Because of you I lost my heart

29. listopadu 2013 v 0:08 | Rachel. |  Jednodílné povídky

jednodílná povídka inspirovaná děním kolem mě

pozn.1: Poděkování za úvodku patří Lens, děkuji! :3
pozn.2: Povídku jsem psala při poslechu songu od One direction - Half a Heart z nového alba Midnight Memories. Podle mě velmi příjemně doladí atmosféru. Pro odvážlivce odkaz : http://www.youtube.com/watch?v=-REfIzChHtc


Znáte ten pocit, kdy se každý den probouzíte a nevíte proč? Když den za dnem pokračujete v neutuchajícím stereotypu, který všem kromě vás dává smysl? Kladete si každý den otázky a nedostáváte odpovědi? Lidé kolem vás totiž očekávají, že půjdete dál, protože šli i oni, ale vy víte, že se nemůžete posunout. Stojíte. Dýcháte, a přesto umíráte. Lidé kolem vás už dávno dělají, že je všechno v pořádku, stejně jako vy. Uzavřeli s vámi tichou smlouvu, na jejímž základě hrají falešné divadlo. Divadlo s mizernými herci, které by vyhodili hned po prvním castingu.

Den za dnem stojím u okna a poslouchám ticho, která se line prázdným bytem. Jako prázdná lidská skořápka hledím na lidi míhající se na ulici a hledám nějaký důvod k životu. Přesvědčuji sama sebe, že to zvládnu, ale není základem víra? A já ve skutečnosti nevěřím tomu, že to ustojím. Už dávno nejsem člověkem, kterým jsem bývala. Ztratila jsem sama sebe. Nechala jsem odejít sama sebe. Pravou rukou jsem zalovila v kapse a vytáhla odtud sirky. Vyndala jsem poslední zápalku a téměř automatickým pohybem jí škrtla o krabičku. Potemnělý pokoj oslnilo nenadálé světlo. Plápolající plamínek jsem kvapně přiložila ke knotu svíčky a vyčkala, dokud nevzplál. Následně jsem plamen na zápalce sfoukla a nechala svíčku, aby osvětlila místnost lehkým nepronikavým svitem.

Zhluboka jsem se nadechla, deku přehozenou přes ramena jsem si přitáhla blíže k tělu a zadívala se do plápolavého bronzového plamene. Znovu jsem se snažila cítit. Chtěla jsem si být jistá, že jsem naživu, protože jsem se cítila mrtvá. Jako vadnoucí květ uříznuté růže. Brouzdala jsem ve vzpomínkách a snažila se vžít do člověka, kterým jsem kdysi byla. Do šťastné ženy, která si nepřipouštěla, že by se její život mohl sesypat jako domeček z karet jediným fouknutím větru, jediným zaváháním. Už jsem ani nevěděla, co štěstí je. Štěstí pro mě představovalo jen obyčejné slovo bez pražádného významu.

Lehké zalechtání na obličeji mě donutilo pozvednout ruku a otřít si tvář, po které právě stekla první slza za několik dlouhých měsíců. Znovu jsem v sobě našla něco, co jsem nedokázala pojmenovat. A to všechno způsobila jedna zbloudilá vzpomínka, na kterou jsem už dávno zapomněla. Připomněla jsem sama sobě okamžik, díky kterému jsem si uvědomovala, o co jsem přišla.
***

Mladá dívka seděla na obrovské manželské posteli a právě si pročítala poznámky z jedné přednášky. Blížilo se jí období zkoušek, takže se snažila každou volnou chvilku připravovat, aby potom měla více volného času. Snažila se soustředit, ale myšlenkami neustále utíkala ke kučeravému muži, který ležel na druhé straně postele a velmi zaujatě ji pozoroval. Prohlížel si její lehce řezané rysy a vrýval si je do paměti. Její klidná tvář vyzařovala známky soustředění, což jej neskutečně pobavilo, a proto se mírně pousmál. Jeho oči zářily láskou při pohledu na nedalekou dívku, kterou mohl s hrdostí nazývat svou přítelkyní.
"Aaa, nemůžu se soustředit." Škubla sebou najednou hnědovláska, hlavu zvrátila dozadu a plynulým pohybem ruky smetla sešit z postele. Po několika vteřinách ticha, kdy se snažila oprostit od výčitek svědomí, otevřela oči a pohlédla na svého přítele, kterému na rtech pohrával úsměv odhalující neodolatelné ďolíčky, které mu přidávaly na kráse.
"Rozptyluješ mě." Usmála se a lehla si vedle něj udržujíce oční kontakt.
"To jsem nechtěl." Zašeptal mírně nakřáplým hlasem a lehce jí odhrnul jemné vlasy z tváře.
"To je jedno, naučím se to jindy." Zamumlala a zavřela víčka. Zbylými smysly se zaměřila na dotyk, kterým jí způsoboval husí kůži po celém těle. Na prsty, kterými jí na odhalenou paži kreslil abstraktní obrazce. Opatrně hladil její sametovou pokožku a uvědomoval si vzájemné spojení, které mezi sebou měli. Chvíle, kdy oba mlčeli a komunikovali spolu beze slov. Pocit, souznění duší, které může pochopit jen člověk, který jej zažil. Člověk, který jednou miloval.

***


Nedokážu vzpomínat. Vím to. Vždycky jsem to věděla. Každý kus těla je trhán na kousíčky a posílán na místa, kde je jen stěží najdeme. Slzy mi po tváři stékaly jedna za druhou a já je vítala s otevřenou náručí. Znovu jsem začínala cítit bolest, které jsem se tolik vyhýbala. Ten zraňující pocit byl mnohem lepší než prázdnota. Mohla jsem brečet, křičet, házet věcmi a dostat ze sebe všechno, co jsem pociťovala, ale už mi došly síly. Odevzdala jsem svůj život dobrovolně do rukou osudu, který mě před několika měsíci zlomil. Vzal mi člověka, kterého jsem milovala. Osobu, jež pro mě znamenala celý svět.
***
"Jeď opatrně, ano?" usmála se hnědovláska a s telefonem u ucha přešla k oknu, za kterým se na rušnou ulici snášely kapky deště.
"Neboj, budu." Ozvalo se ze sluchátka ujištění, kterému se rozhodla věřit. Stejně teď jako jindy, ale někde v hloubi duše se stále obávala. Předzvěst nemilých událostí na ni doléhala už od chvíle, kdy otevřela oči.
"Miluji tě," zašeptala do telefonu místo rozloučení.
"Taky tě miluji, za chvilku jsem u tebe." I přes sluchátko si dokázala živě představit jeho neodolatelný úsměv s ďolíčky, který věnoval vždy jen jí. Telefon ohluchl. Odložila mobil na parapet a obě ruce přiložila na krk, který si následně protáhla. Nemohla se dočkat okamžiku, kdy vstoupí dovnitř, obejme ji a ona se znovu bude cítit v bezpečí. Vždy ji dokázal před vším ochránit. Ji ano. Sebe ne.

***
Pořád si pamatuji ten okamžik, kdy jsem zvedla telefon a uslyšela ten neznámý hlas, který mi oznamoval smutnou a zničující skutečnost. Nikdy nezapomenu ta slova, po nichž se můj svět zhroutil. Vzplál neuhasitelným ohněm, který zničil všechno, co mu přišlo do cesty. Mě nevyjímaje.
Slabost nohou se začala velmi rázně projevovat a já skončila na kolenou. Seděla jsem na koberci a prohlížela si suchou pokožku dlaní. Jedna za druhou se na nich hromadily slané kapky slz, které jsem nedokázala zastavit. A ani jsem nechtěla. Omámeně jsem své tělo nechala dopadnout na koberec. Schoulila jsem se do klubíčka a mezi zuby si vzala kus rukávu na utišení přicházejících vzlyků. Nemělo smysl se bránit. Cítila jsem, že přichází konec. Temnota. Stíny. Bolest. Vše jsem vítala s otevřenou náručí. Byla jsem připravená na cokoliv.

***

Mladá žena stála na pokraji skály s hnědými vlasy vlajícími ve větru a s klidnou tváří pozorovala lehce se vlnící vodní hladinu. Milovala tohle místo. Už několik let neměla možnost jej navštívit, a proto ji překvapilo, že vše kolem vypadá tak, jak si pamatuje. Barevné listí na korunách stromů dodávalo výhledu osobité kouzlo. Mozaika vytvořená přírodou se pyšnila svou rozmanitostí a v žádném případě se za svou práci nemusela stydět. Hnědovlasá žena zavřela oči, zhluboka nasála čistý vzduch prosycený vodou a zaposlouchala se do šumění větru.
"Překrásný výhled," ozval se kousek od ní až příliš známý hlas. Prudce otevřela oči a její veškerý klid v okamžiku vyprchal. Očima sjela celou postavu svého přítele a bez jediného slova se rozeběhla do připravené náruče. Žena silně obmotala paže kolem mužova těla a zhluboka nasála známou vůni. Na tváři se jí rozprostřel hřejivý úsměv. Tohle jí tolik chybělo. Objetí od milovaného člověka. Láska předávaná beze slov. Kudrnáč jí věnoval polibek do vlasů a hlavu pootočil tak, aby znovu pohlédl na zátoku několik set metrů vzdálenou.
"Chyběl jsi mi," zašeptala potichu a mírně se odtáhla od jeho hrudi, aby mu mohla pohlédnout do tváře. Jeho koutky se mírně nadzvedly ve smutném úsměvu.
"Ty mě taky," odpověděl a políbil ji na čelo. Pozorně mu hleděla do očí a snažila se z nich vyčíst, co má na srdci. On si však vybudoval velmi neprostupnou bariéru, kterou nedokázala proniknout. Lehce zatřásla hlavou a opět přiblížila ucho k jeho hrudníku, aby mohla poslouchat tlukot jeho srdce. Tak skutečný.

"Měla by ses přestat trápit." Promluvil tiše a prolomil tak ticho, jež se mezi nimi na několik okamžiků rozprostřelo.
"Já vím," odpověděla smutně. Chápala, co se jí snaží říct. Vždycky to věděla, ale nikdy tomu nepřikládala velkou váhu. Potřebovala truchlit.
"Jsem pořád s tebou a vždycky budu, jen nesmíš zapomenout." Šeptal jí do vlasů uklidňující slova.
"Je tohle skutečné?" zeptala se náhle a pozvedla hlavu tak, aby navázala oční kontakt. Jeho tvář zářila. Po tváři se mu rozléval mírný úsměv a ona si začínala uvědomovat, že stoprocentní odpověď na tuto otázku nikdy nedostane. Pozvedl pravou ruku a něžně ji pohladil po tváři. Oplatila mu úsměv a zavřela oči, když jí vtiskl polibek na čelo.
"Kráčíme spolu, bok po boku toho druhého. Projdeme tmou i světlem, dokud se neocitneme na konci, kde opět spatříme tvář toho druhého. Toť má nám být odměnou." Jeho hlas se pomalu stával vzdalujícím se šepotem.

***


Otevřela jsem unavená víčka. Oči mě neskutečně pálily od usedavého pláče. Posadila jsem se a rozhlédla se po pokoji. Vše kolem vypadalo stejně a přec jinak. Cítila jsem zvláštní pocit uvnitř hrudníku a vzpomněla si na zvláštní výjev, či snad sen, který jsem si velmi živě představila. A najednou jako mávnutím kouzelného proutku jsem si uvědomila, že jsem s pomocí milovaného člověka dostala přes to nejhorší. Možná to zní bláznivě, ale všechna ta bolest, kterou jsem cítila, se najednou zdála mnohem snesitelnější. Přijala jsem ji a ona se stala mou součástí. Nevěděla jsem, jak si to vysvětlit, ale vše jsem připisovala záhadnému setkání s člověkem, kterého miluji. Jeho slova, obětí, doteky. Vše, pro co jsem žila, mi vrátilo ztracenou naději. Opatrně jsem se postavila na nohy a vyhlédla z okna na osvětlené město. Už jsem se necítila sama. Stál vedle mě a rozhodl se mě provázet. Věděla jsem, že už mě neopustí. Sama pro sebe jsem se usmála a přešla k vypínači, kterým jsem prosvítila potemnělý obývací pokoj spojený s kuchyní. Přešla jsem ke kuchyňské lince a dala se do přípravy oblíbené buchty. Už bylo na čase otevřít oči a já se konečně odhodlala.
Začínala jsem totiž věřit, že jednou všechno zase bude tak jak má, protože všechno, co se kdy v našem životě stane, má svůj důvod.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Sidney Sidney | 4. prosince 2013 v 0:41 | Reagovat

A jako, že bys mi třeba řekla, žes tohle napsala? Bych tě praštila fakt!
Miško, je to perfektní!
To je snad poprvé, co od tebe nečtu happy end, je to tak? Teda vlastně. Samozřejmě to má HE, ptž víme, ale ve výsledku je to prostě tragédie. I když vím, myšlenka ke mně doputovala, prostředkovala jsi jí parádně, a já mám smysluplný konce (ať jsou jakýkoliv) moc ráda.
Kápla mi slza... Tak nějak jsem tušila, jak to dopadne a nemohla jsem to přenést přes srdce. Pomohl mi až závěr, vlastně jsem to celý prožívala s ní - a teprve ve chvíli, kdy se s tím smířila, jsem byla tak nějak ochotná si to zvnitřnit i já.
Je to úžasný, všechny ty její pocity jsi popsala vážně brilantně, protože jsem je do poslední chvíle cítila s ní.
Výborně jsi prolnula minulost s přítomností! Děsně se mi líbí i ten nápad střídání ich a er formy. Skvěle to upřesňuje, kdy se co děje a je to tak hodně přehledný.
Výborná idea, skvěle zvolený styl, kompozice povídky - parádní, slovní zásoba - nadprůměrná!
Co k tomu dodávat víc? Snad jen, že hltám tebe a všechno, co píšeš, protože to je luxus. Tvoje díla dýchají, tepou emocemi, rezonují se mnou!
A já ti děkuju, protože tohle byl zážitek. Myslím, že můžu jít spokojeně umřít!
Btw. doufám, žes to poslala na blog, tohle totiž musí vidět co nejvíc lidí! Vážně!

2 Terezie Terezie | 18. prosince 2013 v 16:50 | Reagovat

Michalko, další tvá dokonalá práce. A slečny Sidney mi vytrhla slova. Teď opravdu nemám, co říct.

Tvá psychologie postav je geniální. Tím úvodem mi mluvíš dokonale z duše a tolik mně to zasáhlo, že mi tekla slza už od začátku. Opravdu cítím, že mé povědomí dostalo další impulz k žití. A nejsou to jen tvé povídky, ale když si píšu s tebou, tak mám hned lepší náladu.

Děkuji za vše :) :-*

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama