Nothing lasts forever [I wish I had another chance] - 3.díl

13. prosince 2013 v 17:57 | Rachel. |  Nothing lasts forever [I wish I had another chance]


Z plic jsem vydechla přebytečný vzduch a otevřela dveře od obrovské budovy. Věděla jsem, že tento den jednou přijde, ale nečekala jsem, že takhle brzy. V levé ruce jsem křečovitě svírala potřebné informace, které mě měly dovést na správné patro a do správné učebny. Rozhlížela jsem se kolem a hledala nějakou informační tabuli, až jsem na ni konečně narazila. Stála před ní dívka s červenými vlasy a vypadala nanejvýš ztraceně.
"Ahoj, taky hledáš posluchárnu 340?" zeptala jsem se jí s úsměvem a zaujala tím její pozornost.
"Jo," vydechla úlevně. "Už nějakou chvíli tu stojím, ale nemůžu to najít."
"To proto, že to tady není." Usmála jsem se, když jsem přelétla všechny řádky. Může mi někdo vysvětlit, proč tu dávají informační tabuli a jaksi zapomenou zaznamenat čísla určitým místností a zrovna těch, které potřebujeme? Zvedla jsem pohled ke schodišti a všimla si bílého papíru.
"Myslím, že máme jít tudy." Ukázala jsem ke schodišti, na které mířila šipka s několika trojmístnými čísly pod sebou.
"Tak jdeme," usmála se na mě holčina a vykročila. Následovala jsem ji a upřímně jsem děkovala za to, že mi někdo tam nahoře seslal do náruče stejného troubu, jakým jsem já sama. Došli jsme až do třetího patra, kde jsme podle ohromného čekajícího davu poznali, že jsme našli správnou místnost. Usmály jsme se na sebe a zařadily se do čekající se fronty.

"Jak se vlastně jmenuješ?" zeptala se mě dívka, když jsme se usadili po tom, co nás všechny vpustili dovnitř.
"Lena a ty?" zvedla jsem hlavu od svých poznámek a podívala se na ni.
"Kate," odpověděla a předtím, než se stihla nadechnout k další otázce, tak ji přerušila studijní referentka, která si právě vyžádala pozornost všech přítomných. Přivítala nás a rovnou se pustila do vysvětlování, jak to na vysoké chodí, co všechno nás čeká a jaké papíry máme vyplnit. Postupně jsem se v tom začínala ztrácet. Papíry jsem přebírala jako divá a neustále jsem něco hledala. Jediným uklidňujícím faktorem se stala skutečnost, že v tom nejsem sama.

"Vaše vyplněné indexy, poučení o bezpečnosti a ty žluté listy s vaší fotografií prosím přineste sem na stůl a můžete odcházet." Zakončila svůj sáhodlouhý proslov. Rychle jsem to všechno posbírala, počkala na Kate a vypadla, co nejrychleji z místnosti.
"To bylo," začala Kate, když jsme kráčely po schodech s absolutně vyděšeným výrazem a s hlavou jako dýní.
"Hustý," doplnila jsem za ni a ona jen přikývla. Vyšly jsme před budovu, kde jsme se nakonec rozloučily s tím, že se spolu spojíme, abychom tenhle šílený maraton, s názvem vysoká, neabsolvovaly každá zvlášť. Popondala jsem si tašku na rameni a vydala se na autobusovou zastávku. Rozhodla jsem se jet rovnou domů, teda ještě předtím si dojít nakoupit nějaké jídlo a pak zalehnout ke knížce. Vždycky jsem měla skvělé nápady a tenhle nebyl výjimkou. Na dlouhou dobu jistě budu mít mraky práce a dneska je poslední volný den, který bych nemohla vyplnit ničím užitečnějším než knihou.

Dojela jsem domů ověšená taškami. Všechno jsem hodila na židli a pustila jsem se do vybalování. Užívala jsem si ticho, které v bytě panovalo. Tak malý prostor a takový klid. Upřímně jsem si nějak nedokázala představit, jak to bude vypadat, až v půli týdne přijede Paige. Dlouho jsem ji neviděla, vlastně stejně dlouho jako všechny ostatní. Pořád to byla moje dobrá kamarádka, s kterou jsem se občas vídala, když jsme teda měly obě chvilku, ale i tak jsem se bála, zda to spolu všechno přežijeme. Když jsem všechno vybalila, posadila jsem se na barovou židli a vyhlížela oknem ven. A v tu chvíli mi začalo docházet, že se mé sny svým vlastním osobitým způsobem začínají plnit. Ne tak, jak bych očekávala, ale dost uspokojivě.

Zamávala jsem Kate, která už stála před školou a popoběhla, abych ji nenechala moc dlouho čekat.
"Doufám, že nečekáš dlouho." Stoupla jsem si vedle ní a omluvně se usmála. Dochvilnost se nedala považovat za jednu z mých předností.
"Ne, sotva jsem přišla." Zasmála se a společně jsme se zařadili do hloučku čítající několik studentů ze stejného ročníku. Spolu s ostatními jsme došli do posluchárny a usadili se na volná místa. Plná obav a vzrušení jsem čekala na příchod přednášejícího. Mé prvotní nadšení se rozplynulo, když do místnosti vešla žena se zamračeným výrazem a všechny nás sjela odsuzujícím pohledem. Polkla jsem na prázdno, protože mi nahnala strach.
"Tady se asi někdo špatně vyspal." Špitla ke mně téměř neslyšně Kate a já jen zakývala hlavou. Nikdo v místnosti si nedovolil ani ceknout. Když promluvila, tak její přísný hlas jen umocnil její vystupování. Hned jsem věděla, že s touhle profesorkou budou problémy. Ze začátku nás seznámila s požadavky, pak nám nadiktovala seznam požadované literatury a bez dalšího protahování se pustila do sáhodlouhého monologu, který byl doplňován zvukem propisek jezdících po papíře.

"Tak s touhle se asi nebudu mít moc ráda," zašklebila se Kate, když jsme se opíraly o zeď a snažily se rozdýchat psychicky náročnou přednášku. Jestli to takhle bude vždycky, tak se na její hodinu budu bát chodit.
"Hmm," zamručela jsem v odpověď a listovala dál chytrou knížkou, kterou jsme obdrželi předešlý den. Ani nevím, co jsem hledala, jen jsem se chtěla něčím zajímavým zaměstnat.
"Len?" drkla do mě Kate tak, až mi knížka vypadla z ruky. Sehnula jsem se pro ni a čekala, co z ní vypadne.
"Někdo z tebe nemůže spustit oči." Zasmála se a já jsem pohledem zaměřila objekt, který už nějakou tu chvilku skenovala. Když jsem zaměřila cíl, tak jsem ztuhla. Můj pohled se propojil se zelenýma očima, které jsem několik měsíců neviděla. Stáli jsme tam naproti sobě jako dvě sochy, které absolutně neví, jak zareagovat. V hlavě se mi rojilo tolik myšlenek.
***
Leželi jsme u něj v pokoji na posteli. Hlavu jsem měla položenou na jeho hrudi, po které jsem si ukazováčkem ruky kreslila abstraktní obrazce. Přemítala jsem nad tím, že tohle je naposledy, co ho vidím. Nechtěla jsem se loučit. Prostě jen další den odjedu bez zbytečných otázek a srdceryvného loučení. Nemohla jsem ho dál vodit za nos. Nezasloužil si to, jak jsem se k němu chovala.
"Chtěl bych tě vzít jednou ven." Zaujal mou pozornost jednou z vlastních myšlenek. Pootočila jsem hlavu a podívala se do jeho usměvavé tváře.
"Možná někdy dýl, až to všechno vyšumí." Zašeptala jsem tiše. Věděla jsem, že lžu, ale nedokázala jsem ze sebe dostat pravdu. Nechtěla jsem, aby mě oba nenáviděli. Na to jsem je až příliš milovala.
"Už se nemůžu dočkat." Políbil mě na čelo a já zavřela oči. Chtěla jsem si plně vychutnat jeho přítomnost a zapomenout na nevyhnutelné.
***

Ucítila jsem slzu, která pomalu opustila své útočiště a ladně stékala po mé tváři. Mé tělo reagovalo samovolně. Stál tam s výrazem, který odrážel můj. Nečekala jsem, že jej kdy potkám, natož abych se s ním občas vídala ve škole. Měl přece jiné plány. Chtěl se věnovat hudbě na nejlepších školách. Vždycky tvrdil, že tohle je škola pro ty, kteří nemají jinou možnost. A teď se tu prochází po chodbách ze stejného důvodu jako já. Jeho rty se lehce rozevřely jako by z nich měla uniknout nějaká slova, ale zůstal němí. Najednou veškerá přitažlivost, která jejich oči udržovala zaklesnuté v sobě, povolila. Harry lehce zatřásl hlavou a odešel schodištěm pryč. Stále jsem hleděla na místo, kde zmizela jeho záda a snažila se zkrotit tu smršť emocí, kterou ve mně naše náhlé setkání způsobilo.

"Páni, to bylo divný." Vrátila mě do reality Kate.
"Co?" vyhrkla jsem automaticky a zmateně se na ni podívala.
"To jak jste se na sebe dívali. Nedokázali jste se jeden od druhého odtrhnout. Ty ho snad znáš?" podívala se na mě s nadzvednutým obočím.
"Znala jsem, ale to je dlouhá historie." Mávla jsem rukou v ledabylém gestu a začala se přehrabovat v tašce.
"No já mám času dost."
"O tom pochybuji. Za pět minut nám začíná přednáška." Utnula jsem ji a vydala se směrem k místům, kde se měla nacházet místnost s číslem 210. Nechtěla jsem se o tom bavit, i když Kate se zdála neodbytná. Nakonec jsem jí umlčela důrazem na to, že chci dávat pozor. Obě jsme věděli, že mlžím, protože jsem se prostě potřeboval nad proběhnutou situací zamyslet. Věděla jsem, že díky jeho přítomnosti se všechno změní, jen jsem si nedokázala představit do jaké míry. A největší záhadou bylo, co mám vlastně udělat. Utíkat jsem totiž dál nemohla.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama