila do nachova.
"Ahoj," pozdravila jej a široce se usmála nespouštějíce pohled z obsahu hrnce.
"Ahoj, přinesl jsem nějaké potraviny, abyste nikam nemuseli." Odpověděl Liam a pustil se do vybalování. Veronika se pod jeho slovy mírně ošila a dech se jí zasekl v hrudi. Věděla, že setkání s informátorem neskončilo dobře.

"Jak moc zlý to je?" Přestala v míchání omáčky a zvedla pohled k Liamovi, který právě zavíral ledničku. Liamovo čelo se nakrabatilo v důsledku usilovného přemýšlení. Stál před volbou, zda jí všechno prozradí a vyděsí ji, anebo jí sdělí jen část pravdy a ušetří jí alespoň nějakých starostí. Zdánlivě obtížné dilema však během okamžiku vyřešila sama Veronika.
"A chci slyšet pravdu." Řekla sebejistým hlasem, i když její, na první pohled velmi silná, sebejistota postrádala pevnou základnu. Vlastně vůbec netušila, zda to unese, ale potřebovala vědět na čem je.
"Je to dost zlý. Lovci mají pohotovost a poflakují se po okolí. Obzvláště v téhle části Londýna, jelikož právě tady jsi jim zmizela. Bylo by fajn, kdybys s Lukem zůstala pár dní zavřená tady a po pár dnech byste mohli odjet do Glasgow. Budeme muset počkat, až se situace uklidní." Vysvětlil svůj prozatímní plán, dvěma kroky přešel k Veronice a pravou rukou ji donutil zvednout pohled.
"Neboj se, to zvládneme. Jsme v tom spolu." Díval se jí do očí a snažil se přečíst všechno, co v nich bylo, ale nějak nedokázal vše pojmenovat. Strach, bolest a možná nejistota? Poprvé za dlouhé roky, co Veroniku znal, v ní nedokázal číst.

"Neměla jsem se vracet." Zašeptala tiše, vytrhla se z jeho sevření a vrátila se k plotně. Uvnitř ji sžíral neskutečný pocit viny. Nechápala, jak mohla dovolit, aby se Liam dostal do takovéhle kaše. Jak jej mohla svést na cestu, která byla pokryta jen krví a onemocnění? On se jako jeden z mála Měničů dokázal očím Lovců vyhnout a mohl být šťastný, kdyby spolu nic neměli, kdyby ho opustila hned, co odešel a neživila v nich obou naději. A hlavně kdyby nebyla tolik sobecká. Příliš se strachovala. Měla dost samoty, kterou jí od jistého dne před pěti lety svázali. Aniž by si to uvědomila, tak neposedná slza opustila svoje útočiště a ladně jí stékala po tváři.
"Tohle neříkej. Nikdy bych tohle nevyměnil za život bez tebe." Stál vedle ní, opřený o kuchyňskou linku a sledoval její tvář, která se třpytila tekoucími slzami.
"Neplač," pevně ji objal a políbil do vlasů ve snaze ji ukonejšit. Podobnou reakci rozhodně nečekal, tudíž se cítil nejistě. Začínal se obávat, že jej znovu opustí.

"Nemůžu být bez tebe. Slib mi, že neodejdeš." Odtáhl ji od sebe na délku paží tak, aby mohl vyhledat její oči. "Prosím, slib mi to." Jeho oči se pomalu zalévaly zoufalstvím a bolestí, kterou mohla způsobit právě ona. Člověk, ke kterému choval nejsilnější cit, jakého jsou lidské bytosti schopné. Veronika se roztřeseně nadechla, aby našla ztracený dech. Síla prosby, kterou viděla v jeho očích, jí vyrazila dech a sevřela srdce. Moc dobře si uvědomovala, že mu nedokáže říct sbohem a obzvláště ne teď. Jejich minulost i současnost pro oba měla odpověď. I tak se ale Veronika pohybovala na hranici mezí tím, co považovala za správné a tím, co ji nutilo se každé ráno nadechnout.
"Slibuji," vydechla tiše a pozorovala úlevu, která vystřídala zděšení v Liamových očích. Po jeho tváři se roztáhl mírný úsměv plný naděje a tichých příslibů. Pravou rukou ji pohladil po tváři a levou položil na bok, za nějž si ji přitáhl blíže k sobě. Očima si pozorně prohlédl její tvář a svůj pohled ukotvil na rudých rtech s jasným záměrem.

Její srdce zběsile naráželo v neustále se zrychlující tendenci do hrudního koše, jakmile ucítila Liamův hřejivý dech na rtech. Až příliš dobře si vzpomínala na jejich první polibek, od kterého se nic nezměnilo. Možná jen to, že její city se prohloubily. Každým odloučením, každým zaškobrtnutím a novou nadějí zjišťovala, že se celou svou myslí připoutala právě k němu. Ve chvíli, kdy se jejich rty spojily, tak zapomněla na všechno kolem. Jediné, co dokázala svými smysly vnímat, byly elektrické impulsy, které vysílalo jeho tělo do jejího. Levou ruku mu přesunula za krk a přitáhla si blíže k sobě. Potřebovala cítit teplo jeho těla a hlavně potřebovala alespoň na několik okamžiků zapomenout. Jen ona a on. Veronika mírně pootevřela ústa, čímž se Liamovi naskytla příležitost prohloubit jejich polibek. Všechny nežádoucí emoce panující v místnosti se začínaly vytrácet a nahrazovala je jedna jediná. Touha.

"Veru?" ozval se Lukův hlas ode dveří a donutil Liama s Veronikou od sebe uskočit. Oba svůj pohled přesunuli k dítěti, na které bez okolků zapomněli.
"Ano? Copak potřebuješ?" usmála se a přešla k němu blíže.
"Kdy už půjdu domů?" zeptal se a stydlivý pohled sklopil k propleteným prstům. Veronika posmutněla a vzala chlapce za ruku.
"Víš, teďka ještě jít k tobě domů nemůžeme, protože pak by tě ti zlí lidé našli a odvedli tak, jak to chtěli udělat předtím. Ještě chvilku tu budeš se mnou a Liamem a já ti slibuji, že až se s těmi lidmi vypořádáme, tak se vrátíš domů, ano?" Pohladila jej po tváři a snažila se povytáhnout koutky úst v přátelském úsměvu. Nakonec si chlapce přitáhla do náruče a pevně ho objala.
"A to bude kdy?" Zeptal se tiše, když své ruce obmotal kolem jejího krku. Veronika očima vyhledala Liama, který je starostlivě pozoroval, a všimla si v jeho obličeji stejných starostí, které sužovaly ji.
"To nevím, zlato. To nevím."

"Luku, co kdybychom se šli podívat na nějakou pohádku a nechaly Verču dovařit oběd?" přešel k objímající se dvojici Liam. V tuto chvíli chlapec potřeboval nějaké rozptýlení. Luke pustil Veroniku, usmál se na Liama a chytl ho za nabízenou ruku táhnouce ho k obýváku.
Veronika si zničeně oddechla, když jí oba zmizeli z dohledu, postavila se na nohy a vrátila se k rozdělanému jídlu. Cítila se unaveně a tak se rozhodla na chvilku vypnout. Přestat myslet na všechno, co se kolem dělo. Na dítě, které se snaží držet daleko od Lovců, na Liamův odjezd a na samotné Lovce, kteří jí jsou opět v patách. Snažila se zbavit tíživého pocitu, který ji jasně sděloval, že nikdo nedokáže utíkat do nekonečna. A ani ona netrpěla přehnanou naivitou. Jednou ji chytí. Otázka ale zněla, jestli to bude teď nebo až když prožije spokojený lidský život.

Veronika seděla na gauči, s nohama nataženýma na stolku a hlavou položenou na Liamově rameni, zatímco místo televize pozorovala malého Luka, který si právě hrál s hračkami nebo spíše s věcmi, co se našli po domě.
"A teď jedna smutná zpráva. Během včerejšího dne se v Londýnských ulicích ztratil chlapec. Malý desetiletý Luke Watters se včera nevrátil ze školy domů." Uvedla žena ze zpravodajství další událost a zaujala tak pozornost lidí v obývacím pokoji. Liam při pohledu na obrázek malého Luka, který zdobila obrazovka, ztuhl a Veronika přesunula oči na obrazovku se zděšením. Aniž si to sama uvědomila, tak se zatajeným dechem očekávala další novinky.
"Adoptivní rodina žádá všechny, kteří by měli nějaké informace o chlapci, aby je nahlásili na policii." Domluvila moderátorka a kamera právě zabírala plačící rodinu.
"Prosím, pomožte mi najít mého chlapečka." Poslední záběr na plačící a prosící maminku a další zprávy. Veronika dál zírala na obrazovku, ale už nedokázala vnímat, co jí ta žena v narůžovělém saku říká. Všechny zvuky se přesunuly do pozadí. Jediné, na co dokázala myslet, byla tesknící matka, jejíž syn si právě hraje dva metry od ní na koberci.


"Ver, podívej se na mě." Ucítila teplý dotyk na tváři a vrátila se do reality. Před ní právě klečel Liam a starostlivě si ji prohlížel.
"Co budeme dělat?" hlesla téměř neslyšně a snažila se zadržet slzy. Přestávala to všechno zvládat. Tolik informací v jednom dni.
"Nic, zůstanete s Lukem tady. Nemůžeme ho vrátit rodině. Lovci by si pro něj přišli. Ne, teď. Hlavně zachovej klid. Teď si musíte dát pozor, aby vás nikdo neviděl." Liamův hlas zněl klidně, ale opak byl pravdou. Moc dobře si uvědomoval to, co Veronika, ale odmítal si připustit jakoukoliv možnost selhání. Nesměli se vzdát. Jedinou jejich záchranou se stal boj.
"Jsem unavená." Promluvila tiše a hlavu položila na Liamovo rameno. Najednou na ni všechno padlo. Její víčka těžkla. Přála si, aby mohla na všechno alespoň na okamžik zapomenout.
"Vezmu tě do postele." Zamumlal jí do vlasů Liam a pomalu ji vzal do náruče.
"A co Luke?" vzpomněla si ještě předtím, než se její tělo dotklo měkkých přikrývek.
"Postarám se o něj."
"Děkuji," usmála se unaveně a hlavu zabořila do polštáře. Liam ji přikryl pokrývkou, políbil ji na čelo a popřál jí dobrou noc.
"Liame?" řekla tiše a donutila osloveného zastavit se mezi dveřmi. "Než odjedeš, vzbuď mě. Chci se s tebou rozloučit."
"Neboj, dobrou." Usmál se a zavřel dveře. Vrátil se zpět do obýváku, kde se posadil na pohovku a z kapsy vytáhl telefon. Odhodlal se k činu. Neopustí zem, dokud nenajde nějaké řešení a měl na to jen pár hodin.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama