The people of many faces - 1.díl

21. listopadu 2013 v 14:17 | Rachel. |  The people of many faces

První díl. Hope you like it ;)


Sluneční paprsky lehce dopadly na zpola zaplněnou, bíle povlečenou, postel, na které ležela hnědovlasá dívka a měkce oddechovala. O futra pokoje se opíral usměvavý mladík a nedokázal spustit oči z dívky, kterou mohl ve spánku objímat. Jeho oči plály láskou, ale i smutkem, protože ji bude muset znovu opustit. Tiše si povzdechl a nakonec přiměl tělo k tichému pohybu. Opatrně si sedl na volnou polovinu postele a prsty pravé ruky jí odkryl vlasy z tváře. Sklonil se a políbil ji na čelo. Rozespale se pod jeho dotekem zavrtěla a něco nesrozumitelného zamumlala, čímž Liamovi vykouzlila na tváři zamilovaný úsměv.

"Přišel jsem se rozloučit. Vrátím se až pozdě večer." Zašeptal do ticha a donutil milovanou osobu otevřít oči.
"Kolik je hodin?" zeptala se, když ji paprsky slunce udeřily do rozespalého obličeje.
"Něco málo před osmou." Odpověděl s mírným pokrčením ramen.
"Odcházíš tak brzy." Poznamenala téměř neslyšně. Zoufala si, protože každá strávená minuta bez jeho přítomnosti, byla prostoupená nevysvětlitelným strachem.
"Věř mi, že bych tu s tebou nejraději zůstal." Řekl s úsměvem a políbil hnědovlásku na právě se červenající líce.
"Vrať se mi brzy." Veronica obmotala ruce kolem Liamova krku a přitáhla si ho blíže k tělu. Své rty přitiskla na jeho a věnovala mu polibek plný smutku. Nikdy nahlas nepřiznala, jak moc jí chybí a jak zničující je trávit hodiny o samotě u něj v bytě, ale on to věděl. Znal ji příliš dobře. Jeho samotného to ničilo, ale měl svou práci a s ní spjaté povinnosti, kterým se nemohl, a ani nechtěl, vyhnout. Uvědomoval si, že ona jej nikdy nepostaví před volbu mezi ní a prací a tato skutečnost mu byla jedinou útěchou.

"Miluji tě," polechtal ji Liamův horký dech na ušním boltci. Jeho slova ji zahřála u srdce. Jedině on ji dodával pocit výjimečnosti a dokonalosti.
"A já tebe," usmála se a neochotně uvolnila sevření kolem jeho krku.
"Ani se nenaděješ a budu zpátky." Přislíbil, políbil ji na čelo a zvedl se. Své oči po celou dobu neodtrhl od jejích. Miloval její tyrkysové duhovky, které vždy dokázaly nahlédnout až na dno jeho duše. Ona mu rozuměla a její podpora pro něj měla neuvěřitelnou váhu. A pak jejich oční kontakt přerušila až stěna. Liam se vydal ke dveřím, ze kterých bez dalšího otálení vyšel, a Veronica hlavu zahrabala hlouběji do polštářů ve snaze se poddat lákavému vábení říše snů.

Veronica právě přecházela v davu lidí rušnou ulici. Její žaludek se hlasitě ozýval. Už několik hodin do úst nevložila jediné sousto, tudíž umírala hlady. Měla namířeno do malého nenápadného bistra. Naplánovala si rychlý oběd a pak potřebně běhání po úřadech.
"Co to bude?" zeptal se jí usměvavý mladík za pultem.
"Jeden cheeseburger, prosím." Objednala si bez otálení.
"A dáte si tatarku nebo kečup?"
"Obojí," odpověděla nesměle a snažila se zahnat ten nepříjemný pocit, který ji sužoval. Očima těkala po podniku a hledala volný stůl, kde by si oběd mohla v klidu vychutnat.

"To je dobrý," usmála se na mladíka, když jí chtěl vrátit drobné. Vzala si tác a odkráčela k jednomu volnému stolu u výlohy. Pustila se do jídla, zatímco pozorovala kolemjdoucí a myšlenkami bloudila u nich. Když dojedla poslední sousto, ubrouskem si otřela ústa a zády se opřela o židli. Pohled měla neustále přišpendlený na ulici a čekala, než jí trochu vytráví. Nikam nechvátala.
Pohledem spočinula na muži ve středních letech s tmavým odstínem pokožky a až nepřirozeně vypadajícími bělostnými, krátce střiženými, vlasy. Její srdce vynechalo jeden úder a nevědomky zadržela dech. Hypnotizována pozorovala jeho počínání a snažila se sama sebe uspokojit. Moc dobře si uvědomovala, co je ten muž zač. Najednou se její tělo odpoutalo od mysli a ona si začala automaticky nasazovat oblečení, aniž by z muže spustila oči. A v okamžiku, kdy se dal do pohybu, tak i ona urychleně opustila útočiště, kterým pro ni rychlé občerstvení bez pochyby bylo.

Bez přemýšlení podezřelého muže následovala. Moc dobře si uvědomovala, že by se mohl otočit a odhalit ji, ale on byl v tuto chvíli příliš zaneprázdněný někým jiným. Oba se zastavili na autobusové zastávce a Veronica se snažila zjistit, koho tento Lovec sleduje. Pohledem těkala od mladé dívky k malému chlapci kolem deseti let. Hlavou jí běhaly myšlenky ohledně toho, proč se tu jeden z Lovců pohybuje takhle nekrytě na veřejnosti a navíc takhle známý. A pak jí to trklo. Rozhlížela se opatrně kolem sebe a snažila se neupoutat něčí pozornost. Věděla, že není sám.

Klučina nastoupil do autobusu, který právě přijel, následován Lovcem. Veronica se připletla k davu a oba následovala. Nebyla si jistá, kam se dostane a co se stane, ale pociťovala povinnost zjistit, o co tu vlastně jde. A snažila se nemyslet na nejhorší. Pohledem skenovala lidi, kteří nastoupili. Oči jí spočinuly na zhruba stejně staré dívce, která právě procházela kolem Lovce a vyměnila si s ním vševědoucí pohledy. Byla jeho pojistka a měla se postarat o hladký průběh celého procesu. Její úkol spočíval v eliminaci případných problémů. Vše vždy dokonale zvládla. Celý svůj dosavadní život zasvětila organizaci a nehodlala na tom nic měnit. Lovci ji vychovali a měniči byli tvorové, kteří si nezasloužili žít, a jí se dostala ta čest stát se jedna z těch, kteří tomu mohou zabránit.

Veronica si dala záležet na tom, aby působila jako obyčejný cestující bez postranních úmyslů. Záleželo na tom všechno. Jak bezpečí její, tak i neznámého chlapce. Autobusem popojeli několik zastávek, když se hnědovlasý kluk zvedl a čekal, než autobus zastaví, následován třemi dospělými. Veronica vystoupila vzdálenějšími dveřmi a nezaujatě studovala rozpis autobusů, zatímco Lovci právě následovali chlapce, který zatočil za roh a tak jí zmizel z dohledu. Zadrhl se jí dech. Okamžitě vyrazila za nimi bez jakýchkoliv myšlenek na následky či odhalení. V tuto chvíli jí její vlastní život nepřišel natolik důležitý. Vše si brala až příliš osobně. V celé situaci hrála největší roli bolestná vzpomínka na její malinkou sestřičku Rose.

K jejím uším dolehl křik. Dala se do běhu, aby spatřila ulici, kde se dva Lovci právě, přehnaně řečeno, prali s lidmi, kteří procházeli ulicí a rozhodli se malého chlapce bránit. Doběhla ke zmatenému dítěti sedícímu na zemi a klekla si vedle něj. Vzala ho za ruce a usmála se.
"Jsi v pořádku?" zeptala se mile a snažila se jednat. Věděla, že musí s chlapcem jednat opatrně a co nejrychleji si získat jeho důvěru. Chlapec beze slova kývnul, když se jejich oči setkaly.
"Musíme utéct." Zašeptala ve snaze ignorovat výkřiky za sebou. Neměli moc času.
"Pomůžu ti," obdařila ho vřelým úsměvem a nastavila ruku nechávajíce mu alespoň malou možnost volby. Chlapec váhavě stiskl Veroničinu ruku s nepatrnou nejistotou zračících se v nevinných očích. To jí stačilo. Urychleně se zvedla, pomohla chlapci na nohy a společně se rozeběhli pryč. Tuto část města znala dobře. Často se zde schovávala.


Zahnuli do úzké uličky, za kterou se nacházela velmi rušná ulice, jež jim slibovala alespoň nějaké maskování. Neustále se za sebou otáčela, jestli je někdo nepronásleduje. V úzké uličce však byli sami. Ale ani tato skutečnosti jí na klidu nepřidala. Zahnuli do ulice a prodírali se proudícím davem. Chybělo jim už jen pár odboček k dokonalému úkrytu. Po asi zhruba stometrovém běhu zatáhla Veronica chlapce na přechod pro chodce a do následného parku, kde svůj běh přizpůsobili klidné chůzi. Prozatím je nikdo nenásledoval a tak se mohli jako normální neobyčejní obyvatelé pokusit dostat domů.
"Už tam budeme," podívala se na chlapce a jemně stiskla jeho ruku.
Asi po pěti minutách chůze konečně uviděla svůj dům. Obezřetně se rozhlédla po okolí a opatrně vytáhla klíče z levé kapsy bundy. Oba uprchlíci došli ruku v ruce ke dveřím a bez jakéhokoliv zájmu kolemjdoucích zapadli do skromného domu, který jim mohl posloužit jako dokonalý úkryt. Alespoň prozatím.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama