Nothing lasts forever [I wish I had another chance] - 5.díl

25. prosince 2013 v 22:02 | Rachel. |  Nothing lasts forever [I wish I had another chance]




Sedla jsem si na zábradlí nedaleko fakulty a snažila se zadržet slzy. Jemný vítr mi cuchal rozpuštěné vlasy a zakrýval ztrápenou tvář. Připadala jsem si ztracená. Sama ve světě, který mě odmítá přijmout. Spravedlnost v tomhle světě evidentně existuje. Vím, že si zasloužím trest, ale copak jsem to mohla vyřešit jinak? Ano, mohla. Měla jsem mít dostatek rozumu, ale já se stejně nadále omlouvala tím, že jim nechci ublížit. Chabá omluva, vím, ale tehdy mi stačila. Dřív než celá tahle situace zničila mě. To, kým jsem byla a člověka, kterým jsem se kdysi chtěla stát. Vždy jsem si myslela, že život se lží nikomu neublíží, ale pak mě to začalo sžírat zaživa. Zapomněla jsem a ztratila sama sebe. Neskutečně moc jsem si přála, aby pořád na světě žil děda, který mi vždy dokázal poradit. Jen stěží bych hledala moudřejšího člověka.

Zaznamenala jsem pohyb. Pootočila jsem hlavu a všimla si Kate, která se právě opřela zády o zábradlí, a její oči hleděly přímo na kolemjdoucí. Chvilku jsem si ji nechápavě prohlížela, ale když nic neříkala, tak jsem pozornost obrátila k nezajímavému dění na ulici.
"Chceš o tom mluvit?" prolomila vládnoucí ticho Kate otázkou, které jsem se částečně obávala. "Viděla jsem tě tam na chodbě s tím klukem."
"Kdyby ses dozvěděla pravdu, budeš mě nenávidět." Odpověděla jsem po odmlce. Nemohla jsem už dál zapírat, že se nic neděje, ale taky jsem se bála vyjevit pravdu.
"Každý máme kostlivce ve skříni. Ty máš svoje, já svoje." Pokrčila ledabyle rameny a věnovala mi krátký pohled.
"Nebudu to z tebe páčit, neboj. Jen jsem si říkala, že když se tolik neznáme, tak by pro tebe možná bylo jednoduší se svěřit." Otočila jsem hlavu a setkala se s jejím upřímným úsměvem. Očima jsem těkala po jejím obličeji a hledala odpověď na otázku. Mluvit nebo mlčet? Těžce jsem si povzdechla, sklonila hlavu a zavřela oči. Už jsem měla dost neustálého zadržování pravdy před světem. Střežila jsem tajemství, které jenom ničí.
Zmateně jsem se odtrhla od jeho rtů a zběsile zatřepotala víčky. Zvedl pravou ruku a neposedný pramínek ladně zachytil za ucho, zatímco se na jeho tváři pomalu rozšiřoval šťastný úsměv.
"Tohle jsem si přál udělat už dlouho," zašeptal do ticha. Opět se ke mně přiblížil a spojil naše rty ve váhavém polibku. V hlavě jsem měla vymeteno. Nechápala jsem situaci, ve které jsem se ocitla a bez dalšího přemýšlení Niallovi náklonnost oplácela.
O několik okamžiků později, když jsme ve společném objetí seděli pod hvězdami, přicházela jsem k sobě a pomalu si uvědomovala, co se ve skutečnosti stalo, a všechny události mi začaly dávat smysl. Chápala jsem, proč se moji dva nejlepší kamarádi přestali bavit, proč jsem byla nařknutá z toho, že to táhnu s Niallem a všechny ty podivné textovky, které mi od těch dvou chodily, už nevypadaly tak šíleně. Pochopila jsem, že jsem nevědomě zničila dlouholeté přátelství. Sevřela mě úzkost. Rychle jsem se posadila a ruku položila na hruď, kde jsem nahmatala malý přívěsek ve tvaru hvězdičky, který jsem před několika lety dostala k narozeninám.
"Je všechno v pořádku?" vyptával se Niall.
"Jo, jen je pozdě a já musím domů." Odpověděla jsem rychle a postavila se na nohy.
"Tak já tě doprovodím."
"Ne, to je dobrý. To zvládnu, ahoj." Rozloučila jsem se rychle, aniž bych se mu podívala do očí a rozeběhla se napříč parkem k domovu. Potřebovala jsem se od něj dostat co nejdál. Utíkala jsem, dokud mi nedošel dech a já nevpadla do pokoje. Zády jsem se zapřela o dveře a snažila se popadnout ztracený dech. Situaci mi neulehčovaly ani přicházející vzlyky. Obě ruce jsem přesunula na hrudník a pomalu se začínala dusit. Svalila jsem se na koberec a lapala jsem po dechu jako leklá ryba. Slzy mi stékaly po tváři. Zprudka jsem nasála vzduch do plic a následně čelila ostré bolesti vystřelující mi uprostřed hrudníku. Okamžitě jsem se rozkašlala. Zmocňovala se mě okamžitá úzkost a bezmoc, když jsem konečně zjistila, o co tu jde.
"Leno? Leno!" uslyšela jsem něčí hlas a zrychlující se kroky. A během vteřiny se rozrazily dveře a v nich stála vysoká štíhlá postava mého kudrnatého přítele.
"Leno! Jsi v pořádku?" zvolal zoufale a klekl si ke mně. Nebyla jsem schopná odpovědět. Jeho přítomnost na mě byla příliš. Nedokázala jsem se jakkoliv upokojit.
"Co se děje? Mám někoho zavolat?" vyptával se poplašeně a já se donutila zakroutit hlavou v nesouhlasu, zatímco jsem bradu tiskla k hrudníku a slzy nechávala volně stékat po tvářích. Nejprve jsem jej svým odmítnutím překvapila, ale pak nejistě kývl, lehce popostrčil dveře, aby je zavřel a vzal mě do náručí. Přenesl mě do postele bez sebemenších problémů, jako bych byla peříčko a položil mě do nadýchaných polštářů. Sedl si vedle mě na postel a hladil mě po tváři.
"Neplač, všechno bude zase dobrý." Utěšoval mě, ale jeho slova ke mně nedolehla. Věděla jsem, že nic v pořádku nebude. Obzvláště ne po dnešku. Netušila jsem, jak mám z téhle situace vybruslit. Snažila jsem se najít nějaké řešení, ale po několika hodinách tupého zírání na jedno místo a absolutní ignorace Harryho, jsem už neudržela zvednutá víčka a propadla neklidnému spánku.


"Wow," vydechla Kate a já jen přikývla. Otřela jsem si uslzené tváře a roztřeseně se nadechla.
"Chápu, že mě jistě odsuzuješ za všechno, co jsem udělala, a pochopím, pokud se právě teď sebereš a necháš mě tu sedět, jak nějakého ztroskotance." Přiznala jsem smířeně, ale hluboko uvnitř jsem doufala, že zůstane. Odlepila se od zábradlí, protáhla se a popadla tašku, kterou si přehodila na rameno. Zklamaně jsem koukala na její záda, a i když jsem si přála litovat toho, že jsem jí to řekla, neboť jsem právě nejspíš ztratila kamarádku, tak jsem vlastně pocítila úlevu.
"Jdeš? Myslím, že horká čokoláda by mohla být dobrý balzám na nervy." Vyrušila mě z mého přemýšlení s širokým úsměvem, který tančil na její tváři.
"Jasně," seskočila jsem na zem, abych ji nenechala dlouho čekat a následovala ji, přitom jsem se neubránila mírnému úsměvu na tváři. Někde hluboko uvnitř mě se zrodila malá myšlenka vyživující naději, kterou mi právě dal první člověk, jenž mě za mé vlastní chování neodsoudil. Člověk, kterému jsem během okamžiku začala bezmezně důvěřovat. Dívce, která mi možná pomůže najít tu správnou cestu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama