Nothing lasts forever [I wish I had another chance] - 1.díl

23. listopadu 2013 v 19:17 | Rachel. |  Nothing lasts forever [I wish I had another chance]


Nádech. Výdech. Snažila jsem se uklidnit třas, který právě zmítal celým mým tělem. Už jsem nebrečela. Musela jsem se jen dostatečně upokojit. Neplánovala jsem si na triko vzít případnou autonehodu, kterou bych díky svému zdravotnímu stavu jistě způsobila. Z mých myšlenek, které se toulaly všude možně, mě vyrušila až příliš známá melodie linoucí se z telefonu, o kterou jsem byla několik dní ochuzena. Pohlédla jsem na displej, odkud se na mě usmívala maminčina přívětivá tvář a hovor přijala.
"Ano?" odpověděla jsem místo pozdravu a setřela si mokré cestičky od slz.
"Leno? Už jsi na cestě? A doufám, že netelefonuješ za jízdy!" vyhrkla na mě spěšně. Jak typické.
"Ano, jsem na cestě, ale zrovna mám pauzu." Odpověděla jsem otráveně.
"To jsem ráda, a kdy dorazíš? Zítra vstávám brzy do práce a musím zapnout pračku, aby si měla vyprané oblečení."
"Nevím, pozdě. Ještě nejsem ani v půli cesty. Nech mi to tam připravené, až se vrátím, tak se o to postarám, neboj." Uklidnila jsem ji, co nejklidnějším hlasem.
"Dobře, prádlo budeš mít roztříděné na hromádkách, tak to prosím vyper a pak pověš. Vždyť víš, co myslím, ne?" zeptala se pro jistotu, čímž mě donutila protočit oči.
"Hm," zahuhlala jsem otráveně. Jakákoliv radost, která se mě zmocnila, když jsem uslyšela její hlas, zmizela.
"Tak jeď opatrně a uvidíme se zítra večer, až přijedu. Ahoj." Rozloučila se kvapně a zavěsila. Podívala jsem se na displej mobilu a uvědomila si, že bych měla jet, pokud nechci domů dorazit nad ránem. Čekala mě ještě několika hodinová cesta, kterou jsem sice chtěla, co nejvíc protáhnout, ale stejně se musím vrátit včas. Protože hned pozítří nastupuju na vysokou školu do města vzdáleného několik kilometrů od naší zakleté vesničky. Vše jsem měla dokonale naplánované. Přijedu na jeden jediný den, vyperu si věci, sbalím ještě nějaké maličkosti a pak odjedu. Budu bydlet v malém bytě s dlouholetou kamarádkou, kterou jsem posledních pár let zanedbávala. Můj plán byl jasný. Začít nový život a zapomenout na nepořádek, který jsem způsobila. Zprvu jsem doufala, že se vrátím a vše napravím, ale pak jsem se probrala z vlastní bláhovosti. Takhle to nefunguje. Utekla jsem a ani jednomu z nich neřekla jediné slovo. Teď jsem se rozhodla začít znovu s tím, že oni sami šli svojí vlastní cestou.
Opatrně jsem zaparkovala na naši příjezdovou cestu a vypnula motor. Hlavu jsem si unaveně opřela o volant a snažila se uklidnit cestující mysl. Vyhýbala jsem se vzpomínkám, které ve mně tohle město, náš dům a tahle příjezdová cesta evokoval.
***
"No tak, Nialle, pospěš." Pochechtávala jsem se malému blonďáčkovi, který za námi zaostával. Utíkala jsem za jedním z mých nejlepších kamarádů a snažila se slovně podporovat toho druhého, který ještě pořád trucoval. Sedl si na příjezdovou cestu u našeho domu, ruce si založil na prsou a hlavu naštvaně otočil opačným směrem, než jsme se nacházeli. Zastavila jsem se a otráveně si povzdechla. Ruce jsem si dala v pěst a rázně jsem si to štrádovala k tomu trpaslíkovi, kterého jsem o několik centimetrů přesahovala. Došla jsem k němu a všimla si Harryho, který mě následoval s tázavým výrazem. Bez jakýchkoliv otázek jsem čapla Nialla pevně za ruku a vytáhla ho na nohy. Chtěla jsem se s ním rozeběhnout, ale spíše jsem s ním jen občas cukla.
"Ty si ze mě srandu dělat můžeš a já z tebe ne?" prskla jsem na něj vztekle. Nutno dodat, že jsme byli ještě děti, takže upřímnost se dala považovat za naši přirozenou ctnost. Zvedl ke mně svůj pomněnkový pohled, ale nijak neodpověděl.
"Fajn, tak si trhněte." Odsekla jsem naštvaně, pohodila dlouhými zaplétanými copánky a rozeběhla se pryč od nich. Prach sprostě jsem se nafoukla, protože mi právě teď zkazil můj nejlepší kamarád narozeniny. Byl to můj den a já si jej měla náležitě užít. Sedla jsem si na prolézačky a čekala, než si mě ti dva přijdou udobřit.
***
Pomalu jsem stiskla kliku od dveří, na kterých bylo ručně vyřezané mé jméno. Druhou rukou jsem dle paměti vyhledala vypínač a rozsvítila uklizený a téměř poloprázdný pokoj. Rozhlížela jsem se a zjistila, že se nic nezměnilo. Vše zůstalo tam, kde jsem to nechala. Dokonale ustlaná postel, neporušená knihovna zahalená tunou prachu a nepoškozené plakáty oblíbených hudebních skupin. Pohledem jsem zavadila o dřevěný rámeček, který ležel tak, aby schovával vystavenou fotografii.
***
"Tady máme naši maturantku," uslyšela jsem za zády matčin hlas a tak jsem se okamžitě s úsměvem otočila. Než jsem stihla však jakkoliv reagovat, tak mě zabalila v hřejivém objetí.
"No tak, mami, udusíš mě." Zasmála jsem se přiškrceně a snažila se jí vymanit ze sevření.
"Jejda, promiň. Jen jsem si tě chtěla prohlédnout z blízka. V těch šatech vypadáš úchvatně." Její oči se začínaly zalévat slzami a já ji vzala jemně za ruku a objala. Moje až příliš citlivá a pečující maminka mě doháněla do rozpaků.
"Kde jsi nechala ostatní?" zeptala jsem se, abych změnila téma rozhovoru.
"Sedí u stolu a," pustila se do hlasitého vysvětlování, když ji přerušil povyk kolem. Obě jsme se rozhlédli po příčině rozruchu a hned, co jsem spatřila blonďatou a kudrnatou kštici, tak se mé koutky úst roztáhly do širokého úsměvu. Nikdo jiný totiž nedokáže rozpoutat takový haló na maturitním plese jako moji dva nejlepší kamarádi.
"Ustupte, ustupte! Hledáme tu nejkrásnější maturantku v sále. Ustupte!" dolehl ke mně jejich křik a než jsem stihla jakkoliv zareagovat, tak mě oba zabalili v objetí. Omluvně jsem se podívala na mamku, která se ale hlasitě smála a už dávno žhavila foťák.
"Úsměv!" zavolala a Harry s Niallem k ní otočili hlavy s nefalšovanými americkými úsměvy, zatímco já se snažila skrýt rozpaky z jejich nenadálé pozornosti.
***
Bylo zvláštní, že jsme naše dlouholeté přátelství dokázali během pár měsíců vyloženě zruinovat. Člověk by si řekl, že lidi, s kterými vyrůstáte a trávíte s nimi veškerý svůj volný čas, znáte jako vlastní boty, ale ve finální fázi zjistíte, že neznáte ani je a ani sebe. Všechno jednoho krásného dne skončí naprostým fiaskem. Zničeně jsem si povzdechla a pustila se do nějaké neužitečné práce, která mohla zaměstnat můj mozek natolik, abych přestala vzpomínat na chvíle, které mě ničili. Myšlenky plné ztraceného štěstí. Občas jsem se nezbavila otázek, zda by to všechno dopadlo jinak, kdybych to celé odpískala hned na začátku a raději to nechala v bodě, kdy všichni jsou ublížení, ale šťastní, protože se nic zlého vlastně nestalo a nikdo nic nepokazil. Alespoň na první pohled.

Zapnula jsem první pračku a vrátila se do pokoje. Ve skromné knihovničce, která čítala několik velmi vážených titulů, jež jsem hrdě mohla vlastnit, jsem vylovila jednu oblíbenou knížku. Nestávalo se nijak často, že bych se k ní vracela, vlastně nikdy jsem ji z té haldy favoritů, na rozdíl od ostatních, nečetla víckrát než jednou, ale tentokrát jsem se rozhodla pro změnu. Protože vlastně všechno se točilo kolem názvu a já stejně jako hlavní hrdina upadala do hlubokých myšlenkových stavů, které mě mučili svou skutečností. V mnoha případech jsem se ztotožňovala s hlavními hrdiny, ale tento mladík si mé sympatie nikdy nezískal a stejně jako jsem dřív neměla ráda jeho, tak jsem teď nesnášela sebe. Nacházela jsem se ve fázi těžkých depresí a čekání na nový začátek. Čekala jsem okamžik, kdy se hrdě postavím a zapomenu na to, co jsem udělala. Kdy se moje paměť rozhodne upokojit a přestane mi připomínat sobeckost a chtivost, kterou jsem se slepě nechala ovládnout.
"F. M. Dostojevskij, Zločin a trest," vydechla jsem sotva slyšitelně titul pětisetstránkové knihy, lehla si na postel a pustila se do čtení, protože právě teď tahle kniha, připomínající mi vlastní chyby, se stala mým útěkem od reality.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama