Nothing lasts forever [I wish I had another chance] - 6.díl

3. ledna 2014 v 18:37 | Rachel. |  Nothing lasts forever [I wish I had another chance]



Bezmyšlenkovitě jsem sledovala nepatrné vlnky, které se vytvářely na hladině kávy, kterou jsem právě ledabyle míchala lžičkou. Hlavu jsem měla podepřenou a snažila se přemýšlet nad otázkou, kterou mi před několika okamžiky přednesla Kate. Jsem opravdu připravená říct sbohem?
"Leno, nemusíš mi na to odpovídat." Přerušila tok mých myšlenek a donutila mě vzhlédnout.
"Já vím, jen," chystala jsem se něco namítnout, ale zastavila jsem se uprostřed věty. Nevěděla jsem, co bych chtěla říct. "Já jen nevím, jak zjistit odpověď."
"To proto, že ses odpovědi dlouho vyhýbala. Místo řešení si zvolila útěk. Teď to bude o to těžší." Odpověděla a na tváři se jí rozlil úsměv. Snažila se mi pomoc a já její přístup vítala. Nedokázala jsem ani popsat, jak neskutečně moc jsem jí byla vděčná za podporu, ale strach, který ovládal každou buňku mého těla, nedokázala jen tak vymazat.
"Chceš se tomu postavit nebo ne?" položila další otázku a já jsem přesunula pohled od lidí kráčejících po ulici k ní. Chci se tomu postavit nebo bych raději utekla? V myšlenkách jsem se vrátila k okamžikům, kdy jsem se usmívala a srovnala je se svým momentálním stavem. Všechno bylo diametrálně odlišné.
"Přála bych si, aby se to nestalo." Zašeptala jsem místo odpovědi, kterou jsem se bála vyslovit. Ta představa nekonečné cesty, po níž se budu muset vydat, mi odvahu jenom ubírala.
"Já vím, Len, já vím." Kate mě chytila v utěšujícím gestu za předloktí a opět se mi snažila předat svoji energii. "Nechci tě do ničeho nutit. To já nedělám, jen jsem ti nabídla alternativu. Pokud bys chtěla pomoct, s čímkoliv, jsem tu pro tebe."
"Děkuji, vážím si toho, jen potřebuji ještě čas. Je toho na mě moc. V poslední době se vše děje až příliš rychle. Nestíhám u toho přemýšlet." Pousmála jsem se nad vzpomínkou, která mi přišla na mysl. Vždycky jsem ráda přemýšlela. Jen tak ležela v trávě a pozorovala okolí.
***
"No tak, Leno, povídej si se mnou." Zamručel Niall vedle mě a donutil mě k němu otočit hlavu.
"Hele, moc dobře si věděl, že tohle je místo, kde přemýšlím. Žádná slova, jen myšlenky, kapiš?!" Opřela jsem se o loket a zadívala se do jeho pomněnkových očí, které jenom zářily.
"Jo, jo, vím. Varovala jsi mě, ale já myslel, že to nemyslíš vážně." Zakňoural otráveně.
"Myslet znamená hovno vědět." Vyplázla jsem na něj jazyk, lehla si zpátky do trávy a naplno se rozesmála.
"Strašně vtipný." Zamumlal a otočil se ke mně zády. Pro tuto chvíli se rozhodl trucovat. Věděla jsem, že mu to dlouho nevydrží a tak jsem zavřela oči a znovu se zaposlouchala do zpěvu přírody kolem. Měla jsem jen pár minut než Niall vymyslí nějakou hloupost a vrátí mi vše i s úroky.
***
"Jsem doma," zavolala jsem hned, co jsem za sebou zavřela dveře. V obýváku se svítilo, tudíž jsem usoudila, že je Paige doma.
"Paráda, zrovna jsem ti chtěla volat. Chceš k tomu tatarku nebo kečup?" dostalo se mi odpovědi. Věci jsem si odložila na věšák a došla do jedné ze dvou místností v našem skromném bytečku.
"Jako bys mě neznala." Řekla jsem, když jsem si všimla její útlé postavy postávající u sporáku.
"Takže tatarku," usmála se a lžíci opět ponořila do skleničky. Během několika okamžiků se ke mně otočila a v každé ruce držela jeden talíř.
"Vezmi prosím příbor," kývla směrem k šuplíku v lince a vydala se ke gauči. Přikývla jsem a hned na to jsem se přidala k ní.
"Vypadá to skvěle." Pochválila jsem její kuchařské umění a bez dalšího meškání se dala do jídla. Abych se přiznala, tak se mi líbila vidina toho, že jakmile člověk přijde domů má na stole hned jídlo. "A dokonce to i skvěle chutná." Zahuhlala jsem s plnou pusou a pokračovala v ládování se. Teprve teď jsem si uvědomila, jaký mám vlastně hlad.
"Dík, jen dej bacha, aby ses neudusila." Zasmála se, když viděla, že to do mě padá jak Němci do krytu. Místo odpovědi jsem jen zakroutila hlavou a trochu zpomalila. Jídlo mi přece nikam neuteče.
Pohled jsem upírala k obrazovce, na níž právě běžel nějaký stupidní seriál.
"Leno?" ozvala se najednou opatrným hlasem Paige.
"Hm?" zamumlala jsem a hlavu pootočila jejím směrem.
"Jak to bylo mezi tebou a Niallem?" pokračovala opatrně a já se zasekla uprostřed nádechu.
"Co máš na mysli?" zeptala jsem se lehce rozrušeně, protože jsem si nebyla jistá, kam tahle konverzace směřuje a moje hlava se plnila všemožnými katastrofickými scénáři.
"Jen by mě zajímalo, jestli jste spolu fakt chodili."
"Aha," vydechla jsem a poposedla si na sedačce.
"A proč to potřebuješ vědět?" Snažila jsem se vyhnout přímé odpovědi jednou z otázek, jež mi nahlodávaly mysl.
"Protože by se za mnou rád zastavil a já si nejsem jistá, co se mezi vámi odehrálo." Její hlas byl klidný, nic neříkající. Její odpověď mě zarazila. Nějak jsem nevěděla, jak zareagovat, co odpovědět.

"No?" pobídla mě k odpovědi po dlouhém mlčení. Rychle jsem vstala z gauče a chytila se za hlavu. Připadalo mi, jakoby se měla od toho neustálého přemýšlení rozskočit.
"Proč by se tu měl ukazovat? Co tu chce? Proč za tebou pojede? A to neví, že tu budu?" Chrlila jsem ze sebe jednu otázku za druhou. Nepochybovala jsem o tom, že vypadám jako blázen.
"Ne, neví. Nemluvíme o tobě." Řekla klidně a já se najednou zarazila. Nevěděla jsem, který fakt mě překvapil víc. Jestli skutečnost, že o mě nemluví, anebo to, že o mně nemluví spolu.
"Nemluvíte?" vyklouzla ze mě jednoslovná otázka, aniž bych ji stihla zadržet.
"Nevím, co tě na tom překvapuje. Zmizela jsi z města na několik měsíců bez jediného vzkazu, jediného rozloučení a nikdo nevěděl, co s tebou je. Ani Niall, ani Harry." Její hlas byl ostrý a já si uvědomovala, že jsem se právě dotkla něčeho, co v ní dřímalo už nějakou dobu.
"Nikdo z těch dvou o tobě už nemluví. Jediný, koho ještě pořád zajímáš, jsou vesnický drbny, které se nemůžou dohodnout, proč jsi najednou utekla. Jestli jsi otěhotněla, nebo snad někoho zabila, či co já vím. Je mi absolutně buřt, co si myslí. Já mám vlastní teorii. Je až nezvykle podezřelí, že se ta vaše dokonalá trojice najednou strašně rychle rozpadla. Ti dva se spolu nebaví a ty si zmizela. Vážně si myslíš, že jsem tak hloupá, že si nedám dvě a dvě dohromady?" Její pohled se do mě zabodával a já se cítila s každým slovem, které opustilo její ústa, hůř a hůř. Mezi námi se rozprostřelo nepříjemné a tíživé ticho. Ani jedna se neměla k tomu, aby cokoliv řekla. Já jsem nevěděla, co říct a ona zřejmě všechny své výčitky předvedla. Očima jsem pátrala po její tváři a hledala tu bezstarostnou, trpělivou a hlavně přátelskou dívku, s kterou jsem ještě před několika minutami večeřela.
"Proč?" zašeptala jsem a zaujala její pozornost. "Proč mi to všechno říkáš? Proč teď?"
"A kdy jindy jsem ti to asi měla říct?" vyhrkla popuzeně a já cítila, že jsem toho zničila víc, než jsem si myslela. "Vždy jsem tu pro tebe byla, neodsuzovala jsem tě za to, co děláš, ale teď jsi překročila hranici. Nevím, co se stalo, ale doufám, že máš pro sebe dostatečnou omluvu. Dokážeš si vůbec překvapit, jak Niall trpěl? Víš vůbec, jak dlouho jsem ho z těch sraček vytahovala?" Teď už na mě křičela.
"Ticho!" zakřičela jsem a přerušila tok jejích nadávek a výčitek. "Už nechci dál poslouchat, co si o mě myslíš. Vím, že jsem to podělala a to hodně, ale ani oni nejsou bez viny. Ani jeden z nich. Podělali to stejným způsobem jako já. Nevíš nic o tom, co se stalo a jak jsem se cítila já. Nevíš nic, tak se mě nesnaž soudit. A pokud máš takovej problém s mou maličkostí, tak jsi měla říct narovinu, že to společný bydlení padá, protože já opravdu odmítám poslouchat podobné výčitky. Ty víš hovno, co se odehrálo, tak mlč a drž jazyk za zuby. Je to jen mezi mnou a kluky, a jestli s tím máš problém, tak nazdar. Odcházím. Měj se tu krásně." Odsekla jsem, otočila se na patě a zamířila do ložnice. Ze skříně jsem vytáhla obrovskou cestovní tašku a naházela do ní veškeré oblečení, které jsem našla. Následně jsem prolétla obývákem, aniž bych věnovala jediný pohled člověku, který se celou dob tvářil, že mi rozumí. Popadla jsem učení a tašku a bez jakéhokoliv loučení vykráčela z bytu. Ještě jsem za sebou nezapomněla pořádně prásknout dveřmi.

Došla jsem k parkovišti, naházela všechny tašky vztekle na zadní sedadlo a posadila se na místo řidiče. Ruce jsem položila na volant a v tom okamžiku to na mě všechno padlo. Začala jsem brečet. Rukama jsem si zajela do vlasů a hlavu si opřela o opěradlo. Cítila jsem, jak se ve mně všechno trhá na malinkaté kousíčky. Znovu jsem se cítila bezmocně i přesto, že jsem si slíbila, že to nikdy nedopustím. Věděla jsem, že pokud se Paige dozví, co se stalo, tak mě bude nenávidět, ale nečekala jsem, že by se to mohlo až takhle zvrtnout. Někde hluboko uvnitř jsem doufala, že by mě mohla pochopit, tak jako Kate. Ale opravdu jsem nečekala, že by to mohlo dopadnout takhle. Křik a mraky výčitek vedoucí k bolesti.

Hlubokými nádechy a výdechy jsem se snažila uklidnit, abych byla schopná alespoň řídit. Potřebovala jsem zmizet. Odjet z tohohle místa. Do ruky jsem vzala telefon a otevřela telefonní seznam, ve kterém byla jen čísla urgentní, anebo na moje rodiče. Dopadla na mě další vlna, tentokrát lítosti. Litovala jsem sama sebe. Byla jsem bez přátel, u kterých bych mohla složit hlavu, bez pomoci, osamělá. Hřbetem ruky jsem si setřela neposedné slzy a konečně se rozhodla nastartovat auto. Takhle to dál nepůjde. Jakmile motor naskočil, tak jsem se rozjela po téměř prázdné ulici. A najednou jsem věděla, kam mám namířeno. Na místo, kde mi dovolí zapomenout.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama