Nothing lasts forever [I wish I had another chance] - 7.díl

7. ledna 2014 v 18:48 | Rachel. |  Nothing lasts forever [I wish I had another chance]



Pozvedla jsem malou skleničku a její obsah bronzového odstínu jsem naráz převrátila do sebe. Chuť alkoholu mě pálila v hrdle, ale já už ji nevnímala tak jako na začátku. Opravdu netuším, kolikátou skleničku jsem vypila, ale pomalu jsem cítila, jak všechno odplouvá. Všechny nežádoucí myšlenky, veškerá bolest, která svírala mou hruď a každá vzpomínka, jež se snažila vydrat na povrch. Každá starost se stala snem.
"Ještě jednu?" usmála se na mě sympatická barmanka a sebrala panáka z baru. Přikývla jsem a pokusila se o mírný úsměv, i když jsem tušila, že moje snaha musí vypadat směšně. Moje oči se samovolně zavíraly a já je nedokázala udržet dlouho otevřené. Na mysl mi přicházely jen ty nejnutnější myšlenky a pocity. Velmi pečlivě a pomalu jsem uchopila další skleničku s rumem a kopla ji do sebe. Ještě chvilku jsem si zaujatě prohlížela průhlednou nádobku a následně ji položila na bar. Opatrně jsem se zvedla ze židle a snažila se kontrolovat každý krok. Věděla jsem, že hladina promile v mé krvi je na takové úrovni, že dojít na záchod by mohl být problém, ale já si chtěla dokázat opak. Soustředěně krok po kroku jsem pokládala jednu nohu za druhou a snažila se ignorovat všechno kolem, co se točilo. Natáhla jsem ruku, otevřela dveře a vstoupila na toalety.
HARRY'S POV
Seděl jsem s několika spolužáky u stolu a bavil se. Většinu z těch lidí jsem znal jen krátce, ale i tak jsem si s nimi rozuměl a kde jinde by člověk měl rozvíjet společenské vztahy než u žluté limonády, že? I když konzumujete jen nealko.
"Myslím, že ta holka má dost," zasmála se blondýnka, jejíž jméno mi neutkvělo v paměti. Většina lidí přesunula pohled na místo, kam právě hleděla. Já jsem však zůstal výjimkou. Prohlížel jsem si půllitr s kofolou a snažil se udržet konverzace. Každou chvilku mi myšlenky utíkaly směrem, který se mi ani za mák nelíbil. Všechny otázky, které jsem po čase pohřbil, mi znovu přicházely na mysl.
"Jéžiš!" řekla černovláska jmenující se Sarah a sedící naproti mně a zakryla si ústa jednou rukou. Její pohled pořád směřoval za moje záda a já se nakonec rozhodl taky podívat, co tak neskutečně moc zaujalo pozornost ostatních.
Pomalu jsem se otočil a všiml si dívky, která právě seděla na zemi a držela se za hlavu. Dřepěla u ní servírka a snažila se jí dostat na nohy. Pozoroval jsem ten výjev a nedokázal odtrhnout oči. A najednou ji chytila za bradu a dívčiny hnědé vlasy odkryly známou tvář. Ztuhl jsem, když jsem v dívce poznal Lenu. Její víčka byla mírně pootevřená a rty lehce pohybovala, zatímco se snažila odpovídat servírce. Bez dalšího přemýšlení jsem se zvedl a vydal se jí pomoct.
"Harry? Kam to jdeš? " zaznamenal jsem otázku spolubydlícího, který seděl hned vedle mě. Neodpověděl jsem a několika kroky překonal vzdálenost mezi naším stolem a Lenou. Opřel jsem se o jedno koleno k zemi a pomohl servírce dostat Lenu na nohy.
"Sakra, mám já tohle zapotřebí?" Rozčilovala se a na čele se jí vytvořila vráska od toho, jak si dělala starosti, co s opilou osamocenou dívkou.
"Je úplně ztřískaná." Pokračovala v bědování a já si uvědomoval, že se právě pro ni Lena stala neuvěřitelným problémem.
"Můžeš stát?" zeptala se jí a Lena jen mírně přikývla. Servírka ji opatrně pustila, aby zjistila, jestli se bez její opory obejde. Potřebovala se vrátit ke svojí práci. Najednou se Lena zakymácela a já jsem ji chytl pevněji. Celou dobu jsem měl knedlík v puse a nevěděl, co mám říct. V duchu jsem se propleskl za svoje mlčení a rozhodl se situaci vzít do svých rukou.
"Odvezu ji domů," promluvil jsem jasně a vysloužil si podezřelý pohled od pracovnice baru.
"Ty ji znáš?" podívala se na mě podezřele. Bylo mi jasné, že mi nevěří, ale vidina toho, že jí vytrhnu trn z paty, se stala příliš lákavou.
"Je to moje kamarádka." Odpověděl jsem a vlasy Leně odstranil z tváře. Mladá žena s vlasy staženými v ledabylém drdolu si mě nevěřícně prohlížela.
"No to je sice krásné, že ji vezmeš domů, ale kdo mi zaplatí?" Zvýšila hlas a ruce si složila na hrudi.
"Kolik to dělá?" zeptal jsem se automaticky a ona se vydala za bar, aby mi odtud podala účtenku. Podíval jsem se na cenu a bylo mi hned jasné, proč Lena vypadá zrovna takhle. Upřímně jsem se divil, že ještě dokáže jakžtakž komunikovat, i když zrovna teď mlčela. Nakrčil jsem obočí a přemýšlel, co teď.
"Harry? Co se děje?" objevil se vedle mě spolubydlící.
"Louisi, prosím tě, zaplať to. Dám ti to, až se vrátíme na kolej. Teď mám jaksi plné ruce." Pohled jsem opět stočil k Leně a rozhodl se ji vzít do náručí. Každou chvilku padala a to mě unavovalo víc, než by si člověk mohl myslet.
"Počkat, ty jí znáš?" vyhrkl najednou a pohledem těkal mezi mnou a Lenou.
"Jo," odpověděl jsem nevrle a probodl ho nepříjemným pohledem. Opravdu jsem neměl náladu na vysvětlování a obzvláště ne teď, když jsem věděl, že Lena je zpitá pod obraz.
"Leno? Slyšíš mě?" promluvil jsem na ni a bedlivě pozoroval její tvář. Pomalu pohnula hlavou a jediným protáhlým hm mi odpověděla.
"Musíme ji odtud dostat," podíval jsem se na Louise a ten jen mírně přikývl.
"Dojdu říct ostatním, že odcházíme." Informoval mě a já se s Lenou v náručích vydal na čerstvý vzduch. Zamířil jsem k parkovišti, na kterém jsem měl auto a všiml jsem si, že o několik míst dál měla auto zaparkované Lena. Došel jsem až k němu a všiml si, že na zadním sedadle měla naházené tašky s věcmi. Zmateně jsem se na ni podíval a přemýšlel, kde asi tak může mít klíče od auta, či snad jakékoliv doklady.
"Tohle je ještě její." Ozval se vedle mě Louis a pozvedl malou kabelku přes rameno. To jsem přesně hledal.
"Podívej se, jestli tam nemá klíče od auta, instruoval jsem ho a pozoroval jeho počínání." Bez jakýchkoliv otázek mě poslechl a během několik vteřin už otevíral dveře od auta. Pomohl mi Lenu posadit na sedadlo spolujezdce a připoutat. Když jsem se přesvědčil, že je bezpečně připravená na cestu, tak jsem zavřel dveře a otočil se na Louise, který mě pozoroval s dosti zmateným výrazem.
"Kolik jsi toho vypil?" zeptal jsem se narovinu a zalovil v kapse.
"No, měl jsem dvě piva." Odpověděl a já automaticky klíčky od auta zandal zpět. Takhle ho nemůžu nechat řídit. Rukou jsem si zajel do vlasů a snažil se vymyslet, co dál.
"Lena se potřebuje vyspat a já netuším, kde bydlí. Vezmeme ji k nám. Přežiješ to?" otočil jsem se na Louise, jakmile jsem vymyslel plán.
"Jako já s tím problém nemám. Jedna postel nám přeci jenom přebývá, ale jak ji chceš dostat dovnitř? A co tvoje auto?" pohled přesunul na moje vozidlo a já jej následoval.
"Pro auto se vrátím ráno, teď ji potřebuji dostat do postele. Nastup si, budu řídit." Pokynul jsem mu k zadnímu sedadlu, na které se bez jakékoliv další poznámky uchýlil. Já zaujal místo řidiče a těsně předtím, než jsem nastartoval, jsem se znovu podíval na Lenu.
"Co jsi to proboha udělala?" zašeptal jsem tak, aby mě nikdo nemohl slyšet a nastartoval vozidlo.
Dojel jsem na parkoviště nedaleko kolejí a autem jsem zajel na místo, kde jsem obvykle parkoval. Vystoupil jsem a otevřel dveře od spolujezdce, odkud jsem ji opět vzal do svého náručí. Louis za mnou zamkl auto a následoval mě.
"Myslím, že je na čase, abys mi sdělil svůj plán." Promluvil Louis, jakmile se mnou srovnal krok. Celou cestu v autě bylo ticho. Ani jeden z nás nepromluvil. Já mluvit nechtěl a Louis zřejmě měl dost taktu na to, aby si své otázky schoval na později.
"Tvým úkolem bude okouzlit kolejnou tak, abych kolem ní mohl projít." Řekl jsem klidně a hodil po něm významný pohled.
"To nezní nijak komplikovaně." Pokrčil rameny a pohledem vyhledal Leninu tvář. Zkoumavě si ji prohlížel a já si všiml výrazu plného otázek.

"Dej mi tak minutu," usmál se na mě Louis před dveřmi na kolej a vklouzl dovnitř. Přikývl jsem a skrz skleněné dveře pozoroval, jak se přibližuje ke sklu, za kterým sídlila kolejná. Pozoroval jsem jeho sebevědomý úsměv a pak jsem raději poodstoupil ke zdi, aby mě nikdo neviděl. Hlavu jsem si opřel o zeď a těžce vydechl. Netušil jsem, co právě dělám a čemu vděčím za to, že se mi tahle dívka znovu připletla do cesty, ale teď jsem opravdu neměl sílu přemýšlet nad tím, jestli jsem za to vděčný či ne.
"Rychle, máme jen pár vteřin." Otevřel najednou dveře Louis a kontroloval stav chodby. Rychle jsem se odpíchl od zdi a vběhl dovnitř. Prolétl jsem kolem vrátnice, která byla prázdná a pokračoval až k výtahu. Louis zůstal stát u skla a naznačil mi, že se ke mně pak připojí. Mírně jsem na něj kývl a nastoupil do výtahu. Když jsem se ocitl před dveřmi do pokoje, tak jsem si uvědomil, že mám klíče v kapse. Sakra. Nemohl jsem ji jen tak položit na zem, takže jsem se ji pokusil probudit.
"Leno? Leno? Otevři oči, prosím." Zatřásl jsem s ní a pokusil se ji donutit vnímat. "No tak, nenechávej mě v tom." Mírně zamručela a protřela si oči. Přišlo mi, jakoby vůbec netušila s kým má tu čest, ale kdo by se jí divil po tolika panácích.
"Teď si prosím tě stoupni, ano?" pomalu jsem se ji pokusil postavit a ona jen s mírným zakýváním hlavy souhlasila. Jednu ruku měla omotanou kolem mého krku a druhou se přidržovala zdi.
"Dobře a teď chvilku vydrž." Instruoval jsem ji a volnou rukou jsem zalovil v kapse pro klíče. Cítil jsem ve svých prstech jistou neobratnost. Chvátal jsem a místo, abych proces urychlil, tak jsem zpomalovat sám sebe.

Nakonec klíč v zámku cvakl a dveře se otevřely. Neuvěřitelně jsem si oddechl. Pokusil jsem se Lenu rozpohybovat, ale šlo to jen stěží. Pohybovala se velmi pomalu a většinu její váhy jsem nesl já. Společnými silami jsme se dostali k jedné z volných postelí v pokoji a já ji na ni posadil.
"Vydrž tu, dám ti něco k pití." Nechal jsem ji tam sedět, zatímco přicházela trochu k sobě. Promnula si oči a já se k ní během okamžiku vrátil se sklenicí vody, aby nebyla dehydratovaná.
"Vypij to." Pomohl jsem jí uchopit skleničku a napít se.
"Vypij to celé, bude ti líp." Povzbudil jsem ji, když si po jednom loku skleničku odklonila od úst. Oči měla otevřené a právě zkoumala moji tvář. Bez jediného slova skleničku opět naklonila a veškerý obsah skončil v jejím žaludku. Vzal jsem si od ní skleničku a její oči zaklesly do mých, způsobem, jakým tomu bývalo dříve. Pootevřela ústa, jakoby chtěla něco říct, ale zůstala němá. Pak najednou přerušila oční kontakt a hlavu položila na polštář. V jejích očích se zaleskly slzy. Opatrně se dotkla mojí ruky a přejela po jejím hřbetě. Každou buňkou mého těla projel elektrický výboj.
"Omlouvám se, za všechno." Promluvila chraplavým hlasem, pomalu zavřela oči a ruce s nohama si přitáhla blíže k tělu. Seděl jsem tam a sledoval její klidnou tvář. Tiše oddechovala a já si tak mohl být jistý, že je naživu. Pramínky vlasů jsem jí zastrčil za ucho a následně se zvedl, abych jí sundal boty. Když jsem vše dodělal, skleničku jsem znovu naplnil vodou a postavil ji na stolek vedle postele. Během okamžiku se ozvalo otevření dveří a já zvedl hlavu k Louisovi, který zrovna vstupoval dovnitř. Jeho výraz hovořil jasně. Říkal: "A teď chci slyšet všechno." Ztěžka jsem si povzdechl, posadil se na židli a zahleděl se na tvář dívky, kterou jsem miloval. Bylo na čase všechno vysvětlit.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama