Nothing lasts forever [I wish I had another chance] - 8.díl

14. ledna 2014 v 18:51 | Rachel. |  Nothing lasts forever [I wish I had another chance]




HARRY'S POV
Hlavu jsem měl opřenou o zeď a lehce poklimbával. Snažil jsem se sám sebe udržet v bdělosti, ale nedokázal jsem to. Pomalu jsem propadal spánku. Rychle jsem sebou trhl při zvuku rozsvěcejícího se světla. Otevřel jsem oči a všiml si dívčí postavy, která právě zmizela za rohem na záchodě. Rukama jsem si promnul oči a posadil se do vzpřímené polohy. Pohledem jsem přelétl lehce osvětlený pokoj. Louis klidně oddechoval v nejvzdálenější části malého pokoje a nevěnoval pozornost ničemu dalšímu. K mým uším dolehly nepříjemné, dávivé, zvuky. Dál jsem nemeškal. Zvedl jsem se a zamířil na záchod. Lena klečela před mísou a právě vyprazdňovala obsah svého žaludku. Bez zaváhání jsem si přiklekl k ní a všechny vlasy jsem jí pochytal, aby jí nepadaly do obličeje.
"Běž pryč," zašeptala tiše, když si kusem toaletního papíru utřela pusu a vzpřímeně se posadila. Nijak jsem neodpověděl a raději sáhl po splachovadlu. Pustil jsem její vlasy, aby si mohla hlavu opřít o dlaždičky a zvedl se. Došel jsem vedle do skromné koupelny a namočil tam malý ručník.
"Dej si to na hlavu, uleví se ti." Přitiskl jsem jí jemně ručník na čelo a způsobil, že otevřela doteď zavřené oči. Očima těkala po mé tváři, až se zastavila u mých očí. Její pohled, který mi v posledních hodinách věnovala, byl tak diametrálně odlišný od toho, jak se na mě dívala dřív, a já si nebyl jistý, co to znamená. Myslel jsem, že ji znám, ale tahle dívka představovala jen stín osoby, kterou jsem znal. Aniž bych chtěl, tak se mé myšlenky zatoulaly k teoriím, zda se člověk opravdu může tolik změnit a jak moc se může změnit.
"Je až trapné, jakým způsobem se historie dokáže opakovat." Vyrušila mě Lana ze svých myšlenek a já se mírně pousmál. Opřel jsem se o dlaždičky na druhé straně stísněného prostoru.
"Pravda, ale z tamté noci si něco pamatuješ. Teď budeš mít brutální okno." Mírně jsem se pousmál nad vzpomínkou na oslavu Leniných narozenin a nad tím, jak se ztřískala. Tehdy jsem zůstal nejméně opilý a staral se o Lenu s Niallem tak dlouho, až jsem vystřízlivěl. Oba dopadli katastrofálně. Lena objímala záchodovou mísu a Niall chrápal někde pod stolem. Na několik minut se mezi námi rozhostilo ticho, než Lena opět promluvila.
"Věř mi, že jsem to takhle nechtěla. Nic jsem takhle nechtěla, ale neměla jsem jinou možnost. Nenáviděli byste mě." Její hlas přešel v šepot. Zpod jejího zavřeného víčka unikla neposedná slza a já nevěděl co říct. Její náhlá upřímnost mě zaskočila.
"Neměla bych ti tohle říkat." Promluvila znovu a dlaněmi si přikryla tvář. Její slova mě přikovala k podlaze. Moje mysl jela na plné obrátky. Snažil jsem se přijít na to, o čem mluví.
"Měl bys mě nenávidět." Otevřela víčka a vyhledala moje oči.
"Nedokážu tě nenávidět." Promluvil jsem a konečně se pohnul. Jednu její ruku jsem vzal do dlaní a propletl s ní prsty. Palcem jsem jí hladil po hřbetě ruky, zatímco jsem udržoval oční kontakt. Na rtech se jí mihl nepatrný úsměv. Svou ruku vyvlékla z mého sevření a přesunula ji na moji tvář. Její lehký dotyk způsobil, že jsem se vrátil do okamžiků před několika měsíci. Vše bylo stejné, až na její oči. Jejich světlo zmizelo.
"Dokážeš a jednou budeš." Zašeptala tiše a nejistě se zvedla ze země. Opatrně se dokolíbala k posteli, na kterou spadla jako hadrová panenka.
"Přála bych si, abych poznala jen tebe." Zamumlala poslední slova a propadla do hlubokého spánku. Její slova mi v hlavě zněla jako ozvěna. Neustále dokola jsem slyšel její poslední slova. Nechápal jsem jejich význam. Snažil jsem se jej najít, ale můj mozek byl až příliš unavený. Pomalu jsem si sedl na nepohodlnou židli a hlavu složil na stůl. Můj zrak spočíval na hnědovlasé dívce, které jsem se snažil porozumět. Vzpomínal jsem na všechno, co jsem o ní věděl. Okamžiky, kdy jsme spolu vyrůstali a na den, kdy jsem si konečně přiznal, že jsem se do ní zamiloval. Na ten den se nedá zapomenout. Nechal jsem těžknoucí víčka klesnout a ponořil se do milované vzpomínky.
***
"Měli bychom najít Lenu," ozval se vedle mě Niall hned, co jsme společně odložili svoje bundy do šatny. Přikývl jsem na souhlas a vydal se z přeplněného předsálí na místo, kam pomalu proudili všichni hosté a usazovali se ke stolům. Očima jsem těkal po obrovském prostoru a hledal svojí nejlepší kamarádku. Celý den jsem dokázal myslet jen na to, až ji uvidím. A pak jsem ji našel. Stála u stolu s její rodinou a na rtech jí právě pohrával široký úsměv. Takový ten, který nedokázal mé srdce nechat netečné. Na sobě měla překrásné splývavé šaty zelenkavé barvy, které jen umocňovaly její vzhled. Něco odpověděla svým rodičům a pak pozvedla pohled ke konci sálu, kde jsem stál já spolu s Niallem. Její oči se rozzářily, když nás oba uviděla a její úsměv se ještě víc rozšířil. Moje srdce začalo zběsile tlouct a já pociťoval narůstající nervozitu s každým krokem, jenž ji přibližoval blíže k nám, blíže ke mně.
"Jste tu brzo," usmála se, jakmile se k nám dostala a oba nás po jednom objala. Ve chvíli, kdy vklouzla do mojí náruče, tak se pro mě zastavil čas. Všechno mi v tom okamžiku přišlo tak vzácné. Věděl jsem, že pro tuhle dívku bych udělal první poslední jen proto, abych viděl spokojený úsměv na její tváři. A pak když mou náruč opustila, tak jsem najednou cítil, že si sebou vzala kousek mě samotného. Věc, kterou dokážete člověku věnovat, bez toho aniž byste si to plně uvědomovali. Vlastní srdce
.
***
LENA'S POV
Pomalu jsem přicházela k sobě. Cítila jsem otravné sucho v ústech, žaludek na vodě a nepříjemnou, i když nepatrnou, bolest hlavy. Bála jsem se jakkoliv pohnout, abych nezjistila nějaké další znepokojivé podrobnosti o svém zdravotním stavu.
"Už půjdu," uslyšela jsem něčí hlas, který jsem nepoznávala. Pomalu jsem začínala cítit paniku. Nevěděla jsem, kde jsem a proč tu jsem. Zapátrala jsem ve vzpomínkách a přemýšlela, co jsem dělala předešlý den.
"Ok, já tu s ní zůstanu." Ozval se tichý chrapot, který bych poznala kdykoliv a kdekoliv. Pokud jsem do téhle chvíle byla zmatená, tak teď se mi dechu nedostávalo. Lovila jsem v paměti a s každou připomínkou včerejšího dne jsem se cítila hůř a hůř. Připadala jsem si směšně, že jsem skončila tady u něj, když jsem opět od svých problémů utíkala. Zdálo se, že se mě konečně rozhodly dohonit. Evidentně jim záleželo na jejich vyřešení více než mě.
Opatrně jsem otevřela víčka a rozhlédla se po malém pokoji s bílými, holými, stěnami. Ležela jsem na jedné ze tří postelí. Očima jsem skončila u jediné žijící bytosti, kromě mě, která v místnosti přebývala. Byl ke mně otočený zády. Seděl za stolem, v ruce držel tužku a něco čmáral na papír. Jediným zvukem v místnosti byly naše dechy a tužka pohybující se po papíře. Opatrně jsem se posadila a nohy přehodila přes okraj postele. Celý můj žaludek se zhoupl a mě došlo, že to asi nebude dobrý. Vytřeštila jsem oči a čekala, jestli se můj žaludek uklidní. Cítila jsem, jako by byl na vodě. Bože. Chytila jsem se za břicho a zhluboka dýchala. Když jsem se trochu uklidnila, zvedla jsem pohled a všimla si Harryho, který si mě beze slova prohlížel. Jeho tvář vypadala ztrhaně a pod očima se mu rýsovaly tmavé kruhy. Jednoznačné známky nedostatku spánku.

"Jak ti je?" prolomil ticho chraplavým hlasem, který se mi zdál až příliš hlasitý.
"Hrozně," odpověděla jsem prostě a sáhla po sklenici s vodou, která stála nedaleko. Snažila jsem se uhasit žízeň, jež mi spalovala hrdlo.
"Co se včera stalo a jak jsem dostala sem?" zašeptala jsem tak tiše, až jsem se divila, že mě Harry slyšel.
"To je na dlouhé povídání. Měla by ses prospat." Usmál se na mě a vzal si ode mě prázdnou skleničku.
"Nejsem jediná, kdo by se tu měl prospat." Namítla jsem s klidem, ale znovu jsem svou hlavu položila na polštář. Očima jsem sledovala jeho pomalé pohyby a přemýšlela nad věcmi, které se asi udály. Snažila jsem se vzpomenout si na cokoliv, ale marně. Má hlava se zaplnila jen nejasnými záblesky vzpomínek a myšlenek, které se prolínali v několika časových liniích. Všimla jsem si, že na moji poznámku nezareagovala a tak jsem začala přemýšlet proč. Zvažovala jsem, jestli tu mám zůstávat nebo odejít. Ale kam bych mohla jít? Nevěděla jsem, kde mám auto, kde jsem a do bytu jsem se vrátit nemohla. Pomalu jsem zavřela víčka a pomalu se propadala do bezesného spánku. Hlavou se mi honily myšlenky jako splašené. Netušila jsem, co budu dělat, až se znovu probudím. Zda tu pořád bude, anebo je tohle všechno jen špatný sen. Jedno jsem ale věděla určitě. Přála jsem si, aby mě mohl obejmout a i přes všechnu tu pravdu, kterou by se dozvěděl, by mě políbil do vlasů a uklidnil by mě slovy, že všechno bude v pořádku. Protože právě teď jsem se cítila tak osamoceně jako nikdy předtím.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama