The people of many faces

17. listopadu 2013 v 9:26 | Rachel. |  The people of many faces

Tak nějak jsem se rozhodla, že bych na blog mohla hodit všechny svoje povídky, které jsem napsala, či snad píšu, protože bych je ráda měla někde pohromadě. Zatím se teda jedná o fan fiction, ale postupem času tu přistanou i povídky s jinou tématikou. Třeba je někdo objeví a bude mít chuť je okomentovat.

Jednodílná povídka, která se nakonec přehoupla v povídku vícedílnou.. :) :D Povídka je věnována Veronice :)


Lehký polední déšť se snášel na liduprázdnou ulici v zapadlé části Londýna a na prosklené výloze od malé, ale i přesto velmi oblíbené, kavárny maloval kreativní obrazce tvořené z provazců vody. Náctiletý mladík vysedávající u hrnku ranní kávy nestačil obdivovat krásu, kterou malovala příroda na sklo. Vytáhnul z kapsy telefon a pokusil se kouzlo přírody zachytit, ale nedařilo se. Ne vše dokážeme zaznamenat fotografií, některé obrazy si člověk musí uchovat v srdci.

Malým prostorem, kterým se linul tichý rozhovor několika zákazníků, se rozezvonil zvonek u dveří, oznamující nového zákazníka. Osamělý mladík pozvedl pohled k dívce, která ladně vklouzla dovnitř a s pohledem upřeným ven skládala barevný deštník. Na tváři se jí rozlil nepatrný úsměv potom, co našla útočiště právě v těchto místech. Skenoval ji pohledem a uvnitř se snažil potlačit pocit deja vu. Prohlížel si každý kousek sympatické tváře a pokoušel se vzpomenout si, proč mu přijde tak povědomá. Dlouhé světle hnědé vlasy si přehodila přes pravé rameno, deštník odložila za dveře a rozepnula si rychlým pohybem ruky kabát. Byla ráda, že konečně našla místo, kde si na několik okamžiků v klidu sedne, vychutná si kávu a přečká déšť v pohodlném přátelském prostředí.

Najednou na sobě ucítila cizí pohled a tak zvedla hlavu ke stolu, kde spatřila oči, s kterými se setkávala ve snech. Vyděšením celá ztuhla. Nečekala, že by jej potkala na podobném místě. Pravděpodobnost, že se znovu setkají, byla minimální, ale evidentně ne nulová. Začínala panikařit. Nenapadlo ji, že by se mohla ocitnout v podobné situaci. Jediné východisko, které v tuto chvíli shledávala adekvátním, byl útěk. Rychle na sebe navlékla zpola svlečený kabát a bez jakéhokoliv dalšího zaváhání opustila kavárnu.

Hnědovlasý mladík, který při pohledu do šedých očí, konečně pochopil, odkud ji zná, na nic nečekal, z kapsy vytáhl peníze a položil je na stůl. Ze židle jedním rychlým pohybem stáhl bundu a za běhu si ji navlékl. Tak, aby neztratil už ani vteřinu, rozrazil dveře a bezhlavě se vrhl na ulici. Rozhlédl se na všechny strany a okamžitě se vydal za dívkou, na kterou nedokázal přestat myslet. Doufal, že ji znovu uvidí a rozmluví jí rozhodnutí, jež utvořila bez něj, proto si nemohl tuhle jedinečnou šanci nechat proklouznout mezi prsty.

"Veronico! Stůj!" zavolal za ní, když její siluetu zahlédl několik metrů daleko. Neposlechla jej, což ani nepředpokládal a tak se rychle rozeběhl. Nasadil vysoké tempo a každou chvilku se k ní přibližoval.
"No tak! Stůj!" křikl znovu a zalapal lehce po dechu, jak se snažil překřičet bubnující déšť. Ona však dál nereagovala a rychle zabočila do jedné z postraních uliček, ve kterých doufala, že se mu rychle ztratí. Jenže se zmýlila. Nechtěně zabočila do slepé ulice.
"Sakra," zaklela tiše, setřela si dlaněmi obličej a dál jen tupě hleděla do zdi. Vydýchávala dlouhý běh, na který nebyla posledních několik měsíců zvyklá. Dříve utíkala pořád, ale v poslední době se naučila účinně skrývat a plánovat, tudíž ji mohli odhalit jen stěží a ona se tak vyhnula vyčerpávajícím útěkům.

Slyšela, jak se za ní zastavil a stejně jako ona popadal ztracený dech. Smysly se zaměřila na jejich nesynchronizované vydechování a snažila se vymyslet, jak z toho všeho ven. Moc dobře si uvědomovala jak bezvýchodná tahle situace je, ale i tak se odmítala vzdát naděje.
"Veronico," vyslovil pečlivým hlasem každou hlásku v jejím jméně. Ona jen nechala klesnout víčka a potlačila slzy, které se jí draly do očí. Už se kvůli tomu všemu natrápila dost a slzy, jež prolila, si každým dnem vyčítala víc a víc. Slíbila sama sobě, že bude silná, ale nedokázala to. Samota ji ničila, ale neměla na vybranou, nikdo z nich. Zhluboka se nadechla a otočila se tváří v tvář člověku, kterého před necelým rokem bez rozloučení opustila. Stálo ji to víc sil, než předpokládala.

"Jak jsi mě poznal?" zeptala se třesoucím se hlasem. Nejistě zvedla oči a všimla si upřeného pohledu, kterým ji propaloval.
"Znám všechny tvé podoby a i přesto, že jsi tenhle vzhled," hlavou pokynul ke mně, "jistě od těch předešlých drobně pozměnila, tak oči si necháváš vždycky stejné. Jako vzpomínku na Rose." Jeho hlas se pomalu ale jistě ztrácel v hluku deště, ale ona jeho slova slyšela dost jasně. Neustále ji rezonovala v hlavě jako připomínka minulosti, před kterou se snažila utéct.
"Rád bych znovu ale viděl skutečnou barvu tvých očí. Měl jsem ji raději." Usmál se a s nadějí v hlase očekával reakci člověka, který jej znal líp, jak kdokoliv jiný. Jen ona znala jeho nejtemnější tajemství, protože je sdíleli společně.

"Proč tohle děláš?" zašeptala zlomeně otázku, kterou si neustále kladla. Sám moc dobře věděl, proč odešla. Mnohokrát o tom mluvili, ale nikdy se neshodli.
"Nenechám tě znovu odejít." Udělal několik kroků směrem k ní a pousmál se, když neucouvla. Vyhledal oči, ve kterých se tolikrát topil a opět si přál zažít ten nespoutaný pocit volnosti, kdy člověk stoupá a znovu padá.
"Ty víš, proč nemůžeme být spolu." Zakroutila hlavou a veškerou svou vůlí zadržovala slzy. Bolelo ji vidět ho plného naděje, zatímco ona zůstávala myšlenkami při zemi.
"Vědí o mně. Znají veškeré mé podoby kromě této a skutečné. Nemůžu tě ohrozit tím, že tě se mnou uvidí. Dojde jim, že jsme stejní a půjdou po tobě. Copak to nechápeš?" pustila se do vysvětlování a ztratila kontrolu nad svým tělem. Slzy ji samovolně stékaly po tváři nahrazující déšť, který ustával.

A její podoba se před jeho zrakem pomalu měnila. Kdyby nevěděl, kdo je, nejspíš by jej vyděsila, ovšem ani on nebyl obyčejný. Lískooříškové vlasy se změnily na jeden z nejtmavějších odstínů hnědé, zatímco se její duhovky zbarvily do akvamarínové. Její rysy se zpřesnily a lícní tváře lehce vystouply. Téměř bezbarvé rty získaly nádech červené.
"Vidíš to, Liame?" křikla na něj a ukázala na obličej, který spatřila v okně zasazeném v postranní budově. "Pokud povolím soustředění v nevhodnou chvíli, tak celý svět zjistí, že existujeme. Budou nás nenávidět a budeme se muset skrývat mnohem důkladněji než doposud. Copak si to neuvědomuješ? Všude, kam se hneš, tam o tobě vědí. Jsi celosvětově známá hvězda, a jakmile bych se kolem tebe začala motat a někdo mě pozná, tak bude zle. Nechci prožít další roky na útěku." Sypala ze sebe nespočet odůvodnění. Shazovala ze svých beder jedno závaží za druhým, zatímco jí Liam naslouchal. Veškeré její argumenty už slyšel nesčetněkrát, ale svolil si je vyslechnout znovu. Potřebovala to ze sebe všechno dostat. Neustále si dávala pozor, hlídala se, až ztratila kontrolu i nad tím nejzákladnějším instinktem, který získala díky otcovým genům. Instinktem, který se dal přirovnat k dýchání či chůzi.

"Liame, jsi jediný měnič, který pod svou skutečnou identitou vystupuje po celém světě. Nemůžeš se jen tak z ničeho nic vypařit a ani si nemůžeš dovolit odhalení. Ti dva mě neustále stopují. Na krátkou chvíli jsem se jim ztratila v New Yorku, ale pak mě znovu našli. Nevím, jak zjistili, že jsem se vrátila do Evropy, ale mám je v patách. Copak to nechápeš? Nechci, aby kvůli nehodě, díky které mě odhalili, jsi musel přijít o něco, co miluješ." Zadívala se mu s dychtivou prosbou do očí. Přála si odejít dřív, než bude pozdě.
"Kdo tě sleduje? Dvojčata?" získával od ní podrobnosti a v hlavě se snažil vybavit si strukturu Lovců, tajné organizace, která hledala lidi, jako byli oni dva. Své jednání odůvodňovali, že tyto bytosti jsou nepřirozeným zásahem proti přírodě a je nutné je odstranit. Nikdo nevěděl, jaká událost zapříčinila nepatrnou změnu genetické informace, která několika stovkám lidí po celém světě dávala schopnost vzít na sebe jinou podobu než svou vlastní. Tito lidé žili ve strachu a neustálé ostražitosti. Nikdo z nich nepoužíval skutečnou tvář, protože ta pro ně byla nejdůležitější. Měniči ani mezi sebou navzájem povětšinou neudržovali kontakty, protože v případě, že odhalili jednoho z nich, tak následně docházelo k masivním zásahům a desítky měničů zmizely. Nikdo se nedopídil, co se s nimi stalo, ale povídalo se, že byli mučeni a v okamžiku, kdy ukázali svou skutečnou podobu, tak je zabili a to nemluvíme o jejich dětech, které neustále sledovali.

"Nejsem si jistá, jak si říkají, ale jeden je hnědovlasý s krátce střiženými vlasy a ten druhý s havraními vlasy nosí culík." Popsala zmateně vzhled dvou šílenců, kterým se vyhýbala.
"No to jsou Dvojčata. A ti dva, včera odletěli do Amsterdamu."
"Takže na to skočili." Zašeptala tiše a měla radost z toho, že je zase na pár hodin setřásla. Ale hned na to se zarazila. "Jak to víš?"
"Nechávám je sledovat. Vlastně jsem odhalil několik lovců a snažím se získat informace o struktuře organizace. Nechci, aby ses musela pořád schovávat. Čekám už jen na odhalení posledních zbývajících členů evropského odvětví a vyřídím to s nimi. Vlastně už na Dvojčata čeká při návratu do Londýna malé překvapení. Nelíbilo se mi, jak se tu ochomýtají." Vysvětlil klidně, přistoupil blíž a přiložil jí ruku na tvář. Palcem setřel mokré cestičky od slz a mile se usmál.

"Nemáš se čeho bát. Zvládneme to."
"A co když to nevyjde? Co se stane, pokud …" přiložil ji ukazováček na rty a utišil další pochybnosti. Plán nebyl stoprocentní, ale neviděl důvod jej tolik zpochybňovat.
"Vyjde to, slibuji." Zašeptal a pomalu obličej skláněl k načervenalým rtům, které toužil od první chvíle políbit. Se zkracující vzdáleností mezi nimi se zrychlovalo bušení jejich srdcí. Jedno se svou rychlostí snažilo dohnat druhé. Veronica ucítila horký dech na své tváři a věděla, že se blíží nevyhnutelné. Chvíle, po které z celého srdce toužila a zároveň si přála, aby se nikdy nestala. Její zavřená víčka se vzrušením třepotala. Myšlenky jí hlavou poletovaly jako splašené hejno ptáků a ona se mezi tím vším snažila najít rozum. Věděla, že pokud mu podlehne a pokud ustoupí, tak už nebude cesty zpátky. Nedokáže od něj znovu odejít. Ale bylo příliš pozdě. Její tělo v reakci na Liamovu blízkost vypovídalo službu.

A pak ucítila jeho rty na svých. Silný elektrický výboj projel jejím tělem a otevřel všechny uzavřené zámky v jejím srdci. Zpod zavřeného víčka ji vyklouzla slza a ladně se svezla po tváři až k zemi. Bez jakéhokoliv dalšího zaváhání mu polibek oplatila a vložila do něj všechno, co za posledních několik měsíců cítila. Samotu, strach a lásku. Lásku k člověku, kterého, kvůli jeho budoucnosti, dokázala opustit. Tolik ho milovala. Od prvního okamžiku, kdy se setkali až doposud. Dodnes si připomínala den, kdy se společně se svým otcem objevila před jejich domem. Bylo to hned potom, co se naplno projevili její schopnosti a ona je neměla kvůli rozbouřeným hormonům pod kontrolou. A tehdy, když společně s Liamem trénovali, si k sobě vytvořili silné pouto, které jen stěží někdo dokázal zlomit.

Když se od sebe oddělili, opřeli svá čela o sebe a užívali si přítomnost toho druhého. Oba si uvědomovali, že už není cesty zpět. Ani jeden z nich nemůže dělat, že se nic nestalo, protože jeden druhému znovu otevřeli své srdce.
"Už mi nikdy neutíkej." Zašeptal tiše Liam a oddálil svůj obličej tak, aby mohl pohledět do nejkrásnějších očí na světě. Očí, které na něj hleděly s láskou. "Tolik jsem se o tebe bál."
"Promiň," omluvila se tiše, vtiskla mu na tvář letmý polibek a schovala se do jeho pevné náruče, která pro ni vždy znamenala bezpečí. Jen on jediný jí dokázal dát pocit, že jí nikdo neublíží. Čelo opřela o Liamův krk a vdechovala vůni, kterou vždy cítila, když si na sebe doma vzala jeho mikinu. Ano, nikdy ho nenechala úplně odejít. Pomalu se začala uklidňovat a v buňkách se jí rozléval pocit štěstí. Dokonce i její skutečná podoba začala mizet. Získávala kontrolu.

"Nechci kazit, tuhle úžasnou chvilku, ale myslím, že pokud nechceme být nemocní, tak to studený oblečení bude lepší sundat a převléct se do suchého." Promluvil do ticha Liam a vykouzlil na její tváři úsměv. Tolik jí chyběl. Jen on dokázal zkazit romantický okamžik strachem o její zdraví.
"Liame Jamesi Payne, ty jsi opravdu blázen." Zasmála se a povolila křečovité objetí kolem jeho hrudníku.
"To mi neříkáš nic nového." Oplatil jí úsměv, který její výraz rozzářil a políbil ji na čelo. "Pojďme."
"Dobře," věnovala mu mírně nervózní úsměv, propletla své prsty s jeho a po jeho boku vykročila vpřed. Cítila se šťastná, ale zároveň její srdce svíraly neuvěřitelné obavy. Nebyla si jistá, jestli to společně všechno zvládnou, ale nechtěla jej znovu opustit. Jediné, čeho se držela, byla víra. Víra, že jednoho dne se nebude muset schovávat a sen, že bude moc používat svou skutečnou podobu beze strachu o vlastní život a život svých nejbližších.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama