Standing in the dark

8. listopadu 2013 v 13:44 | Rachel. |  Jednodílné povídky

jednodílná povídka



pozn.: Povídka inspirovaná songem Standing in the dark by Lawson http://www.youtube.com/watch?v=PsbPkZPKEuY

Hnědovlasý mladý muž s kučeravými vlasy se zhluboka nadechl a rukama si zajel do vlasů. Na znamení frustrace zavřel víčka a znovu ji uviděl před sebou. Její oči, jež dohlédly až na dno jeho duše a okouzlující úsměv, který mu podlamoval kolena. Vše, co na ní podvědomě miloval, se mu vrylo do paměti a nedovolilo mu zapomenout na největší chybu v životě, kterou kdy udělal.
Rychle se zvedl z postele a přetrhl tak proud nežádoucích myšlenek. Z věšáku strhl koženou bundu, z malého stolku zvedl klíče, nazul se do nejoblíbenějších bot, které ona tolik nenáviděla, a zabouchl za sebou dveře. Potřeboval vypadnout na vzduch. Celý tenhle byt prostupovaly šťastné vzpomínky a on se přistihl, jak to místo, které si kdysi oblíbil, začínal pomalu, ale jistě nenávidět. Věděl, že vinu na bedrech nese jen on, ale kdo si to takhle otevřeně přizná? Nikdo, a on nebyl výjimkou. Raději by zbytek světa nenáviděl, než by se dřív přiznával k vlastnímu pochybení.

Venku vládla blížící se noc a mladík se bez přemýšlení vydal po, lampami osvětlenými, ulicemi. Očima těkal po každém podniku, jenž se mu postavil do cesty a uvědomoval si, že vše kolem nikdy nevnímal stejným způsobem jako dnes. Matně si vybavoval chvíle, kdy těmito ulicemi procházel bez jakéhokoliv zájmu o okolí a teď, o několik měsíců později, se neubránil myšlenkám, jak moc asi žena, pracující v bistru každý den od rána do večera, musí mít těžký život a kolik dětí asi živí. Nikdy se ve skutečnosti nezajímal o ostatní, teda kromě rodiny, ale teď se na svět díval jinak. Řidiče autobusů, o které kdysi sotva zavadil pohledem, pokaždé pozdravil a dokonce i nadávky na okolní svět plné hořkosti se vytratily do prázdna. Jeden by řekl, že se mu zničehonic rozsvítilo, ale pravda ležela někde jinde.

Otevřel dveře od jednoho podniku s občerstvením, který okupovali pozdní zákazníci. Pomalu došel k pultu a čekal, než mu obsluha věnuje plnou pozornost.
"Dobrý večer, co si budete přát?" otočila se na něj blondýnka s hřejivým úsměvem oděná do zástěry s logem podniku.
"Jedno střední cappuccino."
"A tady nebo sebou?" Naťukala objednávku do monitoru, aniž by k němu zvedla zrak.
"Sebou, prosím." Odpověděl a přistihl se, jak pohledem bez ostychu skenuje její osobu. Pozoroval každý její pohyb a nevědomky ji srovnával s živými vzpomínkami na dívku, kterou od sebe odehnal.

***

"Jaký jsi měl den?" usmála se hnědovlasá dívka na kudrnáče, který seděl naproti ní u stolu a bez zájmu, skoro až znuděně, pokládal jednotlivá sousta do úst.
"Normálka, znáš to," odpověděl s nonšalantním pokrčením ramen. V tuto chvíli neměl na jakoukoliv milou konverzaci náladu, protože jeho den stál za zlámanou grešli, ale jí by to nepřiznal.
"Tak to je fajn," odvětila tiše a mírně se ošila nad nepřístupností, která z mladého muže naproti vyzařovala. Nejistota, která ji svírala a prostupovala každou její myšlenku, ji ničila. Chtěla si s ním narovinu promluvit o tom, co bude dál. Měla pár pracovních nabídek mimo město, ale rozhodla se je všechny pozastavit. Chtěla to probrat s ním. Někde v hloubi duše věřila, že svoji neprostupnou masku jen předstírá.
"Dostala jsem další pracovní nabídku." Řekla, co nejklidnějším hlasem, když sebrala veškerou odvahu a vložila si další sousto do úst. Trpělivě vyčkávala na jakoukoliv reakci, ale marně.
"Odmítla jsem," pokračovala ve snaze zaujmout pozornost kučeravého muže, který se nad její poznámkou jen stěží pozastavil. Nevěděl totiž, jak by měl na něco podobného reagovat. Dokonce ani nedokázal pochopit, proč se mu s něčím podobným svěřuje.
"O víkendu jedu k rodičům. Pojedeš se mnou?" odložila příbor a očima propalovala osobu sedící naproti. Už toho měla dost. Opět nejevil jakýkoliv zájem a ona se rozhodla, že je čas na trochu radikálního přístupu.
"Mám práci," zahuhlal automaticky, aniž by odlepil oči od talíře.
"Tak mi to řekni narovinu." Vydechla najednou klidným hlasem a donutila kudrnáče zvednout hlavu. "Co ode mě vlastně chceš?" Vzájemně se propalovaly intenzivními pohledy. Mladý muž odložil příbor a zády se opřel o židli. Přemýšlel, co by jí měl odpovědět a jak by měl zareagovat.
"Buď ke mně pro jednou upřímný." Promluvila s prosbou v očích. Věděl, že jeho chování jí svým způsobem ubližuje, ale odmítal si pravdu přiznat. Nezáleželo mu na lidech, využíval je pouze jenom jako dočasné společníky. Stejně jako ji, alespoň zprvu.
"Nechci od tebe nic. Jsi tu dobrovolně. Už od začátku víš, že náš vztah, pokud se to tak dá nazvat, je založen pouze na vzájemné, a hlavně chvilkové, prospěšnosti. Nic jiného v tom nehledej a nic víc od toho neočekávej." Jeho slova ji zasáhla jako šíp do srdce. Na začátku věděla o tom, že měla být pouze jeho společnicí, jak on dívky, s kterými trávil svůj volný čas, nazýval, ale během těch několika týdnů, které spolu strávili, si začínala myslet, že se změnil. A teď, když si uvědomovala, že on pro ni znamená víc, než by měl, ji svou pravdou absolutně zničí.
"Pokud to vidíš takhle." Pokrčila rameny, zvedla se od stolu a vydala se k odchodu. S kabelkou v ruce rychle vyšla ze dveří, o které se po zavření bezmocně opřela. Věděla, že to je konec. Zavřela oči a snažila se zahnat slzy, které se jí draly do očí. Nechtěla komukoliv ukázat, jak moc jí tento muž ublížil a jak moc jí na něm záleželo. Zhluboka se nadechla, odpíchla se ode dveří a pomalým, loudavým, krokem se vydala zpět k vlastnímu bytu, zatímco si v hlavě přehrávala všechny šťastné vzpomínky, jež jí daly falešnou naději. Naději, která ji v tuto chvíli zlomila srdce.
***


"Tady to máte," usmála se blondýnka mile na zákazníka. Mladík na pult položil bankovku, kterou právě vytáhl ze zadní kapsy kalhot.
"To je dobrý," oplatil jí úsměv, vzal si kávu a zamířil k východu. Ještě uslyšel poděkování, ale přešel jej bez další poznámky. Už nebylo, co víc dodávat. Hned jak se znovu ocitl venku, uprostřed chladivého večera, tak přiložil kelímek s kávou ke rtům a ochutnal horký nápoj. Kávu už nějakou dobu neměl, proto jej ani nepřekvapilo, že chvilku trvalo, než si na její hořkou chuť zvykl. Pokračoval dál v procházce a tentokrát nechal myšlenky volně plynout. Nepřemýšlel, kam jde. Bezmyšlenkovitě procházel kolem míst, které se vázaly s dívkou, jež nedokázal dostat z hlavy. Možná se chtěl symbolicky rozloučit anebo všechno tohle nemělo pražádný význam.

Došel na kraj chodníku, rozhlédl se po silnici a přešel na druhou stranu, kde se zastavil u prosklené výlohy paralyzován scénou, která se právě odehrávala v malém tanečním studiu. Uvnitř stála hnědovlasá dívka ve vytahaném tričku a krátkých kraťasech a těžce oddechovala. Hleděla na sebe do obřího zrcadla a rukama se držela za hlavu. Dokázal říct, jak se právě teď cítí. Ovládala ji bezmoc. Viděl jí to v očích. Zaklonila hlavu a na několik okamžiků zavřela oči. Snažila se soustředit. Její napnutá tvář se uvolnila, její dech se zklidnil, a tak konečně mohla pokračovat. Zapnula přehrávač a vrátila se před zrcadla. Když hudba prostoupila každou buňku v jejím těle, tak se začala s až neuvěřitelnou ladností a přesností pohybovat. Vždy obdivoval její nepopiratelný talent. Chtěla to někam dotáhnout a měla šanci, kdyby to nezahodila kvůli člověku, od kterého očekávala něco, co jí nedokázal dát. Lásku. Výčitky svědomí ho zasáhly neuvěřitelnou silou. Byl to on, kvůli komu pohřbila vlastní budoucnost. Myslela si, že konečně našla někoho, s kým bude moc strávit pár let, možná i zbytek života. Naivita se stala její zkázou. Někde v hloubi duše věřila, že ji dokáže milovat a změní se, pro ni, ale on ji raději odehnal ze svého života.

Mladík před výlohou zalapal po dechu, když si všiml, že hnědovlasá dívka upadla. Udělal nevědomý krok vpřed, ale náhle se zarazil v reakci na osobu, která dívce přispěchala na pomoc. Zúžil oči, když si uvědomil, koho před sebou právě vidí. Zatnul ruce v pěst a snažil se uvolnit náhlou vlnu vzteku. Nesnášel, když se kolem ní Trevor ochomýtal. Ne, že by s hnědovláskou oficiálně chodil, ale byla jeho. Byla. Znovu na něj dopadla pravda, která ho poslala na samé dno. Udělal chybu a přál si ji napravit. Chtěl jí říct, že je hlupák, protože ji poslal pryč a neřekl jí, co doopravdy cítí. Zasloužila si slyšet, že ji miluje tak, jako ona jeho. Ale už bylo pozdě. Příliš pozdě, aby slepil roztříštěné kousky vlastního srdce.

Zvedl pohled k objímající se dvojici a pocítil bodnutí bolesti. Mohl to být on, kdo ji obejme, ale teď stál na ulici jako cizinec a sledoval z dálky jejich rozhovor. Trevor dívce věnoval polibek do vlasů a ona se mírně usmála. Kudrnáč za výlohou si moc dobře všiml jejího neveselého úsměvu, který používala spíše jako zdvořilost. Srdce mu na několik okamžiků poskočilo, když si připustil nepatrnou naději, že by mu mohla odpustit, ale hned se zase vrátil na zem. Nikdy už nebude moct napravit, co zpackal.

Dívka vrátila pohled k zrcadlům a chtěla se dát do tance, když si uvědomila, jaká skladba se právě line z reproduktorů. Píseň, kterou milovala a nenáviděla zároveň. Očima přelétla k výloze a spatřila v ní známý obličej. Rychle se otočila, aby se přesvědčila o tom, koho viděla, ale on už tam nebyl. Zklamaně zatřásla hlavou, protože opět si dovolila doufat. V tom okamžiku se znovu protrhla nepříliš pevná hráz, která zadržovala emoce, a po tváři se jí začaly kutálet slzy. Už v sobě dál nedokázala zadržovat bolest. Pustila se do tance a nechala všechny vzpomínky vyplout na povrch. Na pár okamžiků si dovolila prožívat chvíle absolutního štěstí. Znovu se jí podvrkl zraněný kotník a ona skončila s ohlušující ránou na zemi, ale tentokrát už se v budově nenacházel nikdo, kdo by jí mohl pomoci na nohy. Ležela na podlaze s očima zavřenýma a hrudí natisknutou na zemi. Cítila se prázdná a hlavně ztracená. Vždycky věděla, co chce, ale v tuto chvíli ztratila nit. Nevěděla, kde má začít a jak pokračovat. Už ani tanec jí nepomáhal. Po několika dlouhých minutách se zvedla a pomalu si začala balit věci.

Kudrnatý mladík seděl na obrubníku před tanečním studiem s hlavou na kolenou. Nutil se zvednout a odejít, ale cítil se abnormálně slabý. Vlastně ani nechtěl odejít. Toužil ji zase vidět, opět s ní mluvit, i když nevěděl, co by jí řekl.
"Harry?" ozval se za ním roztřesený hlas a celé jeho tělo ztuhlo. Pral se sám se sebou. Moc dobře věděl, komu ten hlas patří, ale zda je ta osoba skutečná nevěděl. Opatrně otočil hlavu a v překvapení zůstal němý. Stála tam. Sportovní tašku měla přehozenou přes pravé rameno a neposedné pramínky vlasů, které se jí uvolnily z drdolu, měla zachycené za ušima. Pohledem těkal po její tváři plné překvapení a snažil se najít známky znepokojení, které v něm vyvolávala. A pak, když se zahleděl do jejích zelených duhovek, si všiml, že plakala.
"Michelle?" vyslovil její jméno se stejnou dávkou překvapení.
"Co tady děláš?" vyhrkla otázku, kterou měla na jazyku. Harry se zmateně rozhlédl a postavil se.
"Já," začal s odpovědí, ale najednou se zarazil. Nevěděl totiž, jak má pokračovat. Mezi nimi se rozprostřelo tíživé ticho. Ani jeden z nich nevěděl co říct. Každý měl v hlavě své vlastní otázky a bojoval sám se sebou.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Michelle Michelle | 19. dubna 2014 v 20:22 | Reagovat

Uzasny.Bozi.Dokonaly.
Nemam slov. Teda mam,ale vlastne nemam.
Ty tri prvni slova skvele vystihly to,jaky z toho mam pocit!
Achjo,nechapu,jak nekdo muze tak uzasne psat.
Vzdycky se do toho zactu a pak nevnimam,co se okolo deje. Chvalim,chvalim.
Ps.: moje jmeno.. nunu ^^

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama